Thursday, 15 June 2017

Pěkný konec

Jak jste se jistě dočetli, Bistro Friends zavřelo. Je to sice trochu smutná zpráva, a když budu upřímná, určitě jsem to trochu obrečela. Není jednoduché pustit něco, co tvoříte tři roky. 
Pravdou ale je, že rozhodování viselo ve vzduchu delší dobu, měsíce. Místo toho, abych  vysvětlila, co, proč a jak, bych Vám ale sdělila něco důležitějšího. 

Když jsem si uvědomovala, že Bistro má spočítané měsíce, bylo mi samozřejmě do breku. Není jednoduché se od něčeho odpoutat citově, když do toho dáváte trochu více energie, co je běžné, a zapracováváte do toho kousek sebe. Navíc, Bistro bylo takovou osobní demonstrací, že něco dokážu vytvořit. Tahá se se mnou taková smůla, kterou Bistro konečně vyvrátilo. 

V roce 2008 jsem nastoupila jaky projektant-statik do menší firmy. Projektovala, vymýšlela, počítala, vstávala ve čtyři ráno, ať mám vše hotovo, předělávala výkresy stokrát. Přišla ovšem krize, která se dotkla nejvíce stavebnictví, a bohužel ani jeden z projektů, které jsem navrhovala, se nikdy nepostavil. Snila jsem o tom, že si namočím ruce do betonu, můžu se podívat na "svoje" dílo. Můžu ukázat prstem na některou budovu, na té jsem se podílela! A nic.. 

O rok později jsem odešla do větší firmy, na veřejné zakázky na železnicích. Smůla se protáhla i do většího stavebního sektoru, a já se během čtyř let nepodílela na jediném úspěšném projektu. Pět let v kuse jsem tím pádem v podstatě strávila prací, která byla zbytečná. Já vím, zkušenosti, a naučíte se agendu, a vše vám něco dá, bla bla bla... Nedá. Mě nedalo. Práce bylo čím dál méně, spokojenosti ještě o kousek méně. Skončilo to tak, že jsme tiskla smlouvy a předávala na podpisy. 

Jeden z ředitelů závodu se mě zeptal, zda si myslím, že je v pořádku, že mu předávám smlouvy na podpis. Ne, nebylo to v pořádku... 

Odešla jsem rychle, vyhořelá, už nemocná, a chtěla jsem s sebou strašně moc něco dělat, něco ukázat, dokázat, postavit. Těžko se to vysvětluje. Práce se může vytvářet, práce je vždy hodně. Ale chtěla jsem hmotný výsledek, ne jen hromadu vyřízených emailů. A trochu jsem se bála, že mi ujíždí vlak, že se nic neučím, v ničem se neposouvám, a chátrá mi mozek.

Bistro bylo pro mě terapií, lékem na duši, kde jsem začala vytvářet fyzicky hmatatelný výsledek, jídlo. A učila se strašně moc věcí. Neříkám, že to občas nebolelo. Stálo mě to mnoho probdělých nocí, peněz, energie. Mnohdy jsem udělala fatální chybu, za kterou jsem musela zaplatit, poučit se z ní a jít dál. Jistou dobu jsem si začala říkat, že je to takový můj Harvard, kde se učím, a ten kurz něco stojí. Nasbírala jsem mnoho zkušeností, vyzkoušela tucet projektů a myšlenek.

Poslední měsíce jsem věděla, že Bistro brzo skončí, a chtěla jsem ho ukončit tak, abych prostor mohla předat Food Incubatoru, který jsem založila před rokem, a vyrostl z toho celkem životaschopný, navíc pěkný projekt. Poskytovat zázemí pro začátečníky, radit, předávat zkušenosti, ušetřit ostatním čas začalo dávat čím dál větší smysl.

Taky jsem si uvědomovala, že jsem si Bistra ze začátku neužila tolik, kolik bych mohla. Proto jsem se poslední měsíce zaměřila na to, abych si užila každý den. Ať už se stalo cokoliv, nenechala jsem si den zkazit. Dobře, úspěšnost není 100 %, ale těch 98 % bych nahrabala. Vrtalo mi hlavou, že když jednou každodenní obědy skončí, na co si chci vzpomenout? Na to, že mě vytočila nedodaná objednávka, nebo na to, že si hosté pochutnali a mají dobrou náladu?

Poslední měsíce mi změnili pohled na mé podnikání. Když jsem tak chtěla něco dělat, vytvořit, tak jsem si to konečně chtěla užit, pochválit se a zaměřit se na každý den, jako kdyby byl poslední. Víte, co se stalo? Začalo chodit více lidí! Jídlo chutnalo lépe. V práci vládla větší pohoda. Já si dělala více času pro sebe. Paradoxně, nikdy tolik lidí na obědy nechodilo, a nikdy neměli tolik milých připomínek, jak v posledních měsících. Nebo jsem si je konečně začala všímat a zaměřila se na to, co je opravdu podstatné: na lidi, kteří vás obklopují, a radost z každodenních malých úspěchů. Bez ohledu na to, co bude, protože to stejně neovlivníte.

Zda mě mrzí, že jsem Bistro zavřela? Už ne. Potřebuji změnu, posunout se dál. A jsem ráda za všechno, co mi tato zkušenost dala. Samozřejmě jsem taky ráda, že po mě něco málo zůstane :)

Co bude dál? Prostor přebírá Food Incubator. V létě probíhá stejně více výroby, uvolněná kuchyň se bude hodit. Dále bych chtěla tento projekt rozvíjet, pomáhat nadšencům, co v gastronomii začínají, a potřebují sdílenou kuchyň. Jaké další projekty ještě v tomto prostoru vzniknou, nechte se překvapit :)

Abych to nějak ukončila, jsem nesmírně ráda, že jsem měla to štěstí, pustit se do vlastního Bistra. Dalo mi to neskutečně mnoho. Zkušeností, kamarádů. Nový směr v životě, jiné priority. Děkuji Vám, že jste byli součástí, a jsem si jistá, že se ještě potkáme. Mě čekají nové výzvy, vytvořit něco dalšího.

Ještě poslední myšlenka...
Myslela jsem si, že bude uzavření smutné. Ale není. Nečekala bych to, ale žádné drama se neděje. Jen já se tohoto kroku bála, jako kdyby to byl konec světa. Ale ukázalo se, že není. Sluníčko ráno vstalo a večer zapadlo, stejně, jako jakýkoliv jiný den. Dostává se mi podpory, poděkování za moji práci, je to nesmírně milé. A já už zjišťuji, co bych chtěla dělat, čemu bych se chtěla dále věnovat. Asi to bude pravda, když něco končí, něco i začíná... 

Monday, 8 May 2017

Nápady, které se mění


Dříve jsem si si myslela, že stačí něco vymyslet, pak to uskutečnit. To je takové jednoduché, lineární. 

Jenomže, jak se říká, bohové mají zvláštní smysl pro humor. Ne vždy je původní představa správná. I kdyby si člověk zjistil všechny fakta světa týkající se jeho záměru, do budoucnosti nevidí, a může ho čekat velké překvapení. Mouchy a bludné představy vychytáte až za pochodu, s tím prostě nic nenaděláte. A zřejmě to ví i trochu více zkušený svět podnikatelů a tvůrců. 

Zarazilo mě třeba, že se na přihlášku Nápad roku předkládá předem definovaná prezentace, která obsahuje otázky ohledně zákazníka, dosaženého zisku, obratu, zpětné vazby, týmu, který spolupracuje. 

Tu prezentaci lze tím pádem vyplnit pouze za předpokladu, že se jedná již o existující, funkční, nějakou dobu běžící projekt. To není jen taková myšlenka, která mě napadla, a dokázala bych básnit o tom půl dne, proč si myslím, že je funkční. Dává to smysl. Představit běžící, vyzkoušený nápad je něco úplně jiného, než se bavit o hypotetické rovině nikdy neuskutečněných kroků. 

V podstatě, když si to tak vezmu, projekt Food Incubator, který chci přihlásit, je taky výsledkem úplně jiných původních plánů. A v momentě spuštění nikdo nevěděl, zda vůbec přežije. Přežil, byť potřeboval úpravy a vyřešit jeho největší dětskou nemoc, že nebyl rentabilní, ziskový, a vysoká počáteční investice tedy vůbec nedávala smysl. Myšlenka coworkingu, ať už v jakémkoliv oboru, není moje. A taky nejsem první, koho napadlo, že by bylo fajn tak krásný projekt založit. A není to ani těžké. Stačí si pronajmout prostor, zařídit kuchyň, vyřešit několik dokladů a může se vesele vyrábět. To zní tak jednoduše, a v podstatě to žádná velká věda není. Ale ten původní plán by nepřežil ani prvních pár měsíců, protože je zřízení velké kuchyně, kde se dá opravdu vyrábět, extra nákladné, provoz takové kuchyně taky něco stojí, a ještě se nebavíme o nějaké údržbě a mzdě člověka, který se té organizaci věnuje, a nedej bože o návratnosti investici. Začít tedy z této strany nebylo úplně jednoduché, a není proto divu, že takový coworking pro gastronomii neexistoval. bylo to potřebné s něčím spojit. To se hned nabízí, nakombinovat výrobu s restaurací. Ano, ale to je jako nastěhovat do jednoho nájemního bytu dvě rodiny a chtít, aby vám obě platily stejný nájem v plné výši, ale navzájem si nechávaly dostatek času a prostoru. Proč to nejde? Protože nejde v kuchyni zároveň vyrábět i provozovat restauraci, rozuměj, vařit, připravovat jídlo na objednávku. Ani z technologického, ani lidského hlediska. A i kdyby to šlo, restaurace potřebuje taky čas na zavedení, a je dostatečně riziková, nepředvídatelná a s nízkou marží pro to, aby byla schopna podporovat a dotovat ještě další provoz. 

Kdybych tvořila prezentaci pro Food Incubator před rokem, přenádherný nápad by ztroskotal ihned na začátku, a nedokázala bych odpovědět na základní otázky:

Otázka: Investiční náklady jsou vysoké, provozní náklady jsou taky vysoké, co se stane když je obsazenost takového inkubátoru malá? 
Naivní odpověď: Ale já věřím, že o inkubátor zájem bude.
Reakce: Víra je hezká věc, v kostele...

Otázka: Kdo jsou členové vašeho týmu?
Naivní odpověď: Nevím, když bude potřeba, někoho naberu. 
Reakce: Kde, jak, koho, jak rychle? 

Otázka: Jaké problémy řešíte?
Naivní odpověď: Ještě žádné, ale když se to spustí, slibuji, že se budu snažit, aby žádný problém nenastal. 
Reakce: Tak určitě...

Otázka: Na co potřebujete peníze a kolik?
Naivní odpověď: Na všechno a nevím, asi fakt hodně.
Reakce: Aha.

Otázka: Jak vypadá obrat, zisk?
Naivní odpověď: Nevím, já myslím, že dobře.
Reakce: Oh bože...

6) Jaká je zpětná vazba zákazníků?
Naivní odpověď: Ještě žádní nejsou.
Reakce: Ani nebudou...

Investor nebo hodnotící rada by jásala radostí, už to vidím... Už se nedivím, že se přihlašují nápady, které jsou vyzkoušené, rozjeté, kde už existuje tým, hromada vyřešený i nevyřešených překážek. Už se nebavíme o hypotéze, ale o něčem, co funguje, má to odhalené slabé stránky. 

Možná vám přijde, že jsou investoři nebo partneři skeptičtí, nezapálený. Popravdě řečeno, ano, možná, trochu. Někteří i více. Ale když dokážete svoji myšlenku, ještě lépe, funkční nápad obhájit před někým, kdo vám od první chvíle nefandí, je to mnohem větší výhra, než nekritické naslouchání. 

Pokud tedy něco plánujete, jděte do toho, odhalte, zda váš nápad funguje, a když ho budete prezentovat, zvolte nejméně ochotnou a nezaujatou stranu. Ohromné vám to pomůže, byť není jednoduché ustát, abyste nevybouchli, že svět vaši genialitu nechápe :)




Sunday, 7 May 2017

Písničky, které zachrání každou situaci

Každý den zdaleka není dokonalý. Občas má člověk chuť prásknout dveřmi a koupit si jednosměrnou letenku. Jelikož útěk není řešením, člověk by mohl vypustit páru jinak. Co dělat, když nepijete, nekouříte, zrovna držíte whole30 a nemůžete svoje problémy vyřešit tunou zmrzky? Stačí zavřít dveře a pustit si hudbu :) Když prší, když je venku zima, když mě něco štve, když něco nedokážu vyřešit, když nestíhám, když se potřebuji uklidnit, když potřebuji přepnout do pozitivního módu, někoho nezabít, zasmát se i v momentě, kdy bych si raději zanadávala, atd... tento výběr skoro vždy pomůže. V případě vážnějších situací je potřeba přidat na hlasitosti. Tanec a zpěv povolen pouze mimo otevírací dobu :)
























Monday, 1 May 2017

Malé kroky


Pamatujete si slogan od Nike: JUST DO IT. 

Ano, skvělý slogan! Pak se pustíte do práce. Ani nevíte, co všechno potřebujete udělat. V lepším případě si sepíšete seznam. Který má tak třicet položek. A teď už nevíte, zda je děsivější žít s tím seznamem nebo bez. Vše se zdá být tak nepředstavitelně těžké, zdlouhavé. A pak vše odložíte. Je toho totiž tolik, že je stejně jedno, zda se do něčeho pustíte. Stejně to vypadá na práci na milion let. Den nebo dva už nic nezmění. Takto se úkoly táhnou týdny, pak měsíce. Občas i roky. 

Jak to změnit? 

Když jsem začínala, tak se zdálo všechno nemožné. Chtěla jsem restauraci, ale neměla jsem zkušenosti, peníze, představu, kontakty, vlastně nic. Chtěla jsem psát, ale moc mi to nešlo. 

Čím jsem začala? Drobným krokem. Velmi malým. Založila jsem si blog. Pak napsala první článek. A další. A další. A napsala jsem jich padesát, než jsme blog zveřejnila. Dnes je těch článků dost na to, aby blog Veselé Borůvky žil bez další údržby. A tenkrát to bylo jen pár písmen, které nikdo nečetl. Někdo si k tomu musel každý týden sednout, a napsat aspoň jeden článek, recept, něco nafotit.

Když jsem pak onemocněla, chtěla jsem toho hodně změnit. Chtěla jsem otevřít restauraci, začít podnikat, postavit se na vlastní nohy. Zdálo se to být trochu velkým soustem, nehledě na to, že jsem měsíce spala dvanáct až šestnáct hodin. Měla jsem velkolepé plány. Chtěla jsem toho hodně. I když jsem si ovšem sepsala úkoly, které jsem si víceméně vymyslela, protože jsem opravdu netušila, co všechno bych pro to měla udělat, jen jsem na ten seznam paralyzovaně koukala, a už jen samotné vytvoření seznamu úkolů mě vyčerpal. Tehdy jsem si začala říkat mantru "udělej aspoň trošku". 

Já vím, všude se říká, udělejte to nejdůležitější. Poperte se s tím největším úkolem, který vás děsí nejvíce, který odkládáte nejdéle. Možná to funguje taky. U mě to nemělo efekt. Mě se povedlo překonat strach a blok ze začátku drobnými nepatrnými kroky. Napsat někomu email. Přihlásit se do skupiny podnikatelek. Najít video na TED-u, které mé inspirovalo. Zeptat se jednoho člověka. Zkusit jednu věc. Nemůžu říct, že bych pro svoje současné štěstí vynaložila ohromné úsilí. Spíš jsem měla štěstí, a kráčela mu velmi opatrně naproti. 

Dodnes si si říkám, udělej aspoň trošku. Protože první zvládnutý drobný úkol u mě uvolní zablokovaný mozek, a začne mi to myslet. Dodá mi to sebevědomí. Možná to zní vtipně, že odeslat první email s jedním řádkem nebo otázkou udělá tolik. Ale většinou to fakt pomůže, a mám pak chuť udělat další a další věc ze svého krutě dlouhého seznamu. Je to pořád lepší, než utéct, práci odložit. Ne vždy v sobě najdeme dost odvahy a energie, abychom dělali ohromné věci a zvládali velké kroky. Občas stačí, když se pohneme dopředu, aspoň trošku. 

Tuesday, 25 April 2017

Fér jednání


Byznys je boj. Snažíte se něco vytvořit, něco získat, uspět.
Ovšem to neznamená, že musíte pořád bojovat, a že byste se měli chovat jako závodníci, a hledět si pouze svého úspěchu a růstu. Tady právě platí, že se nesnažíte vyhrát knockoutem. 

Spolupráce s někým má zajímavý mechanizmus. Předpokládejme, že máte dlouhodobé cíle a chcete ze spolupráce těžit dlouhodobý úspěch. Taky předpokládejme, že chcete, aby šlo vše hladce a vytvářelo do budoucna možná co nejméně problémů k řešení.

To jde pouze za dosažení férové spolupráce, a ta začíná férovým jednáním.

Do lidí nevidíme. Je sice krásné si myslet, že někoho odhadnete na první schůzce, ale nemusí to být dokonale vykreslený profil odpovídající skutečnosti. Taky neodhadnete budoucí reakce a chování za různých možných situací. Ani vlastní. Třeba jak se strany chovají, když se dostaví úspěch, a jak jednají, když věci nejdou dle plánu.

Můžete ovšem od začátku nastavit pravidla, a vytvářet základy pro férové jednání a férovou spolupráci.

Proč jednat férově?

Mimo to, že je to morálně správné, je to to nejpřínosnější pro vaše podnikání, bez ohledu na to, jak vaše plány dopadnou. Když mají obě strany pocit, že jim spolupráce něco dává, mají větší motivaci spolupracovat. Když mají obě strany pocit, že ta druhá strana nehledí jenom na sebe, mají obě strany motivaci a chuť komunikovat, řešit svoje obavy, mluvit otevřeně.

Jak se připravuje půda pro férovou spolupráci?

Zapomeňte na sliby, na vidinu obrovského úspěchu a porcování medvěda ještě před tím, než byste si vyjasnili, co přesně budete dělat.

Zaměřte se na teď a tady, ono totiž tu budoucnost předvídat neumíte. Neumíte odhadnout, ani sebelepším průzkumem trhu, zda váš nápad funguje, a funguje tak, jak jste to předpokládali. Nevíte, jaká bude vaše situace za týden, a taky nevíte, co se změní u druhé strany. Vše je otevřené, může se stát cokoliv, i při nejlepší přípravě a s nejčistším úmyslem.

Co tedy můžete udělat?
Jednejte otevřeně a očekávejte totéž.
Jednejte v klidu a s časovým předstihem.
Hledejte řešení a formu spolupráce, která přináší pro obě strany ovoce. 
Na otázky, které neznáte řešení, si řekněte o čas potřebný k zjištění nebo rozhodnutí.
Dejte druhé straně čas, aby si vaši nabídku promyslela, a prostor pro návrhy.
Podmínky spolupráce potvrďte písemně. Je to pro obě strany důležité. Čas vaše vzpomínky zkresluje, je dobré si proto stanovit, na čem jste se domluvili. I kdyby bylo později potřeba základní domluvu upravit, je to jasné východisko pro další jednání. A taky vám to dává pocit klidu, že obě strany znají svoje práva, povinnosti, a kdo je právě „na tahu“.
Požádejte o písemný návrh a čas na konzultaci (s právníkem, účetním, dalším znalcem).

Co by ve vás mělo spustit alarm?


Nedostatek času. Když není čas něco domluvit, sepsat smlouvu nebo aspoň písemně podklady, něco je špatně. Čas se vždy najde. Nemůžete stavět spolupráci na domněnkách. Pokud není čas pro váš společný projekt sepsat smlouvu a stanovit jasné podmínky spolupráce, bude čas na to, abyste řešili změny a operativní chod? Těžko…

Nedostatek prostoru. Pokud vám druhá strana nechce dát prostor na konzultaci, nechce dát podklady písemně, považuje právníka za zbytečný promarněný čas, chce vyjádření ihned, neakceptuje vaše obavy nebo otázky, je něco špatně. Je všechno špatně!

Vize bezpodmínečného úspěchu. Nic takového neexistuje. Musíte se připravit na to, že váš nápad neuspěje, nebo bude potřebovat úplně překopat.

Absence písemné domluvy. Pokud se někdo straní písemného závazku, něco je špatně. Svůj záměr nesepisujete proto, abyste ho někomu mohli omlátit o hlavu. Hlavním důvodem je, že jakmile musíte váš guláš z hlavy přelít na papír, musí být jasný, přehledný a srozumitelný, pro obě strany. Musí z toho být evidentní, kdo co dělá, za co odpovídá, co se od něho očekává.


Jaké chyby v jednání jsem dělala dříve?

Přistoupila na nedostatek času a sjednala podmínky spolupráce rychle, pouze ústně. Věřila, že se vše vyřeší za chodu, protože přece obě strany mají zájem, aby vše fungovalo co nejlépe, budou tedy na odstranění všech vzniklých a nepředvídaných překážek aktivně pracovat. Taky jsem dlouho viděla přímou úměru mezi rychlostí mé odpovědi a řešení a mojí inteligencí, schopnosti řídit, kompetencí. Další nepříjemnou zkušeností je, že pokud si vás druhá strana neváží, bere si to člověk osobně, a bere to taky jako definitivní, a co je ještě smutnější, skutečnosti odpovídající hodnocení. Přijmete-li úlohu podřazené, nerespektované strany, respekt si rychlejší a chytřejší odpovědí, aktivnějším jednáním nevybojujete. Jak z kola ven? Vystoupit, ihned. Hodnocení druhé strany nemá nic společného s vaší kompetencí. Zní to tak jednoduše. Jen si to uvědomit a aplikovat.

Jak jednám dnes?

Něco se mi zrodí v hlavě. U mě to zas není tak zřídka, zhruba třikrát týdně mám plán na převzetí moci nad celou planetou. Možná trochu přeháním, nicméně, nápadů mám dost. V okamžiku zrodu se každý nápad zdá životaschopný a nádherný, v mé hlavě… Svoje nápady již nechávám dozrát. Jste-li emočně nabytí, není úplně jednoduché potlačit svoje obrovské nadšení z toho, že jste právě vymysleli něco, co zachrání celý svět. Nicméně, někde za tou růžovou mlhou euforie se skrývá můj mozek, s kapkou štěstí pořád schopen zatáhnout ruční brzdu. Z obrovského nadšení ještě nic nevzniklo. Z obrovského nadšení, které vychladlo a zdálo se být dobrým nápadem i s odstupem času, ovšem vznikají celkem fajn věci. Pokud se zdají být tyto velkobudovatelské plány i po týdnu, po měsíci smysluplné, tak je proberu s druhou stranu. Začínám tím, že řeknu, vyslechni si mě, mám nápad, ale zatím nic neříkej, nepotřebuji ani souhlas ani příslib. Mnoho lidí na vás potom kouká jak na zázrak. Uleví se jim a poslouchají vás v klidu. Není to stres, že se musí nesmírně soustředit, vstřebat veškeré informace a ihned je dát do souvislosti, zároveň vidět do budoucna a okamžitě vyřešit složitou rovnici o několika neznámých. Mají možnost si vás vyslechnout, jako kdyby se je to v podstatě netýkalo, s odstupem, protože se od nich očekává rozhodnutí až někdy v budoucnu.

Jasně formuluji, že nechci vyjádření ihned, ani kladné, ani záporné, potřebuji klidné a rozvážné rozhodnutí. Dáváte tím druhé straně najevo, že si ji vážíte, a taky to celkem svědčí o tom, že máte čisté úmysly, a chcete, aby se druhá strana rozhodla pro sebe správně.

Nic neuteče. Času je nesmírně mnoho. Nenechte se nikdy strhnout nedostatkem času.

Taky si přiznejte, že něčemu nerozumíte, nebo že v něčem nejste kompetentní. Mnoho smluv a dohod se uzavírá bez toho, aby se strany zeptaly na vysvětlení, bojí se totiž odhalení „hlouposti“. Není vůbec nic špatného na tom, že něčemu nerozumíte, nebo na něco nemáte kapacity. Kolik z nás rozumí účetnictví, právu, svému oboru, a dokáže odhadnout i budoucnost? Zní to přece směšně.
Ale to je přesně ta myšlenka, kterou se vám nefér jednání snaží vnutit: Musíte odpovědět ihned, musíte pochopit všechno, musíte znát všechno, musíte být každou minutu svého dne v nejlepší mozkové kondici, a musíte odhalit veškeré nástrahy v budoucnu. A to vše během jednání, které trvá pár minut.

Nefér jednání neznamená, že by vám ihned chtěl někdo ublížit. Chyby se stávají, a to i bez úmyslu vás poškodit. Nemusíte se tedy chovat podezíravě, vy stejně nevíte, co vám spolupráce přinese. Stačí, když vás uklidní, že máte dostatek času, abyste si všechno promysleli, zjistili a připravili otázky.

Znáte ten úzkostlivý pocit, když si vyčítáte, co všechno jste měli udělat jinak, říct, argumentovat, namítat… Využijte ho. Jak skvělé by bylo, kdybyste měli dost času na to, odložit vaši reakci, než se vám všechny tyto chytrosti v hlavě zrodí! S téměř stoprocentní jistotou můžete počítat s tím, že se vám všechny informace z jednání v hlavě časem rozloží, a budete chytřejší, budete přesně vidět, co jste měli udělat. Proč byste tedy nemohli říct, že teď nevíte, potřebujete si všechno promyslet, a počkat, až se všechna ta moudrost ve vašem mozku objeví? Nikdo, kdo s vámi jedná férové, po vás nechce, abyste se chovali jako soutěžící v kvízu na čas. Nikdo, kdo si vás váží, a chce s vámi dlouhodobě spolupracovat, vás nebude nutit do rychlého rozhodnutí.

Navíc, odložená odpověď má své výhody. Obě strany mají čas něco dalšího vymyslet, přispět k nápadu. Taky se může stát, že velké nadšení vychladne. Nic strašného se neděje, stává se to. Pokud to tak je, je jen dobře, že jste se do ničeho nehrnuli.

Chcete-li teda férovou spolupráci, poskytujte svým partnerům férové podmínky, a taky se nebojte o ně kdykoliv říct. Komu se to nezdá, dveře jsou vždy otevřené. Ušetříte si nesmírně mnoho energie, času a starostí do budoucna. Je vám asi jasné, že tyto řádky nepíšu z dojmů nějaké hypotézy nebo chytré knížky, je to osobní zkušenost. Buďte chytří, a poučte se z chyb, za které se jinak platí vysoké finanční i emoční školné.



Monday, 24 April 2017

Wifi OFF: Odpočinek offline



Kdysi jsem randila s jedním kuchařem, a navzdory maskovací techniky „co nedospíš, to domaluješ“ se mu zdálo, že odpočívám málo. Doporučil mi, abych si jednou do týdne naplánovala půl dne volna, a pokud to jen jde, jednou do týdne taky jeden celý den volna. Taky mi radil, jak si plánovat den a týden dopředu, jak být v klidu s vědomím, že jsem vše zkontrolovala, jak si dělat seznamy práce a úkolů. Jak vidíte, svět GTD není cizí ani za hranicí technologií, jen nemá tak sexy zkratku. Všichni zápasíme s tím, abychom svoje pracovní i osobní úkoly zvládali. Všichni máme krátkodobé i dlouhodobé cíle, každodenní starosti, drobnosti, a dlouhodobé velkolepé plány.

Před rokem a půl byl pro mě takový režim utopistický. Ale slíbila jsem si, že se k volné sobotě dopracuji. Časem se to povedlo. Jinak bych už byla skončila v Bohunicích nebo Černovicích. Poznámka další kluka…

Odpočinek je důležitý, ne-li důležitější než samotná práce. V současné době si plánuji odpočinek stejným způsobem, jako práci a schůzky. Spánek a cvičení nejsem ochotna šidit.

Co to je, odpočinek?

Psychická a fyzická regenerace.
Odpočívat efektivně a správně jsem se musela naučit stejně, jako pracovat. Lépe řečeno, pořád se to učím.

Abyste mohli odpočívat, musíte pracovat efektivně. Abyste mohli pracovat efektivně, musíte odpočívat. Je těžké říct, co je prioritní. Odpočívat, když máte hodně práce, nebo pracovat, když jste vyčerpaní? Jedno je ale jisté, pokud se chcete někam dopracovat, musíte zvládnout obojí, nejlépe zároveň. Mě se to daří postupně, dílčí úspěchy jsou. K tomu, abych si uvolnila více času pro odpočinek, jsem potřebovala pracovat. Stanovila jsem si ovšem šest měsíců, kdy má moje práce přinést zefektivnění a automatizaci. Jednoduše řečeno: některé projekty rozjedete, ale myslíte na to, abyste je od začátku tvořili tak, aby pak fungovali nenáročně na údržbu. Nebo třeba pracujete na tom, abyste vymysleli efektivní způsob kontroly skladů a objednávání zboží, ale ta práce vám má do budoucna pomoct pracovat méně. Píšete si databázi receptů, abyste měli do budoucna kam šáhnout. Abych to zkrátila, povedlo se, trochu času navíc pro sebe jsem získala.
Když si myslíte, že tím boj o odpočinek končí, jste na omylu. Právě začíná.
Být unavení proto, že hodně pracujete a málo spíte, je normální. Nějak vás to neznepokojuje, je to adekvátní reakce těla a mozku.
Být ovšem unavení po víkendu, kdy jste měli volno, je nepříjemné. Pokud se to opakuje, je to pěkně frustrující a ubíjející.
Sice jsem ještě jenom na začátku zjišťování, co všechno moji produktivitu, moje emoce a moji kreativitu ovlivňuje, pár poznatků o tom, co můj odpočinek ovlivňuje nejvíce, již mám:
1)      Mít vše hotovo (aspoň to důležité)
Neexistuje, abych dokázala vypnout, pokud mi bude v hlavě šrotovat, co všechno jsem zapomněla, nebo odložila na pondělí, a kdoví, zda to všechno stihnu.
2)      Odpočívat průběžně
Spánek, regenerace, čistá hlava a myšlenky nejsou luxusem víkendu. Pokud se odrovnáte přes týden, jediným dnem prostě deficit nedospíte. Spíš vás to více rozbije. Užít si tedy volný den a načerpat maximum energie je otázkou životosprávy celý týden před tím.
3)     Být offline, být přítomná, být v tichu.

Jelikož vás evidentně zajímá nejvíce téma života bez wifi, zaměřím se na poznatky třetího bodu. První dva body jsou takové fyzické předpoklady k tomu, aby odpočinek vůbec nastat mohl. Třetí je pak forma, jak ho dosáhnout co nejúčinněji.

Proč být offline?

Sociální sítě pohlcují čas a zaměstnávají mozek. Není to prostě forma odpočinku. Být celý den online není něco, co by vám pomohlo vypnout, spíše naopak. Interakce a neustálé vstřebávání dalších a dalších impulzů unavuje.

Proč být přítomná?

Zkuste se projít po městě nebo v lese tak, že nemáte u sebe telefon. Zkuste se koukat jen na cestu. Zkuste, jaké to je, neřešit nějakou konverzaci v mobilu, ale vidět, co kolem vás je. Proč se procházíme, proč vyhledáváme krásná místa, když vlastně koukáme do obrazovky? Proč číst knížku, když naše myšlenky pořád odbíhají někam jinam, protože nás u toho vyruší telefon? Proč se koukat na film, když si během filmu s někým píšeme? Proč si sednout s někým na kafe, a přitom se dívat, kdo co sdílí online?

Opět, cílem není opovrhovat sociálními sítěmi. Jsou fajn. Cílem je soustředit se na to, na co jste se těšili, až budete mít volno. Užít si procházku, užít si knížku, užít si film, užít si kafe s někým. Být tam, kde jste chtěli být, je nesmírně uklidňující a osvobozující pocit.

Proč být v tichu?

Ticho léčí. V tiše slyšíte svoje myšlenky, obavy, strachy, nápady, přání. Můžete je tedy vyslyšet, vstřebat, pochopit, pracovat s nimi, rozvinout je nebo uzavřít. Někdy je to příjemné, někdy je to bolestivé. Takové jsou lidské emoce. Takový je náš život. Někdy řešíme úspěch, někdy se vyrovnáváme se ztrátou. Někdy vyhodnocujeme nejistotu. Někdy hledáme odpověď na neřešitelné otázky. Někdy hledáme otázky. To vše je možné jenom v případě, že si dovolíte vašim myšlenkám vstoupit na povrch. Pokud chcete svojí mysli dopřát odpočinek, musíte jí nechat trochu se vybouřit. Musíte ji občas vyčistit, vyhodit to staré a nepodstatné, přijmout to nové a zajímavé. Chvilka ticha by měla být součástí mentální hygieny. Stejně, jak si čistíme zuby a vlasy, bychom si měli čistit o myšlenky. Co k tomu potřebujete? Nic, pouze ticho. Plus ideálně gauč, deku a čaj.

Jak vypadal můj odpočinek online?

Kolotoč Facebook-Twitter-Youtube-Whatsapp-Badoo-Tinder. Dokázala jsem tím zabít celý den, bez toho, abych si uvědomila, že svůj nejcennější čas k odpočinku vlastně věnuji činnostem, které odpočinkové vůbec nejsou. Zdá se, že vyhledávání zábavy, vyhledávání sociálních kontaktů a interakcí, vyhledávání online komunikace a vyhledávání čehokoliv, co by zaměstnalo vyčerpaný mozek, je z hlediska regenerace neúčinné. Unavený mozek potřebuje klid a čas, ne další podněty, které ho zaměstnají. Sice se zdá, že se jedná o nevinnou zábavu, trávíte-li odpočinek online, je celkem možné, že si vůbec žádnou regeneraci nedopřáváte. Opakem práce není nepracovat, jen dělat něco jiného. Opakem práce je vypnout.

Jak vypadá můj odpočinek offline?

Procházka, sauna, jóga, číst si, psát, čaj, kafe, víno. Je to lepší :)


Sunday, 23 April 2017

Kolik je práce za prezentací?




Přípravu nikdy, ale opravdu nikdy nepodceňujte. 

Postavit se před několik desítek, nedej bože stovek lidí je extrémně stresující. Když si myslíte, že to zahrajete v pohodě, že to prostě nějak dopadne, že vás určitě něco napadne, a že si stačí připravit nějaké ty hlavní myšlenky, tak se rychle vraťte na zem. Příprava je extrémně důležitá. 

Ať už chystáte krátkou nebo dlouhou přednášku, musíte si přesně ujasnit, co budete říkat, komu, co tím chcete dosáhnout. 

V únoru jsem byla pozvaná na prezentaci MashUP v Impact Hubu v Brně. Bylo nás tam 11, všichni jsme představovali naše projekty, myšlenky i člověka za projektem. Formát byl předem daný:

10x20 vteřin, prezentace se přehrávala automaticky. 

Říkáte si, to je přece jenom 200 vteřin, 3 minuty 20 sekund. 

No, připravit prezentaci, která bude mít hlavu a patu ve třech minutách, osloví, nadchne, všichni jí budou rozumět, dalo celkem zabrat. 

První varianta, zhruba dvě hodiny práce, tedy snaha nacpat do těch tří minut všechno, co se projektu Food Incubator týká, skončila v koši. Díky konzultaci s Katkou Martínkovou, organizátorkou události jsme usoudily, že to musím hodně osekat, protože tolik informací nikdo nepochopí, nevstřebá. 

Tak se vybrala jedna hlavní myšlenka, příběh se popsal heslovitě. Už to bylo lepší. 

Chyběla "hravost", něco, co lidi hned rozesměje a přidají se na moji stranu :) Tak jsem zvolila Disney motivy. Nejprve princezny, pak ale na nápad kamaráda vyhrál Remy, myšák z Ratatouille. 

Už jsem si myslela, že mám to nejtěžší za sebou. Ale teprve přišla ta dřina. 

Abych věděla, že to, co říkám, bude korespondovat s aktuálně běžícím slidem, rozhodla jsem se natočit video pro sebe. Kolik myslíte, že jsem jich natočila? 35!

Než jsem vyladila, co říkat, jak to říkat, jak věty zjednodušit, navázat na sebe, tak to byl boj... Nejlepší ale na tom bylo, že jsem si uvědomila, že některé věty nedávají smysl, není z nich možné pochopit, na čem pracuji, co je cílem a smyslem projekt. To je tak, když vy máte něco v hlavě, a myslíte si, že tomu všichni rozumí. Nerozumí. Mluvit o své práci v jednoduchých větách, předávat myšlenky stručně a jednoznačně, je to nejtěžší. A v tom mi příprava neskutečně pomohla. A pořád se mi nedařilo splnit časový limit. Až kolem 30. videa jsem zjišťovala, co funguje, co jak říkat, co vynechat, jak na sebe jednotlivé věty navazovat. 

Zvládnou trému mi to nepomohlo. Stejně jsem se klepala a bála se i nadechnout, ať neztratím cenní vteřiny. Noční můrou zůstalo, že prostě zapomenu, co jsem chtěla říct, a zamotám se do toho. Ale měla jsem aspoň čisté svědomí, že jsem pro přípravu udělala všechno, co mě napadlo. 


Že je pořád prostor kam se zlepšovat, o tom nepochybuji. Mluvit na veřejnosti je těžké, a nejde to zlepšit nijak jinak, než trénovat. Pokud vás tedy čeká přednáška, připravte se, jak to jen jde: konzultujte svoji prezentaci, připravte si poznámky a hlavní vlákno, poproste oponenta, aby vám pomohl s kontrolou chyb, a není od věci se taky zeptat, zda rozumí tomu, co jste chtěli předat. Ušetří vám to spousta práce a nervů.