Friday, 30 December 2016

Elizabeth Gilbert: Big Magic (Creative living beyond fear)



Představte si, že máte obrovský sen. Chcete založit kapelu, natočit film, napsat román. Chcete se stát tanečnicí, malířem, kuchařem. Chcete navrhovat nejnovější modely aut, stát se skladatelem filmové hudby. Chcete založit školku, otevřít kavárnu, nalézt lék proti rakovině. Koupit krásný loftový byt, mít zahradu, odstěhovat se na farmu. Vyberte si. Co chcete vy? (Prozradím vám, já chci ten loft, zahradu, román a stát se uznávaným kuchařem. Netroškaříme...)

Ať už je to cokoliv, všichni máme něco, po čem toužíme. Občas to může být něco obrovského, mimořádného. Něco, co děláte, a při tom zapomenete jíst. Kdyby mi někdo v pěti letech řekl, že je něco, kvůli čemu zapomenu jíst, vysměji si mu :) Existují činnosti, sny, kvůli kterým zapomenete na čas, na vše kolem. Naplňují vás, posouvají vás dál, probouzí další a další naděje, že se můžou splnit.

Zní to přehnaně romanticky, jako kdyby to existovalo pouze v pohádkách. Jako kdyby splněný životní sen patřil jen hrstce vyvoleným. Říká se, že pro takové sny musíte dělat mimořádné věci. Domníváme se, že kvůli takovým snem musíme obětovat mnoho, někdy až vše! Ale to je nic oproti tomu, co naplněním snů získáme, říká se...

Na druhé straně, máme tady tu svoji realitu. Povinnosti, ať už práci nebo školu. Rodinu, společnost, hmotné a nehmotné závazky. Každodenní život je vyšperkovaný radostnými okamžiky, jako jsou třeba budík, práce, účtenky, emaily, povinnosti, odpovědnost, čas, termíny, právo a předpisy všeho druhu. A tyto věci opravdu existují, nejsou to jen zdánlivé překážky. Žádná kreativní práce nezačíná větou křičenou v extázi „a teď naplníme pračku!“ nebo „kde je ten vysavač!“ popřípadě „už se tak těším na poštu, yeah!“

Takže, jsou dva světy. Ten jeden, ve kterém si připadáte, jako v muzikálu. Ráno vstanete, procházíte se do práce. Do své vysněné práce. Kde musíte zvládnout jediný úkol. A ten úkol vás naplňuje vzrušením, je to přece váš velký sen, a dnes budete dělat něco velkého. Hned si uvědomíte, že si musíte zazpívat, abyste ze sebe všechny emoce dostali!

A je ten druhý. Ráno vstanete. Na budík, který zvoní o dvě hodiny dříve, než byste si to představovali. Jdete do práce, a teď si můžete zvolit, zda je pro vás přeplněné MHD nebo ranní kolona lepší metaforou pro otrávenou cestu do práce. Čeká vás hromada úkolů, ani u jednoho necítíte nadšení, u některých ovšem máte pocit, že ještě chvilku, týden-dva počkají.

Ten první „Disneyland“ od toho šedého světa odděluje ohromná zeď. A máte pocit, že si musíte striktně vybrat. Buď Disneyland. Tam se děje vše, co byste chtěli dělat. Tam se skládají ty písničky, píšou romány, je to svět kreativity. V hlavě se vám denně rozsvěcují ty nejlepší nápady, randíte s Múzou obden! Ale, ty účtenky za vás nikdo neřeší. Nemáte rodinu, nemáte jistoty. Nebo můžete žít na druhé straně zdi, tam v té šedi, kde máte životní jistoty, ať už to znamená cokoliv, ale ta každodenní rutina ve vás zabíjí jiskru, prostě nemáte šanci tvořit, žít svůj sen.

Nebylo by fajn, kdyby existovala zlatá střední cesta? Způsob, jak se věnovat tomu, co máte nejradši, ale mýt i jistý příjem, střechu nad hlavou, pevné vztahy, emoční a finanční jistotu? A co když nejste první, kdo má takové myšlenky? Nerozzlobí se vaše Múza, že za ní neobětujete všechno?  A kdy budete pracovat, když občas utečete, a budete se věnovat tomu, co vás naplňuje? Jde to vůbec?

Jsem velkým odpůrcem „Follow your passion!“ a mám mimořádně znuděný výraz pro oddanost a víru ve Vesmír, Vyšší síly, Karmu a spol. Jasně, stačí věřit, vykašli se na všechno, přestaň chodit do práce, nevěnuj se kamarádům ani rodině, prostě se úplně oddej svému poslání (to výš, že jo…), a Vesmír, Vyšší síly a Karma za tebe vše zařídí. A pokud to tak nedopadne, prostě si nevěřil dost silně. Nebo to nebyl tvůj osud.

Žijeme ve světě startupu, projektů, velmi rychle objevených (a padajících) hvězd. Slyšíme zprávy o tom, jak stačí dobrý nápad, špetka štěstí, a perpetum mobile na peníze nelze zastavit. Statistiky ovšem říkají, že valná část startupů zanikne. Mnoho talentovaných zpěváků neuspěje. Kdyby všichni, co mají talent, uspěli, potřebovali by samostatný stát, a tam by si zpívali od rána do večera. Následovat svoji vášeň bezhlavě představuje velké riziko, a nese s sebou značnou šanci neuspět. Stojí to za to?

Neúspěchu se bojíme, a volíme proto jistotu, nedáme svému snu ani nejmenší šanci. Nebo když máme pocit, že si to můžeme dovolit, necháme se zlákat vášní a obětujeme pro svůj ideál vše.

Pravdou je, že ani jeden z těch světů není zdravý. Opravdu věřím, že kreativní život dělá člověka šťastnějším. Pokud se věnujete tomu, co vás naplňuje, jste spokojenější, a ano, věřím tomu, že z vás díky tomu může být lepší člověk, což této planetě nikdy neuškodí. A taky věřím, že frustrace udupaných snů může ovlivnit celý život, způsobit hořkost, nespokojenost, neštěstí. Ovšem na drama nevěřím. Nemyslím si, že proto, abyste uspěli, musíte být troskou, samotářským bláznem, nešťastným v lásce, bez peněz, bez kamarádů, bez domova. Ať už chcete podniknout cokoliv, pokud to po vás chce obětovat všechno, je to příliš vysoká cena a nezdravé spojení. 

Pokud si na toto téma chcete přečíst krásnou knížku, doporučuji Big Magic (podtitul Creative living beyond fear) od Elizabeth Gilbert.

Je to zajímavá úvaha o tom, jak žít kreativní život, věnovat se tomu, co vás baví, naplňuje, co vám připadá jako smysluplné, ale zůstat pevně na zemi. Žádné emotivní povzbuzení, jak byste měli všechno změnit a udělat pro svůj sen všechno. Je to prostě návod, jak začít uvažovat, abyste z obou světů čerpali to nejlepší. Můžete mít emoční, finanční, rodinné, materiální jistoty, a přitom psát knihy. Žít kreativně není luxus, který si může dovolit jen několik z nás. Ano, odhodit zaměstnání a neřešit, z čeho budu žít dále, vyhodit svoje vzdělání, to si jen tak někdo nedovolí. Ale kreativní život není skok z letadla bez padáku.
Několik myšlenek, které mě osobně zaujaly:

Nechovejte se ke svému dílu jako k děťátku. Knížka, kterou jste napsali, není dítě, podnikání, které jste rozjeli, není dítě. Co vytváříte, není vaše dítě. Je to vaše práce, a přistupujte k ní takto. Pokud se ke své práci příliš emočně přivážete, jen té práci škodíte. Bude těžké přijmout, že někdo vaše dítě kritizuje, že se někomu vaše dítě nelíbí, že by někdo vaše dítě chtěl koupit, ale v jiné podobě, a chtěl by po vás vaše dítě předělat.

Nenásledujte svoji vášeň za každou cenu. Věci z vášně jsou mizivé, rychlé vzplanutí nevydrží dlouho. Dobré nápady, pěkné projekty vznikají i z drobných myšlenek, rozvinutých pomalu, s odstupem, po částech, v klidu. Nenechte se zmást velkým emočním procítěním, mnohdy se stává, že takové nápady prostě vyšumí, jak letní lásky, a nezůstane po nich nic. A je to v pořádku, některé myšlenky jsou třeba špatné, nebo se vám prostě do života nehodí. Pokud se vám to stane, naučte se rozeznat opravdovou kreativní vlnu. Právě odstup a trochu soudnosti vám pomůže uvidět dobré nápady a projekty, které na dveře nebuší, pouze se kolem vás potulují a tiše prosí o slovo.

Zahodit vše a žít pro svůj sen je hloupé. Není vůbec nic špatného na tom, abyste si vytvořili pevné a pohodlné finanční, emoční, rodinné zázemí, a věnovali se tomu, co vás nejvíce baví, ze začátku třeba ve volném času. 

Věnujte svým projektům čas, jako vášnivému vztahu. Neřešte, zda máte jen půl hodinky, nevymlouvejte se, že nežijete pro svůj SEN 24/7. Pokud svůj nápad opravdu milujete, oceníte i patnáct minut, které mu můžete věnovat. Můžete být se svým nápadem vášnivý milenci, kteří naplno využijí i patnáct minut. 

Bolest kreativitu nepodporuje. Utrpení, sebelítost, vyhledávání negativních emocí, podporování traumat a závislostí kreativitu zabíjí. Slouží jako omluva pro slabý charakter, aby se neomluvil, že je bezohledný, sobecký, protože si myslí, že ho to, že něco vytvořil, omlouvá. Mnoho lidí si myslí, že trpkost a depresivní stavy tvorbě pomáhají, ale není to pravda.


Pro mě byla tato kniha příjemným povzbuzením. Pokud potřebujete podporu, máte strach něco podniknout, připadá vám to těžké, hloupé, příliš riskantní, nebo si myslíte, že na to nemáte, ujel vám vlak, nemáte dost zkušeností, známostí, talentu, štěstí, nebo pro to jen nejste ochotni vše obětovat, tato knížka vám přinejmenším ukáže jiný pohled na kreativní život, přízemní a bezpečný způsob, jak v sobě najít talent a odhodlání pro naše sny. 


Thursday, 1 December 2016

EET - Eliminátor Emocí a Trpkosti


Dlouho jsem si říkala, že se k tomuto tématu nechci vyjadřovat. Odzvoní to, jako rozvod Angeliny a Brada. Snad. Jednou. Doufám. Dnes byt teda den D. Co se změnilo?
Nic. Představte si, slunce ráno vstalo (sice podstatně později, než já), a taky zapadlo (kvůli tomuto článku podstatně dříve, než já do postele s dobrou knížkou).

V čem se lišil můj den 30.11. a 1.12.? V ničem. Dělám svoji práci, jsem ráda, že se vše povedlo dle plánu. A pak jsem si stejně sedla a sepsala, co si tom celém EET myslím.

Co mi na EET vadí?

Že to je buzerace. Že to je generátor obrovské bubliny populismu. Že se z toho stal nástroj propagandy. Už jsem se musela smířit s tím, že mé práci rozumí každý, kdo umí zalít pytlík čaje horkou vodu. Česká republika se stala zemí deseti milionu provozních, manažerů, kuchařů, účetních a právníků specializovaných na gastronomii.

EET geniálně plní svůj účel. Poštve mezi sebou určité vrstvy, rozděluje lidi na podnikatele, co KRADOU A NEODVÁDÍ DANĚ, a na nepodnikatele, co MAKAJÍ A ODVÁDÍ DANĚ. Populisté rádi vytváří umělé problémy. Rádi vidí, jak lidi dobrovolně volí svoji stranu se svojí pravdou, a na tu druhou nadávají. Je to nesmírně jednoduché, stačí už jen z vrchu koukat, než se ty dvě strany zabaví mezi sebou, a nahoře se dělá, co chce. Smekám před genialitou tohoto plánu. Hospodská činnost je opravdu natolik známá všem, že bylo jednoduché do ní zapojit každého. Nikdo si netroufá rozvážně říct „víte, já tomu nerozumím, tak bych se k tomu nerad vyjádřil.“ Naopak! Všichni ví, jak to je. A můžete si vybrat: Jste chudinka šikanovaný provozovatel podniku, nebo nepodnikající osoba, která konečně ucítí trochu spravedlnosti vůči tem loupežníkům (aka chudinkám).

A teď se to hrne z každé strany, samozřejmě přes lupu, vyšperkováno, jak z bulváru.
Titulky hlásí zavírání, šikanování, navýšení provozních nákladů, potřebu zajistit další personál, potřebu pořídit si zařízení o několika desítek tisíc korun, totalitní režim, prostě tragédie, drama, krev a slzy, jak když Anna Karenina skáče pod vlak.

Na druhé straně si počtu, jak je to dobře, protože se v pohostinství krade, mizí tam triliardy, nikdo neplatí daně, všichni šidí. Pění závist, ti podnikatelé se vysmívají lidem, co makají, holýma rukama (!), kupují těžká auta a lehké ženy, dovolenou na Bali každý prodloužený víkend.

Kde je pravda? Uprostřed. A kam se přidám? Nikam. Odmítám se stavět do role šikanované chudinky, Bali bude, příští rok, po třech letech. Dělám svoji práci, snažím se fungovat co nejlépe, dělám taky rukama, musím používat i hlavu. Dělám to pro sebe, protože to byl můj vysněný obor. A nenechám si ho pokazit, jen aby si na tom někdo postavil politickou kariéru. Kvůli nějakému systému už vůbec ne…

Proč jsem za EET ráda?

Rozhráblo mnoho nepříjemných otázek, o kterých se nemluví.

Že tady za posledních x desítek let vznikl takový folklór „s papírem nebo bez“. Já jsem za tu dobu tahala kačera, takže to není moje práce. A nemůžu říct, že by se mi to líbilo.
Víte, co je „s papírem nebo bez“? Otázka, která rozhodne cenu služby. Tlačí tedy na poskytovatele, ať už je to automechanik nebo kuchař, aby nabídl tu lepší cenu. Až na to, že se automechanik zeptá a přenechává odpovědnost na zákazníkovi. Hospodští se neptali. Chtěli zřejmě nabídnout všichni nejlepší cenu, já nevím, já u toho nebyla, říkám, tahala jsem toho kačera.

Ať už to bylo jakkoliv, ceny služeb pokrývaly suroviny, provozní náklady (nájem, plyn, voda, elektřina), mzdu personálu a zisk. A když to bylo „bez papíru“, tak cena pokrmu neobsahovala DPH. Je to nesmírně jednoduché.  

A staví vás to jako majitele podniku nebo taky výrobce produktů do nepohodlné pozice: šidit nebo navýšit? Co byste dělali vy? Znám spoustu výrobců i majitelů podniků, kteří se rozhodli jít tou poctivou cestou. Víte, jak rozčarující může být prodávat svůj produkt dráž, když vy víte, že vaše konkurence třeba nehraje dle pravidel? Že vlastně mnoho a mnoho představitelů vaší konkurence nehraje fair. Ale to vás přece neomlouvá, odpovědnost je vaše… Víte, jaký je rozdíl mezi tím, když fungujete se vším legálně (máte schválenou provozovnu, živnost, vše dle předpisů, přiznáváte každou korunu), nebo když ne (vyrábíte doma, bez živnosti, bez faktury)? Dost velký. Otázka financí v gastronomii byla tedy i doteď celkem nepříjemná. 

A do toho si teď stát řekl, a dost. Přichází volby, chce to prostě nějaké téma, nejlépe takové, ke kterému se může vyjádřit každý. A pánové ve sněmovně od sousedů slyšeli, že je EET pecka plán.
Je to hnusné téma, citlivé, týká se totiž mnoho profesí, nejen gastronomii. „Bez papíru“ fungovalo x desítek let. Všichni byli spokojení. Zákazníci s cenou, hospodští s absencí buzerace. A teď to končí. Stát chce z každé koruny, která proteče každou hospodou, daň. V tomto případě je asi úplně jedno, kdo tuto situaci zavinil. Otázka je, jak se dostaneme tam, kde každý účastník hry hraje dle stejných pravidel, a kdo tu daň zaplatí.

Přijde vám rozumné řešení podepisovat petice? Protestovat, bojkotovat, nadávat, dělat ze sebe chudinku, která spadla do nějakého režimu, naučila se v tom chodit, a teď bác, musí něco změnit? Mně teda fakt ne. Nehledě na to, že se tímto přístupem člověk opravdu přiznává, že je v gastronomii „šero“.

Nebo vám přijde rozumné jásat, že se konečně vybere více daní od hospod? Fandíte totiž tomu, že za službu budete muset zaplatit více. 

Daň zaplatí jak hosté, tak hospodští. Tedy obě strany. Ať už jste ve skupině mafiánských loupežníků, nebo poctivých zaměstnanců, obě strany za tento nový systém zaplatí. Bylo by teda dobré si uvědomit, je jedno, zda EET podporujete nebo bojkotujete, určitě se vaší peněženky dotkne. Hospody budou muset zvednout ceny. Veškerou tíhu na zákazníka ze dne na den přehodit nejde, takže si do kapsy šáhnou i majitelé, nebojte.
Kolik ta sranda opravdu stojí? Mně stála pokladna asi 35 000 Kč. Je pravda, že jsem si ji pořizovala v době, kdy se levnější řešení pro malé podniky ještě neposkytovalo. Já jsem pokladnu chtěla i v případě, že by se EET nakonec nezavedlo. Jinak bych za ni nezaplatila hodnotu dovolené na Bali.

Zda je k tomu potřeba další personál? Blbost.

Zda je provoz těžší, komplikovanější, delší? První měsíc jsem na pokladnu nadávala. Pak si na ni zvykla, a když vypadla, tak to bylo hodně nepříjemné. Tak teď nevím. Taky nejsem až tak mladý ročník, abych fandila každé nové technologii, ale opravdu musím uznat, že pokladna má smysl i pro samotný podnik. Že se mi do pokladny může někdo podívat… víte, finanční úřad měl i dříve možnost provádět kontrolu tržeb. Teď si vás k tomu nepovolají, mrknou se bez vás. Že vás může zákazník nahlásit, pokud mu nevydáte účtenku? A dříve nemohl? Co se doopravdy změní? Není v tom o nic více šikany a buzerace, jako dříve.

Zda mně štve, že musím platit internet? Jsme v Brně, pokud nemáte wifi pro hosty, je to jako nemít teplou tekoucí vodu.

Co si myslím, co to přinese?
Zvýšení cen, nutnost naučit se kalkulovat, mít pohotový pořádek v účetnictví, zavedení nových procesů v účetnictví v hospodách.

Zda se budou hospody hromadně zavírat? Ukáže čas. Nevím. Jsem taky zvědavá, jak se s tím podniky poperou.


Proč ale EET nefandím, a byla bych ráda, kdyby se zrušilo?

Už teď se diskutuje o výjimkách, speciálních případech, zjednodušené evidenci. Tak jako buďto zavedeme něco, co platí pro všechny, nebo nezavedeme nic. Je úplně jedno, zda jsem měla možnost rozhodnout se, zda mám vyšší ceny (a konkurenční nevýhodu), ale nešidím, nebo nižší ceny, ale dělám si účetnictví, jak „se to v hostinské činnosti běžně dělá“. Jaký je v tom rozdíl, když budou podniky, na které se EET vztahuje, a takové, které podléhají výjimce. Tak to je skvělé, že se zavede pravidlo, a pak hned výjimky. Buď všichni, nebo nikdo. To zní fair.

Byla bych ráda za zrušení, ovšem celé diskuse, se vším všudy. Protože mně opravdu uráží, že si někdo myslí, že vás živnost v pohostinství dělá automaticky lhářem, podvodníkem. Pracuji hodně a tvrdě. Opravdu makám na tom, abych dělala něco smysluplného, aby to bylo co nejlepší. Kdo si to nezkusil, nemá tušení, co to je fyzické i psychické práce, otevřít si vlastní podnik. Nestěžuji si, já to prostě opravdu miluji, a cítím se nesmírně šťastná, že se mi to povedlo. Chodím do práce s radostí, užívám si práce, lidí, celého dne. Nevyměnila bych to za svoje staré jisté kancelářské místo. Myslím, že by si se mnou tento pocit spokojenosti mnoho lidí ihned vyměnilo. Ale opravdu mně raní, když si někdo myslí, že vstávám 5:30 proto, abych toho stihla nakradnout více. Já si svoje úkoly a překážky řeším sama, a myslím, že se mi to daří celkem dobře. Už jsem se odnaučila ukazovat prstem na každého kolem sebe, hledat viníka a obviňovat svět za to, že se věci nemají tak, jak by se mi to líbilo. Já nevolám do sněmovny, ať řeší moje problémy, že budou zákazníci naštvaní, protože jsem ráno típala budík, teď nestíhám a bylo by potřeba fakt máknout, jinak nebude oběd na čas. Tak ať si pánové laskavě taky odpustí, aby ukazovali na mně a na ostatní majitele podniků, že ve státní kase není dost peněz, a to je MOJE vina. Čas ukáže, ale domnívám se, že se z daní vybraných díky EET nezlepší životní úroveň jen tak ze dne na den.

Že se jedná o frašku a výsměch, dokazuje i samotná vyhláška, ihned na začátku:
„EET nepodléhají: státní sektor, bankovnictví, pojišťovnictví“.
Jako to zní přece logicky, tam přece žádné peníze nejsou, to je v podstatě samá neziskovka…

A trochu konspirační teorie: Co se týče dat z EET, taky si myslím, že to je obrovský tržní průzkum, klidně použitelný ve svůj prospěch. Je velmi nepravděpodobné, aby se takové množství dat z oblasti gastronomie nepoužilo za účelem zvýšení zisku.

Na závěr...

Ráda bych viděla v gastronomii stejné podmínky, pro všechny. Nesmírně ráda bych viděla, že nemusím konkurovat podnikům, které se kontroly nebojí, tím pádem se nebojí okatého šizení. Byla bych šťastná, kdybych viděla, že poctivost v podnikání není bitá konkurenční nevýhodou. Taky bych byla ráda, kdybychom si mohli říct nahlas, že nás nesmírně mrzí, když musíme z našich tržeb odvádět větší náklady než ten, kdo se nebojí. A to se netýká jen daní, jsou to i další náklady třeba na oficiální živnost, na schválenou provozovnu, na hygienické předpisy, atd. A tohle slibuje EET, stejné podnikatelské podmínky, osvěžení finanční stránky biznisu v pohostinství. Že zmizí podniky, subjekty, které ve své cenotvorbě nemají započítané daně, nemají ani živnost nebo schválenou provozovnu. Tak trochu utopie, ale bylo by to hezké. Vydělat si tolik, ať nemusíte řešit, zda přiznáte, nepřiznáte všechno, zaplatit prostě všechny náklady a ještě si z toho příjemně žít. EET slibuje, že likviduje velmi nepoctivé subjekty, které ceny sráží dolu, a tím pádem zhoršují podmínky těm poctivým.

Je to sice hezká teorie. Ale nevěřím tomu, že za neúspěch v podnikání může jen a jen konkurence, která má nižší ceny. Díky bohu již dávněji vznikla vrstva, která si za kvalitu a poctivost je ochotna i zaplatit. Kdo se udržel dříve, udrží se i teď, komu to skřípalo dříve, ten bude nucen skončit. Pokud to je kvůli EET, tak se nedá nic dělat. 

Nevěřím tedy tomu, že by mi zavření některé restaurace pomohlo, že bych měla více klientů nebo díky zvýšení cen volnější ruku v cenotvorbě. Nevěřím na konkurenci, neřešila jsem ji ani dříve, jestli se tedy nějaká někde rozhodne zavřít, taky se mně to nedotkne. Nedokážu se tedy přidat k fanouškům EET, kteří očekávají evropské ceny a blaho pro restaurace, které zavedení EET zvládnou. Ale nechám se mile překvapit.

Co bych si ale hrozně přála, abychom si uvědomili, že si nejde přát, aby se v gastronomii něco nezměnilo. Ruku na srdce, kolik z vás, majitelů mělo papíry, účetnictví před EET v pořádku? Kolik z vás mělo přesný přehled tržeb, přesné kalkulace, představu o tom, z čeho se tvoří ztráta, a z čeho plyne zisk? Kde by šlo ušetřit a kde by se dalo více vydělat. Kolik majitelů si vede přesné ztráty, ekonomickou analýzu, finanční plán? A kolik podniků funguje stylem, že jsou v pokladně nějaké peníze, tak to je asi nějak v pohodě? Kolik podniků neví, kde jim tečou prachy, na čem by šlo ušetřit, na které svoje činnosti by šlo více vydělat, a které jsou úplně zbytečné, ztrátové, a dotované těmi úspěšnými činnostmi? Neříkám, že je zavedení EET nejlepším způsobem, jak tyto otázky řešit, ale když nic jiného, spousta podniků si udělalo obrovskou finanční revizi, zda vůbec EET zvládne. Já taky. Ano, příprava na EET nezačala včera, kdy jsem si nainstalovala certifikát do pokladny, ale rok a půl zpátky, kdy jsem si začala dělat finanční analýzu a rozhodla se, že podnik bude funkční, i za předpokladu, že se EET opravdu zavede. A jsem za to na sebe moc hrdá, dalo mi to nemálo práce a koumání. A jsem si jistá, že je mnoho podniků, které postupovali podobně. Nehráli si na šikanované oběti, které EET neúprosně zlikviduje, ani na hrdiny, co změnu odmítají. Prostě se rozhodli, že svůj podnik upraví tak, abychom se s dobou „s papírem nebo bez“ mohli rozloučit. A nejsmutnější je, že tyto šikovní podnikatelé mlčí, pracují, nic neříkají, protože se stydí. Stydí se za ty, co by rádi nadále žili ve svém finančním chaosu a šeru, a stydí se za to, že kdyby náhodou prozradili, že jim finanční analýza v mnoha věcech pomohla, možná by je považovali za fanoušky Babiše.

Existuje i jiná cesta. Odmítám brečet proto, že se mi finanční úřad ode dneška může podívat do pokladny. To jsem na svoje podnikání a svoji práci mnohem více hrdá, než abych kvůli takové blbosti dělala ze sebe oběť. Ale odmítám se taky účastnit jásání, jak EET udělá na trhu pořádek. Neudělá. Udělalo zmatek, a odvrátilo pozornost od mnohem závažnějších věcí. Možná by si ale pánové ve sněmovně mohli zavést vlastní EET. Aspoň mezi sebou, jen tak pro srandu.

Opravdu věřím, že medializovaní fám a polopravd kolem EET skončí. Třeba v lednu. A když ne, tak se nedá nic dělat, já mám co dělat i mimo to, abych se rozhodovala, na kterou stranu se přidat. Budu si hrát vlastní hru, jak doteď. 


Wednesday, 30 November 2016

Food Incubator slaví 1. narozeniny!



Můj nejvíce úlet projekt vznikl před rokem. :)

Food Incubator byl záměr a nápad z ničeho nic, propojit Bistro Friends, kuchaře, zajímavé nápady a nadšence dobrého jídla (říkají si občas foodies, ale nevím, zda je už ten výraz oficiální...).

Kam to dotáhl?
Za začátku to bylo jenom něco, co zní dobře. Chtěli jsme si hrát, pozvat nové lidi do Bistra Friends, co se předvedou. Nás to obohatí, oni otestují svoje koncepty. Takhle vznikl blog Míši Olomoucká u mě doma, a pronikl do naší kuchyně Vietnam. Díky FI jsme se seznámili s kluky "O-Ken-Ko" aka "Zase rýže"
Navštívili jsme si šéfkuchaře, kteří uspořádali degustační večírky podle vlastní představy. Svůj um u nás předvedl Milan Macháček, mistr (nejen) francouzské a thajské kuchyně, Robert Janíček, majitel Saffron baru a projektu Olivy Saffron, Tejinder Riar, šéfkuchař a majitel restaurace Flavours a Kozlovna u Malchrů, Martin Rous a Margita Havlíková, majitelé Sushimarketu, Radek Navrátil, majitel projektu RumMe.
Pak se díky tomu, že FI zní fakt dobře, začali na projekt napojovat různí zajímavý lidi.
Z kafíček se zajímavými lidi vznikla myšlenka, vytvořit zázemí pro začátečníky. Pomoct jim, co si všechno potřebují vyřídit na úřadech.
Před půl rokem vznikla oficiální sdílená provozovna pro malé výrobce. Vyrábí u nás Huhu Chilli Farm, Violka marmelády a sirupy, Handmade by Sokolíci, Dortíky z hrnečku, Honzovy okurky, U tří Berušek, Jimmy´s Food a Holy! Sugar.
Vznikají u nás nové projekty a produkty, které jsou ovšem zatím TOP SECRET ;)


A kam Food Incubator míří?
Food Incubator odkryl mnoho otázek, které začínající podnikatelé v gastronomii mají, ovšem neví, na koho se obrátit. Chybí komunita, zázemí, kde by svoje představy mohli probrat. Gastronomie zní lákavě a romanticky, nese s sebou ovšem i méně příjemné povinnosti, které mnoho podnikatelů nedokáže podchytit. Chceme tedy ukázat, že orientace v daních, účetnictví, tvorba finančního plánu, legislativa a různé předpisy nejsou nezdolatelné překážky. Ba víc, pokud je vyřešíte, dokážou vám podnikání zefektivnit, vytvořit si přehled, posouvat se směrem, který vám vyhovuje. Takže směr a záměr je jasný, věnovat se projektům, které začínají, poskytnout jim rady, zázemí pro začátek, propojit je. Taková pěkná práce, která má smysl, pomáhá, ale i nabíjí a vrací mnoho radosti.



Monday, 31 October 2016

Každý je génius



Každý je génius, ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.
Albert Einstein

Proč si jít za svým snem?

Proč se pustit do podnikání? Proč změnit zaměstnání? Protože to je cool, in, romantické, nespoutané a něco, co zavání zážitkem?
Tak to asi ne… pokud chcete dobrodružství, cesta kolem světa je větší zábava.

Proč by teda lidi měli hledat, v čem jsou dobří a dělat to, co je baví, v čem se najdou?
Mimo to, že pokud se vám povede opravdu najít něco, co je přímo stvořeno pro vás, v čem dokážete vytvářet kvalitní hodnoty, a ještě vás to i baví, máte našlápnuto na krásný život, existují i další, mnohem více logické a smysluplné důvody.

Já vyrůstala ještě za školního systému, kdy se vyráběli (pardon, vyučovali) ovečky. Ovečky, které se neptají, co a proč. Nehledají souvislosti, jen se hezky pěkně naučí, vrátí vše na papír ve formě dokonalé písemky a dostanou odměnu, jedničku.
Pokud vše nevrátí ve stejné podobě, dostanou horší ohodnocení. Jednoduché.

Předpokládám, že to tak pořád je. Vzdělávání je velmi zjednodušené a nedává moc prostoru pro individuální rozvoj. Má jediné měřítko pro klasifikaci, a to je schopnost rekapitulace učiva. Opravdu nic víc. Bohužel ta klasifikace hodnotí vás. Na vysvědčení by měli napsat: Hodnocení reprodukční schopnosti vašeho dítěte. Ale ty známky (zdánlivě) reflektují něco jiného. Hodnotí člověka. Jedničkář je šikovný, usilovný, chytrý. Žák s trojkami je lump, líný, méně chytrý. A ten, co propadává, no tak ten je prostě hloupý. Slyšeli jste někdy na jedničkáře, že je líný? Nebo na toho, co dostal čtverku, že je usilovný a chytrý? To asi nedává smysl… aspoň ve školních lavicích.

A čím delší dobu strávíte ve vzdělávacím systému, tím více tomu uvěříte. Že známky klasifikují vás, vaše schopnosti a předpokládají pak budoucnost ve vašem působení v dospělém životě. Ani omylem.
Výsledkem je hojné množství pro trh práce nepoužitelných vysokoškoláků. Kteří, než se dopracovali k tomu svému zvolenému oboru, zjistí, že se svět změnil. Že ten obor upadává, že vzniklo několik desítek dalších povolání, které na vysokých školách ještě ani neučí. A než se akreditují a napíšou pro ně skripta, už možná zaniknou, nebo se rozvinou dál do podoby k nepoznání.

To je jedna věc. Svět se mění, neuvěřitelnou rychlostí a nemůžete očekávat, že cesta zvolená v pubertě bude o deset let později taky dobrou cestou.

Vím, o čem mluvím. Jsem statik stavebních konstrukcí. Mám vystudovaný obor, o kterém jsem si myslela, že bude jistotou. Stavět se bude přece vždy. Až na tu celosvětovou krizi v 2008/2010, kterou nikdo nepředpokládal. Kdy se prostě nestavělo, všechny projekty stoply a stavební firmy dodnes zápasí s tokem financí.

Může se tedy zcela bezpečně stát, že i když zvolíte bezpečné, rozumné a zdánlivě dobře uplatnitelné povolání, než se k němu dopracujete, už bezpečné a dobře uplatnitelné nebude.

A druhá věc je individualita. Je sice hezké, že někteří zvládají ovečkový systém na jedničku, a dostávají do života požehnání od svých učitelů, jak se jim bude dařit. Taky jsem dostávala jedničky.
Nikdo ovšem neřeší vaše individuální schopnosti, vaši osobnost. Hodnotí se jen, zda se naučíte básničku. Nehodnotí se, kolik vám to zabralo času, jak jednoduché nebo těžké to pro vás bylo. A nikdo nehodnotí, zda si tu básničku budete pamatovat i po písemce. A taky se nehodnotí, zda tu básničku budete schopni použít, když to bude potřebné. A zda jste tu básničku vůbec pochopili. A zda se vám líbí. A zda byste dokázali najít někde podobnou. Nebo napsat podobnou. Nebo k ní naspat hudbu. Nebo o ní napsat pohádku. Nebo o ní namalovat obrázek.

Mnoho lidí si svoje individuální dispozice neuvědomí do doby, než se dostane do pracovního procesu. A pak se může stát, že zjistí, že to prostě nejde.
Věřte tomu, nikdo z vás nechce, abych mu spočítala nosnou konstrukci. I kdybych to zvládla, což je velmi pravděpodobné, když se prostě zakousnu na silu, kdyby viděl, co u toho vyvádím, do toho domu by nevkročil.

Mám obrovský problém s tím, abych se dlouhodobě soustředila. Můžete tomu říkat lenost, roztěkanost. Může se to taky klasifikovat jako nezodpovědnost (termín hoří!) nebo neschopnost organizovat si práci. To je prostě jedno. Dnes už vím, že mnoho lidí má problém sedět a osm hodin koukat do stejného monitoru a řešit stejný problém, v kuse. Kdybych byla mladší, určitě bych dostala nějakou klasifikaci, třeba porucha pozornosti nebo něco takového. Jenomže, to, že mě nedokáže uzemnit jeden druh činnosti a myšlení, neznamená, že by to byl můj problém, že bych byla vadná. Nebo líná a neschopná. Problém ale je, že pokud zápasíte s úkoly, které vám nejsou šité na míru, nemůžete vyhrát. A stanete se neschopným. Krátkodobě můžete velkým úsilím svoje přirozené dispozice přebít. Je to pěkná cesta k vyhoření. Dělat něco, co vás nebaví a nenaplňuje nad svoje možnosti s enormním úsilím. Vyhořela jsem ze zaměstnání a odešla mnohokrát. A začala někde jinde, znovu, to samé.

Začátky jsou vždy hezké, máte nadšení, čistý list, čistý rejstřík, prostě dokážete přebít svoje nedostatky. Chcete zapůsobit, ukázat se. Časem ale stejně zjistíte, že vám ne všechno jde podle představ. Neděláte svoji práci tak, jak byste si to představovali. A štve vás to, protože byste si za svojí prací rádi stáli. Ale prokrastinujete (ještě že se pro odkládání povinností našel krásný výraz), tápete, snažíte se, mnohdy k ničemu.

Myslela jsem si, že se to časem změní. Třeba se člověk zklidní, začne uvažovat jiným způsobem, naučí se vytrvávat u jedné činnosti. Ale byl to problém, a nemalý. Moje skripta byla popsaná písničkami textů. Moje seznamy úkolů dlouhé jak týden před výplatou. Nepomáhalo nic. Termín, hrozba čehokoliv.

Ale, našly se taky činnosti, které jsem dělala ráda a dokázala se na ně soustředit. Ba víc, dokázala jsem se do nich ponořit do hloubky a zvědavost a radost z nich přibily neschopnost se soustředit. Tak teď nevím, zda jsem neschopná se soustředit, nebo jen příliš chytrá věnovat čas něčemu, co mě nebaví, nebo v čem můžu být maximálně průměrná.

Zatím vím o třech činnostech, u kterých nemám pocit, že umřu, usnu nebo uteču:
Vaření, hudba a psaní.

Jako projektant jsem byla nešťastná. Ta práce sama o sobě je otročina, ale když k tomu ani nemáte základní předpoklady, že třeba umíte sedět v klidu a soustředit se na to, co právě děláte, tak je to maraton pro vozíčkáře. Navíc, když máte konečně hotovo, tak necítíte radost, ale něco jako „fuj a teď pryč s tím“, to vám taky moc nepřidá na radosti. Jako jo, když si chcete něco dokázat, proč ne. Ale denně? Do konce života?!

Když nemáte radost z toho, co vytváříte, čím trávíte minimálně osm hodin denně a vyplňuje to váš život, hledáte radost jinde. Je mnoho lidí, co má krásný koníček (na který kvůli práci nemá čas), nebo si kupuje věci pro radost (ženy: šaty, boty; muži: technologické vychytávky). Nebo se těší na dovolenou. Na pátek. Na víkend. Na volno. Na mateřskou. Taky to jde, evidentně. Je mnoho lidí, co svoji práci dělají průměrně. Nebo i špatně. Viděla jsem už u právníka nepořádek až po strop, potkala účetní, která se ptala, jak si představuji účetnictví. Když máte dobrou náladu, je to vtipné. Když vás léči doktor bez empatie, vyhořelý a neochotný se do svého oboru více ponořit, nebo vám dělá smlouvu právník, který je roztěkaný, smích vás přejde. A vůbec to nedává smysl. Proč by měl hluchý hrát na housle? Proč si ten život nezjednodušit a dělat něco, v čem je člověk dobrý, co mu jde. Třeba by ten právník zjistil, že umí parádně stříhat vlasy a měl by stovky spokojených zákaznic.
Mnoho lidí si ale tyto otázky neklade. Když píšete životopis, naslibujete hory-doly, ochota učit se novým věcem, flexibilita a manažerské schopnosti, víme… Ale to přece není pravda. Nikdo není dokonalý a mnoho lidí si nedokáže včas vyzvednout ani doporučenou poštu, ale vézt projekty a lidi zvládne levou zadní?

Lidi, co vykonávají činnosti, které odpovídají jejich schopnostem, zažívají méně stresu, více úspěchu, jsou spokojenější. Netráví spoustu času tím, aby v sobě vypěstovali schopnosti, na které prostě nemají.
Najít, co vás baví, v čem jste dobří, není luxus, je to potřeba. Konkurence je ve všem obrovská, potřebujete se prodat, a bude i pro vás lepší, když budete ve svém oboru víc než průměrný.

Jsem ráda, že jsem změnila povolání. Umožňuje mi to pracovat, nevyhořet, dělat něco, do čeho se nemusím nutit. Vytvořit si tyto podmínky není úplně ze dne na den, ale rozhodně stojí za to pracovat na tom. Sice to zní neuvěřitelně i pro mě, ale dnes dělám v práci to, co umím nejlíp a navíc ráda: vařím, u toho poslouchám hudbu, a píšu. Od nosníků je to pěkný posun. A myslím, že se tomu říká obrovské štěstí :)

Friday, 28 October 2016

Nechat plynout


V malém podnikání, a v podstatě ve všem, do čeho jste osobně zatažení, platí, že je velmi těžké si udělat odstup a nadhled.
Občas se bavíte s někým a vykládáte o svém nejistém rozhodnutí, zatažení do svých emocí a myšlenek řešíte něco, co pro toho druhého je bezvýznamná drobnost.
Usilujete, řešíte, přemýšlíte. Pořád. Je to jako bezedné tornádo myšlenek propojených emocemi, domněnkami, zdánlivými i zcela nemožnými scénáři. Máte pocit, že se vám do hlavy nasáčkoval bláznivý génius, co vidí svět v integrálech a maticích. Až na to, že vy ho vidíte skrz své úkoly a rozhodnutí.
Nedělám si iluze. Pořád nevládnu světu, a i když věřím na „butterfly effect“, zas tak vážná situace není.
Každý podnikatel, obzvlášť ten, který do toho spadne nějak bez dřívější průpravy nebo rodinné anamnézy, zápasí s tím, že se nechá pohltit, vším. Je to dobrá zkušenost. Občas je dělat horší než vyložit nohy na stůl. A ten odstup si musíte vybudovat. Jakkoliv, ale musíte.
Je to pořád jen živnost, pár závazků a úkolů. Není to NASA projekt, jak osídlit Mars.
Musíte si najít čas, kdy si ten odstup vybudujete a najdete ke svému podnikání zdravý vztah. Ne takový, co vás požírá, nebo máte pocit, že když se mu na chvilinku nevěnujete, už se to vše hroutí.
Nejlepší vztahy jsou takové, kde si můžete dovolit prostor pro sebe, jaký vám vyhovuje. Nejdelší a nejdůležitější vztahy jsou doprovázené svobodou. Můžete se ozvat, když máte co sdělit, když máte energii něco do toho vztahu vložit, nezištně, pozitivně. Tím ty vztahy rostou a sílí. V momentě, kdy máte pocit, že musíte něco udržovat, vyvinout úsilí, které vám zrovna není příjemné, něco není v pořádku. Právě naopak, spontánní a nenucené vkládání energie zaručuje největší růst, přirozenou péči a obrovské pokroky. Nejlepší zážitky a nejvydařenější večírky jsou neplánované. Nejvíce se nasmějete, když to ani nečekáte. Jenomže, dávat nezištně umí jen ten, kdo nemusí a navíc, má z čeho. Pokud se musíte rozdávat neustále a na povel, je to něco, co neúprosně udupává kreativitu, a i kdybyste chtěli něčemu přidat na hodnotě, nejde to.
S tím podnikáním to je trochu stejné. I když se to na první pohled nezdá, protože vás vážnost situace a závazky velmi rychle uzemní a vtáhnou do nálady, kdy si myslíte, že nemáte právo jednat nejprve za sebe. Nejenže na to právo máte, je to vaše povinnost. Ať už začnete podnikat v čemkoliv, musíte si vytvořit podmínky, kde to půjde. Ať už se to zdá být jakkoliv sobecké, musíte udělat vše proto, aby se dařilo vám. Pokud se bude dařit vám, budete mít dostatek energie a nálady na kreativní myšlenky, na to, abyste se o svoje podnikání starali s láskou.
U Bistra to probíhá asi podobně. Zjednodušeně to asi probíhalo takto:
Strašně moc práce, které jsem si užívala = velký úspěch (šlo to samozřejmě udržet krátkodobě)
Strašně moc práce, z které už člověk přestal mít radost = úpadek (i když se to snažíte neventilovat, prostě se začne všechno hroutit)
Méně práce, která ale postrádala smysl = průměrný výsledek
Méně práce, která dává smysl a kterou si člověk užívá = velký úspěch (navíc dlouhodobě udržitelný)

Otestováno za vás. Chytří uvěří, méně chytří otestují na sobě ;)
Ať už se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, nejlepší změny přišly ze snahy práci si užít, mít více času. Pokud začnete jednat z tohoto pohledu, neznamená to, že se z vás stane bytost chytající lelky žijící si jen tak pro sebe na louce s kytkami. K tomu, abyste si práci užili a měli více času na sebe, potřebujete krutě přísná pravidla a racionální přístup. Metod a procesů je mnoho, i knížek se na to napsalo celkem dost.
Co používám já?

GTD (Mít vše hotovo)
Mám seznam, kam si píšu úkoly. Každý úkol. Jakmile mě napadne jakákoliv drobná nebo závažná povinnost, napíšu si jí. Je to obyčejná excelovská tabulka, rozdělená na kategorie (Zaplatit, Napsat, Vyřídit, Vymyslet, Udělat). Vyčistí to hlavu a nemáte pořád pocit, že jste něco zapomněli.

Čtyřhodinový pracovní týden (Tim Ferriss)
Mejly čtu jednou týdně, maximálně. V době, kdy potřebuji nerušeně pracovat, mám vyzvánění vypnuté automaticky. Potřebuji pracovat, efektivně, nerušeně. Sociální sítě jsem značně omezila.

Spánek a životospráva
Hodně spánku. Regenerace mozku je klíčová. Můžete si říkat jakoukoliv pozitivní mantru, se spánkem více než 7 hodin denně je život i práce hezčí. Najednou jsou úkoly jednodušší, lidi milejší, problémy řešitelné, překážky překonatelné. Kvalitu spánku si taky hlídám, spánku nesvědčí cukr, mléko, mouka, chemie v jídle, alkohol, stres, mobil a pc před spánkem. Ale to všichni známe, nic nového... Btw, spánek je nový sex, kdybyste to náhodou nevěděli ;)

Jeden den volna týdně
Toto volno je svaté.

Říkat NE
Ne, nechce se mi to vysvětlovat.

Automatizace procesů, pořádek ve věcech
Opakující se úkoly jde vždy automatizovat. Na vše jde vytvořit systém, který pak uvolňuje místo v mozku. Kam založit účtenky, kdy dělat účetnictví, kdy číst emaily, kdy dělat nákupy, objednávky. A když máte checklisty, procesy a místo pro všechno, značně se vám uleví.

Paretovo pravidlo (Paretova pravidla)
80:20 pořád platí, ve všem. 80 % úspěchu vzniká z 20 % úsilí. Vždy můžete svoje aktivity vyhodnotit a dělat jen to, co má opravdu smysl.

Minimalizmus
Ve všem.

Rituály, denní režim
Ne, rozlítanost a roztěkanost neznamená, že světu ukazujete, kolik pracujete. Doba uhnaných manažerů je už za námi, není to sexy. Pokud vyvíjíte jakoukoliv kreativní činnost, musíte svůj mozek používat na tyto důležité úkoly, a ne aby vymyslel, co budete snídat, zda máte čisté ponožky, že jste si ještě nevypili studené kafe. Zní to jako maličkost, ale den nastartovaný pohodlně, bez zbytečného přemýšlení a rozhodování je úplně jiný.

Psaní deníku
Pomůže to uspořádat si v hlavě všechny myšlenky. Díky tomu se vám může ulevit, ať už řešíte cokoliv. Je to lepší metoda, než si nějaké myšlenky pořád promítat před spaním, když by bylo právě nejlepší na nic nemyslet. A vnoučata se jednou pobaví :)

Pokud se vám povede nenásilně a pohodlně získat kontrolu nad svým časem, nad svými myšlenkami, úzkostmi a „neřešitelnými“ úkoly, můžete se věnovat mnohem důležitějším věcem. Třeba tomu, abyste si pokecali s hosty, co se jim líbí a naopak, co by ještě rádi uvítali. Můžete si najít čas na to, abyste se podívali do výkazů a vyhodnotili, která činnost má smysl a která ne. Ačkoliv se to zdá na první pohled banální, je dost možné, že od stromu nevidíte les. A občas je dobré se podívat na výsledky a přehodnotit svoje rozhodnutí. Uvolnit činnosti, které nepřináší tolik úspěchu. Tím vám právě vznikne další prostor pro zlepšení, vyzkoušení nových nápadů.
Vím, že toho je mnohem více, co by člověk pro sebe mohl udělat, co by pomohlo nejen tomu, aby byl srovnaný sám se sebou, ale taky podnikání, na které má pak energii a myšlenky. Metod, knížek a doporučení je nespočet. Chce to ale trochu trpělivosti a nic nehrotit. Ne všechno můžete aplikovat na sebe a taky nejde očekávat změnu celé osobnosti během pár dní. A co se osvědčilo jednomu, nemusí fungovat u vás. Někdo potřebuje vybít energii ve sportu, praktikuje meditaci a jógu. Zrovna tyto prvky mi vůbec nepomáhají. Sport mě spíš vyhecuje, ale neuklidní. Moje myšlenkové toky uspořádat do klidné meditační vlny je zatím příliš velký úkol. A s jógou mám pocit, že budu dřív tančit balet v Národním divadle než pravidelně procvičovat blahodárné pozice. Nic si z toho nedělejte, pokud u vás něco nefunguje. Důležité je snažit se najít svoji cestu, vlastní metody, které u vás fungují. A hlavně, dejte tomu čas, nechte věci občas plynout, a mějte prostor proto, abyste vše kolem vás mohli na chvilku v klidu sledovat. Přinese to obrovské výsledky.



Sunday, 16 October 2016

Sonnentor - Vysoká škola milého marketingu


Stojím před regálem s čaji. Obrovský výběr, na který koukám s úžasem.
Obrovský výběr mě většinou mate. Nemám to ráda, musím si všechno prostudovat, přečíst složení, teď si ještě vymyslet, na co mám chuť. Než si přečtu složení třetího produktu, zapomenu na první. Je to otravné.

Ale tady je to jinak. Mohla bych před čajovým regálem stát celý den. Moc se mi to líbí.
Čtu si jednu krabičku za druhou, kochám se, jedna lepší než druhá.
Design se mi moc líbí. Propracovaný, chytlavý.
Ale čím si získat nerozhodného čajového zákazníka, když mu nabízíte několik desítek čajů?
Jednoduchým vodítkem. Napište na čaj, na co je. Přidejte směsi bylinek kouzlo, návod. Čaj je rituál. A rituál nabývá smysl, když použijete přesně to, co potřebujete. 

Geniální. Toto je taky marketing. 

Sice nekřičí nepříjemně, že je nejlepší, nejvykoumanější, nejtestovanější a já neví co NEJ ještě, ale je promyšlený, vtipný, jednoduchý, milý, něžný.

Kdo pije čaje, ví, že meduňka a levandule je dobrá na spánek, heřmánek na žaludek. Každý ale nemá hluboké znalosti o bylinkách.
A není to výmysl, jen krásný obrázek se zajímavým jménem. Začnete číst složení a zahřeje vás, jak složení opravdu odpovídá tomu, co byste si od čaje přímo na nervy, bolesti, neklid nebo chřipku představovali. A to v bio kvalitě, přece jenom nechcete bylinkovou směs s postřikem.

Tak si vybírám, něco na spánek, něco na úlevu od bolestí, a nějaké to kouzlo a anděl strážný se taky vždy hodí :)

K firmě Sonnetor se mi vybavují slova jako pečlivost, upřímnost, jemnost, tradice.

Vzpomenu si na rozhovor s Violkou, která mi nadšeně líčila, jaká byla spolupráce na Bylinkových slavnostech v Čejkovicích, které organizovala firma Sonnentor. Vstřícná domluva, aktivní přístup organizátorů, spokojený zákazníci a prodejci, vydařená akce. Znáte můj názor na gastrofestivaly. Sonnentor patří zjevně mezi organizátory, kterým záleží na celkové atmosféře a mají zjevně úplně jinou motivaci, ať už se pouští do čehokoliv.

Nikdy jsem od Sonnentoru nedostala letáček, neviděla jsem od nich reklamu na Facebooku, spot v televizi nebo rádu, nedostala jsem nevyžádanou poštu. Vidím jen, že mají propracované, krásné a smysluplné produkty, se kterými jsem nesmírně spokojená. Slyším jen, že je s nimi spolupráce na úrovni.

Toto je marketing. Vytvářet o své firmě, o svém produktu dobré mínění, i bez klasických marketingových postupů. „Jenom“ dobrý produkt a kvalitní přístup, ve všem.

Do tohoto světa se trochu milého přístupu hodí. A nejen v marketingu ;)

Sunday, 28 August 2016

Loď, vítr, cesta, směr...


"Pro loď, která neví, kterým směrem pluje, je každý vítr dobrý."


"Pro loď, která neví, kterým směrem pluje, je každý vítr špatný."


První moudro mi řekl můj kamarád, druhou variantu jsem viděla na jedné přednášce. Co si o tom myslíte? Která věta více vystihuje, čím se řídíte?

Musíte mít pevný plán a držet se ho, nebo se vydat bez mapy a přizpůsobit se větru?

Tyto přístupy vyžadují jinou povahu, plánování, řešení jednotlivých situací. Mám pocit, že neexistuje dobrá nebo špatná volba, ale měli byste vědět, kam patříte. A proč by nešlo využít obojí? Občas mít plán, ale když to nevyjde, podívat se kolem sebe a chytnou vlnu, která vás posune tam, kam jste to sice neplánovali, ale bude se vám tam líbit.

Plánovat je dobré. Plány potřebujete. Uklidňuje to, vnáší to do života pořádek, vize. Těžko se budete posouvat dopředu, když to necháte vše jen tak plynout. Berte plány jako motivaci, jako první solu, co vás postrčí od břehu. Proč byste se vlastně chtěli odrazit, když ani nevíte, zda chcete někam plout?

Mnoho plánů vyjde, a mnoho se zboří během první vteřiny. Musíte s tím počítat. Do svého plánu musíte taky zařadit "přepočítávám", jako GPS-ka :) Je to taky součástí plánu. Předpokládám, že váš plán není zhroutit se při první překážce. Ano, ano, plánovali jste to jinak, mysleli jste si, že to bude vše jinak, změnili se podmínky, nebo nikdy neexistovali, jen jste je předpokládali. Jaký je váš plán? Vrátíte se, nebo se naučíte plavat i ve vodě, kterou neznáte? Váš plán musí obsahovat odpověď na tuto otázku, ještě před tím, než se někam vydáte.

Mnoho věcí dopadlo jinak, než jsem kdy plánovala. A mnoho věcí dopadlo mnohem lépe, než jsem v to kdy doufala...

Jsou tomu tři roky, co jsem opustila svoje zázemí ve stavební firmě a vydala se jinou cestou. Bez plánu. Měla jsem jediný plán: začít na sobě pracovat a jít dopředu. Ať už jakýmkoliv malým krokem, jakýmkoliv způsobem, ale vždy pro sebe a svoje představy něco podniknout. Štěstí mi přálo moc. Mnohokrát jsem dostala příležitost nebo osobu do svého života, která mě pomohla.

O tři roky později, trochu s odstupem, rozvahou (a taky v dovolenkovém režimu, proto jsem tak chytrá a pozitivní) vidím, že jsem měla mnohdy obrovské štěstí a byla v dobrou dobu na dobrém místě. A taky vidím, že největší moje štěstí bylo, že jsem se nebála zkoušet. Občas je změna obrovská, ale bez ní to nejde. I když víte, jakým směrem jdete, občas musíte svoje prostředky, způsoby, cesty přehodnotit. Dokud se ale dostáváte a blíže k tomu, kam jste se vydali, je všechno v pořádku, nenechte se rozhodit :)

Toužila jsem vařit, je to činnost, která mě naplňuje nejvíce.
Chtěla jsem mít kolem sebe mnoho lidí s podobným myšlením.
Chtěla jsem tvořit, vymýšlet nové věci, mít možnost být kreativní.
Chtěla jsem mít možnost pořád se učit a zažívat nové věci.
Chtěla jsem být sama sobě pánem.
Chtěla jsem mít více volného času.
Chtěla jsem o sebe více pečovat (fyzicky, psychicky).

Trvalo to dlouho a občas člověk zabloudil. Někdy to opravdu nevypadalo, že by se člověk posouval dopředu. A přece.

Splnilo se mi v podstatě všechno. Nikdo sice nevěděl, že si tyto podmínky musím nejprve vymyslet a vytvořit. Můj koncept je trochu (khm, trochu...) netradiční, ale funguje, je jedinečný a navíc, umožňuje mi čím dál více věnovat se pouze důležitým věcem. Před třemi lety jsem nevěděla, že klíčem k výše uvedené představě je Food Incubator. Je to v podstatě projekt, který mi umožnil nemožné: mít v centru Brna bistro, kde si můžu vařit dle své představy, jak to umím nejlépe, ale přitom mít čas na sebe a na svoje další aktivity. A taky dává prostor vyšší vizi v podnikání: být užitečná, vytvořit něco jedinečného, pomáhat nad rámec vlastní potřeby, rozšířit svoji působnost za hranici vlastních potřeb. Poskytovat legální provozovnu pro malé výrobce je činnost, která mě otevřela mysl, a dokázala, že podnikání není o uzavření se do vlastního světa a čelit konkurenci. Právě naopak, otevřít se a spolupracovat je vždy cennější. Když pracujete jenom pro sebe, vnímáte jen svůj ohraničený svět, ochuzujete se o mnoho možností.

Teď máme dovolenou, ale od 5.9. otevíráme, s rozšířeným konceptem. Náš Food Incubator roste a myšlenka sdílení, vzájemné podpory a spolupráce funguje i v gastronomii, ba více, je nesmírně úspěšná! Od 5.9. se náš provoz rozšíří o CUKRÁRNU ;) Ano, čtete dobře. Nad vrchní částí podniku převezme vládu cukrárna s výbornou kávou pod vedením Bezcukrárny, která se k nám stěhuje. A jelikož jste z formy obědu All-You-Can-Eat nadšení, nadále si tento koncept udržíme! Od pondělí 5.9. k nám tedy můžete chodit nejen na výborné jídlo s neomezeným množstvím výběru a konzumace, ale taky posedět na kvalitní kávu a neobyčejné dobroty pode vedením Mii.
Myslíme, že vás tato novinka mile překvapí.


Wednesday, 24 August 2016

O food festivalech a jiných pohádkách

Za sedmero horami, žila jedna statečná a pracovitá dívka, která se rozhodla, že bude péct poctivé a krásné dortíky. Nevěděla, jak na to, založila si facebook a fotila svoje krásné cukrovinky, a doufala, že si někdo všimne, jak je nadšená, šikovná a talentovaná. Jednoho dne dostala email s pozvánkou na food festival "Nejlepších dortíků". Její sen se stal skutečností. Vybrali si jí mezi vyvolené, co se toho prestižního festivalu smí účastnit. Její život se ten den změnil. Vyrobila tisíc dortíků, krásně je naaranžovala do stánku na náměstí. Přišlo mnoho lidí, všichni jásali, jak je šikovná, jak nikdy lepší dortíky nejedli. Vše vyprodala, dostala mnoho kontaktů, díky kterým si rozjela další spolupráce. Byla šťastná, její život se změnil, nastartovala hvězdní kariéru cukrářky. A žila šťastně, už navěky. 

A teď tu o Popelce...

Pokud si myslíte, že je účast na kterémkoliv foodfestivalu cestou k úspěchu, kontaktům, zákazníkům, výdělku, mám pro vás možná šokující zprávu: NENÍ! 

Je to téma, o kterém se zatím moc nemluví, novinka naší gastronomické scény. Vlastně, všechny zkušenosti (a bolestivé traumata) jsou novinkou letošního roku, kdy se s trendy food festivaly roztrhl pytel. Zkušenosti jsou různé, ale nejhorší je, že jak už to bývá, o ty trpké se člověk nerad podělí. Není úplně jednoduché uznat, že jste "naletěli", nebo si to blbě spočítali, nebo se účastnili akce, která neměla technické zázemí, marketing, koncept a v podstatě ani hlavu a patu. 

Hned na úvod bych uvedla, že si nemyslím, že jsou všichni organizátoři svině. Znám i poctivé a snaživé. Můžete jim říkat "výjimky potvrzující pravidlo". A aby byl můj článek úplný, ráda bych napsala i o nich, abyste věděli, že takový organizátor existuje a může nastavit laťku těm ostatním "méně šikovným". Taky není pravdou, že za všechno může organizátor. Jako účastník takové akce máte mnoho možností situaci prozkoumat a vyhodnotit. Ano, po válce je každý generál, já vím. Ale věřte tomu, zkušenosti jsou od toho, aby se z nich člověk poučil, a pokud svoji trpkou teď někam jenom zahodíte, příště se vám stane stejná nemilá a opět nepoučná historka "jak jsem prodělal tři výplaty během víkendu". I jako účastník máte možnost položit otázky, zjistit si skutečné údaje o návštěvnosti, být aktivní a připravit se na nejhorší variantu, v nejhorším, vůbec se neúčastnit, to je totiž taky varianta. A mnohdy nejlepší. 


První otázky, které byste si měli položit, ještě před tím, než vás kdokoliv osloví: 


Všechno je vaše vina a odpovědnost. Jak říkají brněnští hipsteři: se s tím smiř!
Ne, neobviňujeme počasí, pořadatele, okolnosti, Ježíška, Velikonočního zajíce, zákazníky, Zemana a uprchlíky. Všechno, co se na tom festivalu stane, bude v očích zákazníka vaší vinou, bude to vaše odpovědnost, zaplatíte za to vy a uděláte ze sebe blbce vy. 
Naopak, všechna sláva a peníze jsou vaše (to tak úplně není pravda, ale trochu to polarizujme, proč ne...). Pokud půjde vše hladce, bude organizace dobrá, lidi spokojení, nabídka široká, infrastruktura a prostředí skvělé, marketing zajímavý a úspěšný, a pokud si u vás zákazníci budou kupovat, máte z toho tržbu, krásný den, spokojené zákazníky, milé lidi na stánku, pohodovou akci, skvělý pocit. Nedělám si srandu, už jsem na takové akci byla. 

Jelikož se všechno odrazí na vás, všechnu nespokojenost hostů si odskáčete přímo vy a finančně na tom můžete ztroskotat čistě a jedině vy, je vaší krutou povinností a odpovědností udělat vše proto, abyste se do této situace nedostali (více, než jednou za život). Pokud pořadatel zvolí blbé datum a právě v ten den bude v Brně deset dalších akcí, budete to vy, kdo nebude mít zákazníky. Pokud pořadatel nepropaguje akci dostatečně, budete to vy, kdo bude stát v hale, kde je více prodejců než zájemců. Pozdě plakat. 

Je možné, že se navzdory všem informacím, snaze a práci akce nevydaří. Máte na to, abyste investované peníze protopili a nebudou vám chybět? Jste připravení říct, že to berete jako reklamu a chcete jen být vidět? Účast na food festivalu je hazard s vysokým rizikem, musíte se připravit na to, že to nemusí klapnout. Že vám to předem nikdo neřekne, to si pište... Ale stát se to může. 

Nenechte si zasadit brouka do hlavy, že musíte být vidět. Existuje mnoho jiných možností, jak vás široká veřejnost pozná a není jedinou variantou vyjít s kůží (a netrvanlivým zbožím v hodnotě třicet tisíc) na trh. "Být vidět", být mezi těmi šťastlivci, co si vyberou do programu food festivalu je obrovská bublina. Nepotřebujete to nutně, a nejste bulvární celebrita, která by byla ráda i za špatnou reklamu. 

Pokud se obáváte, že vás nikdo nepozná, nemějte iluze. I po festivalu se může stát, že vás nikdo nekontaktuje. Už jsme měli akci, kde se veškeré štěstí přidalo na naši stranu a náš stánek měl největší úspěch. I když jsme rozdávali vizitky a měli stovky nadšených a šťastných zákazníků, nikdy, ještě jednou NIKDY se z toho Food Festivalu nikdo neozval, že nás tam potkal a řekl si, že se na nás podívá i v Bistru. Všechny moje kontakty jsem získala prací, referencí od klientů a kamarádů. Nikdy jsem nikoho nepotkala na food festivalu, s kým bych později rozjela cokoliv, nezískala jediného klienta, kontakt, zakázku. 

Uvědomte si, že food festival je o jídle, o zábavě a vy nejste celebrita, která se tam promenáduje, ale bohužel, teď mi to prosím promiňte, obsluha, personál zajišťující službu, tedy jídlo a pití. Je tam tolik stánků, tolik lidí, impulzů, že si návštěvníci nemůžou nikoho zapamatovat. A jinak si můžete všimnout, že nikdo nejde na food festival proto, aby poznával prodejce. Jde se zabavit, chce zažít zajímavý program S PARTNEREM, S RODINOU, ne s vámi. Rodiče hlídají své děti a čelí náporu ratolestí koupit půlku areálu, kličkují s kočárkem a snaží se rodinku držet pohromadě. Hledají zboží, které jejich dítě uspokojí a místo, kde si můžou sednou. Lidi se baví mezi sebou. I když někdo vizitky sbírá, nemějte iluze, ty skončí v kabelce a pak po měsíci v koši. To, že se usmíváte, že se lidem věnujete, že jim povykládáte, co a proč děláte, není nic neobvyklého a zajímavého, je to absolutní základ. Nestanete se tím nesmrtelným a bohužel, toho zákazníka si pro svůj podnik, projekt nezískáte. Jasně, že je vaše jídlo dobré. A stejně dobré jídlo dalších padesáti stánkařů. 
Pravděpodobnost, že někoho oslníte svým šarmem, kuchařským umem, roztomilou zástěrou a gastronomickým orgasmem, je stejně velká, jako potkat velkou lásku ve čtyři ráno po šestém panáku v nočním klubu. Vlastně, takové lidi znám, takže oprava, je ještě menší. Přirovnala bych to spíš k loterii. Byť na tu lidi taky sází...

Takže zachovejte chladnou hlavu. Nemusíte být vidět. Můžete být vidět jinak (o tom někdy jindy).

První otázky, které byste si měli položit, pokud vás někdo osloví: 


KDO akci pořádá?
Google: IČO, název firmy, profil firmy, jak dlouho působí na trhu, kolik podobných akcí již pořádali, fotky. 
Chcete hrát bezpečně? Pokud někdo ještě nic nepořádal, velice si rozmyslete, zda do toho jít. Za mě ne. Myslíte, že člověk, který v životě neprodával, nezajišťoval velký catering, umí zajistit technické zázemí, marketing, zábavu, parkování, infrastrukturu? 
V případě opakovaných akcí si zjistěte reakce lidí. Líbilo se jim tam, nebo měli výhrady? To, že se minulý rok jedné akce účastnilo X lidí, neznamená, že to bude stejné. Pokud měla akce špatný průběh, spíš naopak. Pokud se některé trhy pořádají pravidelně, běžte na ty trhy osobně a podívejte se, jak to tam vypadá. Hodnoťte akci jako zákazník, líbí se vám tam? Zastavte se a zamyslete se, zda je kam si sednout, zda byste si tady něco koupili. A jaké zboží tady chybí? 

S kým komunikujete? S brigádnicí, asistentkou? Jsou odpovědi adekvátní, závazné, PÍSEMNÉ, dostatečně rychlé? 

Kontaktujte další účastníky minulých ročníků, ověřte si firmu, zda jsou féroví a solidní, poptejte se na organizaci festivalů, jaká je s firmou komunikace. 

O konkrétní akci: 
Osloví se tam moje cílová skupina? 
Obrovskou chybou je, že si lidi myslí, že cílovou skupinou jídla jsou lidské bytosti obecné. Vaše jídlo nemusí chtít každý, kdo se tam objeví. 

Technické parametry z hlediska zákazníků: 
Záchody, umyvadla, hezké a příjemné posezení, v ideálním světě zastřešené proti slunku i dešti, plánek stánků v areálů, informační cedule na místě.

Marketing: 
Informace hostů o sortimentu, představení účastníků a konceptu. Časté a včasné poskytování informací, odpověď na dotazy zájemců. U FB akcí většího řádu je zajímavé zkoumat, zda se objevují dotazy, jak rychle a jak na ně pořadatel odpovídá. 

Mailing:
Ověřte, zda vás v infomejlu opravdu uvedou, kolik lidí ten email obdrží, zda se o vás zákazníci dozví, co považujete za důležité. 

Návštěvnost:
Tady bych důrazně upozornila, že předpokládaná návštěvnost není svaté písmo. To, že se na událost přihlásí na FB tisíce lidí, že je to zajímá, nic neznamená. Není to vůbec číslo, které by o návštěvnosti vypovídalo. Toto číslo znamená, že obrázek nebo titulek události daného člověk zaujal a kliknul na událost, ale to je asi tak všechno. Není to závazné a navíc, neznám nikoho, kdo by svoje "potvrzené" události na FB prohlížel a už vůbec neznám nikoho, kdo by se v den události odhlásil, když zjistí, že se mu tam nechce. Zapomeňte na parametry z FB, neřešte, nic neznamenají. Už jsme pořádali akci, o kterou mělo zájem 500 lidí a akce se nakonec nekonala (potvrzení rezervací již neproběhlo). Jediné směrodatné číslo, které vám může cokoliv naznačit, je počet prodaných vstupenek v předprodeji. Prodaných, ne plánovaných. Pokud vám pořadatel sdělí, že je plánovaná účast deset tisíc, nic to neznamená. Já taky několikrát v životě plánovala shodit deset kilo. Tolik o plánech... 

Technické parametry z hlediska účastníků: 
Voda, elektřina jsou základ. Stánky, parkování, přístupnost, 

Vybírá se vstupné? Co za vstupné hosté dostanou?

Moje zkušenosti:
Mám zkušenosti s velmi dobře organizovanou akcí, kde se organizátor snažil sehnat tolik prodejců, a se sortimentem, aby si nekonkurovali. Během akce se několikrát stavil na stánku, zda máme vše, zda je vše v pořádku, zda funguje přípojka, zda jsme spokojení. Jejich odhady byli správné, my se mohli krásně připravit, byť to taky bylo obrovská práce, ale měla smysl.

Mám bohužel taky zkušenost, vlastní i od kolegů, že se může mnoho věcí zvrtnout:
Organizátor nemá tušení, jak se taková akce řeší, dělá to poprvé.
Nedostanete se do infoemailu, byť vám to bylo slíbeno a i když jste jediný stánek s jídlem, všichni si jídlo zajistí, protože předchozí ročníky taky neměli jinou možnost (závody, festivaly, školení...).
Předpokládaný počet účastníků je několik tisíc, na akci se dostaví jen deset procent.
Návštěvníci odmítají na akci vstoupit, když zjistí, že je vstup zpoplatněný.
Chybí posezení, není dost místa na to, aby se člověk příjemně prošel, zázemí je špinavé.
Dle plánu stánků jste na lukrativním začátku uličky, v reálu zjistíte, že na vás kvůli stromům a keře není vůbec vidět.
Může se stát, že si konkurujete s ostatními prodejci stejným sortimentem, úplně zbytečně.
Je nepříjemné, když je příliš horko a nikde není stín, nebo když začne pršet a není se kam schovat.
Taky je hodně blbý, když se ve stejný termín koná několik zajímavých akcí.
Na akcích, které se zaměřují na ochutnávání a poznávání nových chutí, je mnohdy vytknuto, že by měli prodejci dbát na menší porce.
Sláva některých událostí klesá, byť to pořadatelé neradi uznávají. Co bylo, už nebude. Pamatujete, když byl Stavební veletrh v celém areálu BVV? Dnes už se jedná pouze o jeden pavilon. Návštěvnost minulých let nemusí nic znamenat. Prodejci z Gran Prix si taky stěžují, už to není tak obří událost, jak kdysi. Nenechte se zmást zvučným heslem a nadšením organizátorů.

Na závěr:

Food festivaly jsou skvělé, pestré, zajímavé. Můžou být dobře zorganizované, s dobrým zázemím. Můžou být výdělečné, příjemné, úspěšné.

Pokaždé si ale musíte uvědomit, že jdete do obrovského rizika. Investujete s neurčitou návratností. Suroviny znovu nepoužijete, za stánek musíte zaplatit předem, brigádníkům musíte zaplatit i v případě, že si nevyděláte ani korunu. Je velmi snadné během chvilky utratit na přípravy několik desítek tisíc a návratnost nastane až v momentě, kdy se vám před stánkem tvoří fronta. Zvažte, s kým budete spolupracovat, které akce vám opravdu za to stojí a které jsou pro vás příliš velké nebo nejisté. Ptejte se, požadujte informace a v případě opakujících se akcí zjistěte všechny možné okolnosti. Pořadatelé mají plnou hlavu práce s organizací, a netvrdím, že nic nedělají. Některé akce vyžadují práce několik měsíců dopředu. Sestavit program, vyřídit mnoho povolení, komunikovat, sehnat finance, zajistit technické zázemí, zajistit dobrý marketing je mnoho práce. Na co nemyslí pořadatel, musíte myslet vy, sami za sebe. Mnoho pořadatelů s účastníky komunikuje a v případě chyb do další akce průběh vyladí, vady odstraní. Dosáhnout dokonalosti na těchto akcích je téměř nemožné, ale snaha zlepšit se vždy vítá. Dobrou zprávou je, že když víte, co vše si předem ověřit, vaše riziko se snižuje a můžete se věnovat akcím, které za to opravdu stojí. 


Sunday, 14 August 2016

Týden 4 - Motivace, trochu jiná



Co to je to All-You-Can-Eat? A jak jsme k tomu přišli?

Existuje mnoho možností, jak být motivovaný. Otázka motivace je teď v kurzu. Motivací totiž vnášíte do své práce emoce, přidanou hodnotu. Pokud tuto motivaci dokážete vysvětlit, s velkou pravděpodobností narazíte na lidi, kteří vašim emocím rozumí a tím vytvoříte mnohem silnější pouto k vašim cílům. 

Co člověka motivuje? Jsou takové ty vyšší cíle, jako světový mír a lepší svět. Dát světu něco, být lepší, být kapkou v oceánu a vytvořit butterfly effect, ovlivnit vaše okolí natolik, abyste něco zlepšili. 
To jsou sice krásné věci, a zřejmě vás takovéto krásné věty napadnou, když jste se několikrát po sobě krásně vyspali a máte pocit, že svět je krásné místo. 

A pak potřebujete motivaci i nějakou tu hmatatelnější. která vás nakopne i v den, kdy jste se nevyspali až tak moc dobře. Můžete si říct, že vás může motivovat hromada účtenek, finančních závazků. Tomu bych motivace neříkala, neznám nikoho, kdo by pod nátlakem finanční tísni vymyslel něco závratného. Taky moc nevěřím na to, že zaměřením se na povinnosti a černobílou realitu můžete kreativitě pomoci. Toto jsou prostě povinnosti, musíte je splnit tak či onak, moc je zatahovat do motivace nemá smysl. Pokud si myslíte opak, máte na to výsostné právo. Ale vzpomeňte si, zda vám hrozba reální katastrofy, třeba to, že propadnete ze Statistiky II, pomohla nekoukat se na Hry o trůny... 

Takže, na celý svět myslet nejde každý den, a motivace bičem taky nefunguje tak skvěle. Co teda lze ještě vymyslet? Mezi extrémy díky bohu naleznete i odstíny a můžete se chytnout více možností. 

Co třeba zkusit si všechno užít? 
Možná to zní divně. Ale poslední dobou sledují, že nejlepší moje rozhodnutí plynou z toho, že jsem se rozhodla svoji práci si užívat. Zjednodušuji některé procesy, nákupy, povinnosti proto, abych měla více času, třeba na hosty. 

To ještě zní celkem normálně, že je... 
A co když vám řeknu, že naše rozhodnutí, dělat menu ALL YOU CAN EAT na oběd je vlastně taky řešením, jak si vaření více užít? Nevěříte? Vysvětlím: 

All you can eat je vlastně bufet, švédský stůl. Všechno jídlo se navaří předem, nachystá, a pak už si zákazníci nabírají, kombinují dle chuti a nálady. Pro nás je to paradoxně méně pracné. Připravit jídlo naráz, a pak už se jídlu, vaření, servírování nevěnovat, nám ušetří neuvěřitelně mnoho práce. Hosté přitom můžou ochutnat mnohem více, než výběrem z menu. A když se nevěnuji v kuchyni servírování každé porce jídla, zákazníci taky čekají méně, a já mám možnost být mezi nimi a věnovat se jim. 

Tak vidíte, méně práce, více pohody, rychlejší servis, větší výběr, pestřejší oběd a spokojenější hosté. 
A to díky tomu, že člověk koumá nad tím, jak by si tu práci více užil ;)

All you can eat obědy startujeme od 22.8. :)