Tuesday, 26 July 2016

Ikigai




Našla své IKIGAI!

Ne, fakt jsem se nepomátla a nedala jsem se na lov Pokémonů :D

Konečně se mi rozsvítilo v hlavě, co mi vlastně chybělo, byť jsem o tom, že nějaké Ikigai hledám, neměla tušení. Toto vtipné slovíčko jsem spatřila v první Meta-Přednášce Petra Ludwiga, kterou si můžete taky pustit ;)

Co miluješ!
Jídlo, vaření, lidi kolem sebe, kreativní činnosti, brainstorming, šílené nápady, smích, radost, jídlo (ano, ještě jednou), krásné věci, chytré lidi, volnost.

Co svět potřebuje!
Jídlo, kvalitní jídlo, svěží přístup ke gastronomii, vytvoření komunity, na kterou se dá opřít. Poradenství (právní, finanční i odborné). Upřimnost, korektní přístup, identifikovat problémy a čelit jim.

Za co dostanu zaplaceno!
Food Incubator je sdílená kuchyň, do které každý přispívá, připravujeme na tento koncept i shop a eshop.

V čem jsem dobrá!
Nadšení, vytváření vizí, motivace lidí kolem sebe, řešení "neřešitelných" situací.

A je to! Trvalo to jen 31 let ;)

Friday, 22 July 2016

Soustředit se na to dobré - 1. týden

Říká se, že náš subjektivní pocit spokojenosti záleží na přístupu. Mnoho okolností kolem nás nedokážeme ovlivnit. Můžeme se ale rozhodnout, jak na ně reagujeme a které informace k sobě pustíme.

Není to sice vždy úplně jednoduchý, ale jde to, a rozhodně to zato stojí! 

Soustředit se na to pozitivní je poněkud těžší, máte-li naučené špatné vzorce chování a sklon k tomu, abyste si nedovolili užít si moment. Smutné zprávy, nevhodné okolnosti, strach, pocit viny, nespokojenost, pocit, že byste mohli udělat více, tady ale budou pořád, dokud se nepostaráte o vymetení hlavy od těchto pavučin. 

Stačí trochu trénovat. Jako se vším, začít je nejtěžší, pak si z toho vytvořit zvyk a za pár týdnů si ani neuvědomíte, že jste přešli na jiný režim. 

Jak se trénuje pocit štěstí a spokojenost? 

Zatím mě nenapadá nic lepšího, než staré dobré "zaměřit se na to dobré". Pro jistotu si tyto "dobroty" budu zaznamenávat ;)

Objevila jsem koncert Swing Pigs v Trojce.
Na celý týden mám sjednané schůzky ohledně nového prostoru. Už ho před očima vidím, krásný, nový, velký Incubator :)

V úterý mě kopla múza a přišla jsem na to, jak dát své knize rámec, začátek i konec, jaká bude hlavní myšlenka, překvapení a rozuzlení. Jsem z toho nesmírně nadšená! :) Psaní je radost ;)
Taky jsem přišla na to, jak knihu dostat distribuovat a nejít klasickou cestou (vydavatel, tisk).

Ve středu se ozvala Kamila Rundusová, alias Kamu, že chystá v Brně pop-up přepadovku :)
Vypadá to tak, že u nás bude vařit se svým teamem. Vau. Grandiózní!
Zahrádka je plná bylinek. Je to nádherné :)
Dostala jsem láhev moc pěkného vína.

Čtvrtek: Kamu nám potvrdila termín, byla moc milá do telefonu a potěšilo mě, že se rozhodla na základě doporučení :) Díky neznámé osobě, která o nás říkala hezké věci.
Vyřešila, promyslela a snad i dobře nalajnovala, jak a kdy se bude Food Incubator stěhovat. Dává to smysl, hlavu a patu. 
Potkala majitele restaurace Flavours. Právě pracuje na nové Kozlovně u Malchrů, v totálně rozbombardovaném prostoru. Dobře jsme pokecali, o změnách, o velkých projektech, jak se to dá zvládnout. To se hodí, když se pouštíte do velkých změn, aby vás trochu někdo podpořil, co taky bojuje s živly.

Pátek: Dostala jsem kontakt na někoho, kdo nám pomůže podat žádost na dotace a už jsme domluvili crowfounding.
Přišla rychlá poptávka na BBQ Point a organizátor do telefonu nadšeně prohlásil "seriously, I love your business!" :)

Vznikla nová myšlenka pro Incubátor, řešení odložených projektů, které jsou živé, funkční, ale majitelé se jich z nějakých důvodů zbavují. Ať už se stěhují, nemají čas, rozšiřují rodinu, nebo zjišťují, že původní koncept nefungoval a na nový již nemají prostředky. Občas je dobré si uvědomit, že obchodní příležitosti můžou být blízko. Využít takový projekt může být obrovská výhoda, know-how je mnohdy k nezaplacení. Tomuto se v gastronomii uceleně nikdo (pokud vím) nevěnuje. Opět díra, kterou by bylo dobré řešit. Spojovat lidi, co mají nápady, koncepty, myšlenky dotažené do konce, a ty, kteří hledají právě takovéto propracované a vyzkoušené projekty. 

A tento týden jsem si uvědomila důležitou věc: Veškeré frustrace, zlost a strach plynou z nevědomosti a nedostatku víry. Jakmile se ale přenesete přes svoje malé hry a bolístky, dokážete vymyslet řešení, které vás mnohonásobně odškodní za vzniklé překážky. Pohled na situaci je tedy negativní jen do té doby, než se nevyřeší a nepřinese neočekávaný převrat. Neexistuje tedy pravda a křivda, která stojí zato nechat si vzít pozitivní energii. Můžete si stokrát připomenout, co vám kdo udělal, co se stalo, jak to vlastně bylo. Ale pokud se z toho ponaučíte, dokážete vaši situaci přetransformovat a vznikne z toho něco dobrého, už vás křivda netrápí. A jde to i naopak. Přestanete se křivdou trápit, hodíte obviňování a sebelítost stranou a najednou máte čistou hlavu, která najde řešení i tam, kde byste ho dříve nehledali. Většinou přímo před očima :)


Pochopila jsem taky, že myslet v malém vám zavírá oči i mysl. Incubator bude v nové podobě funkční jen ve velkém. Je zbytečné řešit každou drobnost, koncept musí být úplný, a jelikož má fungovat, je potřeba se připravit na to, že bude nabalovat další a další projekty. Čím více si připouštím, že Incubator nebude jen malinká kuchyň plus skladovací prostory, tím více ten nápad roste. Taky rostou možnosti spolupráce a celé to dává větší smysl. Neuvěřitelný pocit, ztratit zábrany a myslet bez hranic. Neřešit, co by šlo, ale co chcete. Neřešit budget, ale řešit, co potřebujete a poté, kolik to bude stát. Neřešit, zda na to máte čas a energii, ale řešit, jak na to vyčlenit pozornost. Nehledat kompromisy, hledat lepší a lepší řešení. Nesnižovat nároky, věřit, že najdete, co potřebujete. 

Jaký byl váš týden?


Wednesday, 20 July 2016

Jak bude vypadat nový Food Incubator v Brně?


Co to vlastně ten Food Incubator je?

Sdílená provozovna pro výrobu potravinářských produktů, schválená hygienou, s možností pronájmu za zlomek tržního nájmu, bez počáteční investice, kterou by malé projekty neunesly. 
Cílem je motivovat malé výrobce, aby svoji činnost rozšířili, pomoct jim fungovat dle předpisů, v prostorné kuchyni, kde mají k dispozici vše, co je potřebné k efektivní výrobě. 



Kam to až chceme dotáhnout?


Máme obrovské plány:) Drean BIG!

Vybudovat sdílenou provozovnu pro potravinářskou výrobu s větší kapacitou, než máme teď. S možností velkých skladovacích prostorů. 
Chceme vytvořit nejen fyzické zázemí pro výrobu, ale i lidské-profesní. Máme na mysli komunitu, na kterou se můžete obrátit se svými dotazy ohledně problematiky gastronomického provozu. Chceme vás nasměrovat na právní a finanční poradenství, abyste svůj business, svůj sen od začátku měli pod kontrolou. Chceme vytvořit zázemí kreativních lidí, kteří vám pomůžou zdolat zdánlivě neřešitelné překážky. 
Chceme se napojit na středoškoláky, co se tento obor rozhodli studovat a poskytnout jim možnost být kreativní. Posunout své hranice za závory učebnic a běžné praxe (rozuměj škrábání brambor a úklidu). Aby si věřili, aby měli odvahu taky něco vymyslet, tvořit, a tím být úspěšný v tomto krásném oboru. 
Chceme poskytnout pomocnou ruku těm, co se rozhodli na tento obor přesedlat. Je mnoho lidí, co si cestu ke gastronomii našli až později, nechali svoje zaměstnání a zkouší štěstí v něčem, čemu věří a vidí v tom smysl. Ano, existuje rekvalifikace, ale ta neřeší realitu. Jak začít podnikat, jak si vše vyřídit, jak se nezadlužit hned na začátku, jak o svém konceptu uvažovat. 


Proč si myslíme, že je to důležité?


Čím více se touto problematikou zabýváme, čím více lidí potkáme, více příběhů slyšíme, tím více je nám jasné, že jsme otevřením sdílené provozovny škrábli jen povrch obrovské záležitosti, která se týká nás všech. 
Gastronomie se stává trendem, vrací se touha po poctivosti, po opravdových surovinách. Začíná se vracet úcta k tradici, ať už ve výrobě, složení, přístupu. 
Práce v gastronomii je ale těžká. Vyžaduje mnoho znalostí, financí, trpělivost, je to i obrovské riziko. 
Pokud bychom chtěli být IN, můžeme klidně říct, že práce v gastronomii vyžaduje široké spektrum soft skills a hard skills. 
Dnes už nestačí něco vyrobit a prodat. Musíte se věnovat finančnímu plánování, sledování cash-flow, marketingu, vytváření značky a profilu, technologiím, webu, eshopu, účetnictví, zaměstnancům. A všechno s širokým úsměvem, sebevědomě a s lehkostí. Jde to. Pokud vás někdo nasměruje, pokud máte možnost získat potřebné informace, tak to jde. 
Váš nápad, vaše iniciativa přijít na trh potravin s něčím novým, nebo naopak, s něčím tradičním, má obrovský potenciál. Mnoho rodin by dostalo možnost vytvořit si živobytí v oboru, kterému rozumí, v něčem, v čem jsou dobří.Kreativní a užitečná tvorba se může dít i v pekárně. 

Kam se podíváte, je to samí ajťák, startup. Práce, taková ta PRÁCE dostala zkreslený ráz. Práce není jen to, když odešlete email. IT, svět informací, a technologií je neuvěřitelně zajímavý, ale nesmíme zapomenout ani na jiná odvětví. Manuální práce je taky důležitá. Tvořit můžete nejen texty a "projekty", ale i věci, které jsou potřebné pro běžný život. Třeba jídlo. 
Gastronomie je moje srdcová (ok, možná spíše žaludeční) záležitost :) 
Věřím v opravdový kvalitní přístup k jídlu. Věřím, že vytvářet hodnotné jídlo je důležité. Věřím, že jakékoliv řemeslo jde dělat dobře, že je důležité se ho naučit dělat dobře a poskytnou co nejlepší služby. Gastronomie prochází revolucí, co se týče trendů a poptávky, ale v podnikání, vzdělávání a lidském přístupu je změna pomalejší. 

Trh potravin je obrovský a věříme, že je v něm místo pro kvalitu a nové osvěžující trendy. 

První krok jsme udělali, sdílenou kuchyň založili. 
Pracujeme na druhém, na systému školení a vědomostí, kterou jsou v gastronomii opravdu důležité. 

Jelikož naše dítko roste rychle, současně hledáme nové prostory. Kde toto všechno můžeme uskutečnit, ve velkém. Chceme vytvořit takové NASA centrum pro jídlo. Kde je všechno možné! 

Co hledáme? Jak by měl náš nový prostor vypadat?


Ideálně výrobna, industriální prostor, bývalá kavárna nebo restaurace, cukrárna. Možnosti jsou široké...

Bylo by skvělé, kdyby byl prostor členěný, s možností vytvořit velkou kuchyň pro výrobu, sociální zázemí, šatnu, velké sklady, společné kreativní zázemí pro práci na pc a různé akce. 
Lokalita: Brno, nevybíráme si. Centrum i mimo centrum jsou fajn, obojí má pro i proti. Záleží na dostupnosti MHD a parkování.
pište na info@foodincubator.cz


Monday, 18 July 2016

12 WEEKS OF JOY


Rozhodla jsem se udělat krátký experiment. 12 týdnů se nenechat vystresovat. Užívat si, co přichází. 

"Docvaklo mi" totiž, že negativní emoce, ať už jsou racionalizované realitou, nebo plynou z úzkosti, nepřináší růst. Myšlenkový, osobní, firemní. 

Ne, nezačnu brát nějaké pilulky štěstí, abych přestala vnímat realitu a když přijde úkol, do kterého se mi nechce, nezačnu se nejspíš smát. 

Přesto, chci svůj přístup a svoji osobnost postavit před zkoušku. Věřím, že se lidi můžou měnit. Můžou se ze svých chyb učit. Mají šanci čerpat ze svých zkušeností a zabudovat to do svého vzorce chování do budoucna. Strach, úzkost, starosti, negativní přístup mi nikdy nic nepřinesly. Ať už se to, čeho jsem se obávala, naplnilo nebo ne, vysávalo to mnoho energie a úplně zbytečně. Stejně se VŽDY našlo řešení. Vždy se vyskytla příležitost, čistou hlavou člověk dokázal najít řešení a růst i v situaci, která vypadla na první pohled děsivě. 

Odmítám se tedy dále starostlivě ohlížet do budoucnosti. Je to zbytečné a kazím si tím den. A přitom, já patřím k těm šťastným. 

Dělám, co mě baví. Vařím, píšu, můžu vymýšlet a realizovat, co se mi hlavou honí. Mám volnou ruku, svobodu, celkem málo mantinelů. Mnoho úžasných kamarádů, s kterými můžu trávit čas. Mám splněný sen, svůj podnik, fungující projekty. Radost je toto. Užít si to :) Vychutnat si, co se kolem mě právě děje. Protože to je velké, kouzelné a sama se nestačím divit, jaké mám mnohdy štěstí. 

Chystám další projekty, celkem velké změny. A chci si je užít. Chci si vychutnat ten proces tvoření, nadšení a flow. Pochopila jsem totiž, že mi největší radost dává toto, sdílení úspěchu, nápadů a nadšení. Vše ostatní přijde. A chci si toto období pamatovat tak, že jsem si to vychutnala, jak to jen šlo :) 

Co chystáme a z čeho jsem tak natěšená? Všechno prozradit nechci, ale zatím aspoň náznak:

Food Incubator roste a čeká ho velká změna. Chci z něho vytvořit velké centrum pro podporu malých podnikatelů v gastronomii. Sdílená kuchyň je fajn nápad a jsem ráda, že se nám to povedlo zrealizovat, přesto cítím, že to je jen špička ledovce. Čím více poznávám příběhy lidí, co se do podnikání v gastronomii pouští, tím více mám pocit, že tento znovu objevený krásný obor potřebuje komunitu, o kterou se nováčci můžou opřít. Chtěla bych vybudovat centrum, kam se můžete obrátit na konzultace, pokud máte nápad. Dostat adekvátní právní a účetní školení a podporu. Chtěla bych pořádat sdílení myšlenek, brainstorming mezi nadšenci gastronomie. Taky přednášky úspěšných a neúspěšných projektů  a lidí. Připadá mi taky obrovská škoda, že se středoškoláci nemají možnost realizovat, zapojit do tvůrčí a kreativní činnosti gastronomie již během školy. Gastronomie je především magie, kreativita, komunikace, sdílení svých vědomostí, v tomto oboru prostřednictvím jídla. Jídlo je více než hromada surovin, většina zákazníků si nekupuje pouze produkt, ale taky váš příběh a veškerou tu práci, snahu a to nadšení, co do svého produktu vložíte. Myslím, že by takovíto projekt mohl mít úžasný dopad na mikroekonomiku. Pomohl by mnoha lidem nastartovat kariéru a vyhnout se fatálním chybám. Je sice hezké, že můžete dostat dotace nebo nějakou podporu na rozjezd podnikání, ale bez vědomostí a zkušeností by s ke každé dotaci hodila i obrovská krabice štěstí. Jídlo je důležité. Ano, tech startupy jsou fajn, ale nemůžou být všichni ajťáci. I další obory potřebují svěží přístup a nový pohled na problém gastronomie. Tak, to vše se mi poslední dobou v hlavě míchá s myšlenkou velkého Incubatoru. 

Taky se chci věnovat více psaní. Už léta píšu, různé blogy, články, publikace, recepty, úvahy. Píšu si i deník, začala jsem psát román. Psaní je pro mě klíčovou formou vyjadřování. Baví mě to věnuji tomu čím dál více času. Je to jako lavina myšlenek. Čím více se něčím zabýváte, tím více nápadů a podnětů máte. 

Další projekt, do kterého se pouštím, je sebevzdělávání. Čím více toho vím, tím mi přejde svět větší a kouzelnější. Těch informací kolem nás je nepřeberné množství. Pociťuji touhu čerpat více a více, věnovat se svému osobnímu rozvoji hlouběji, než doteď. Ať už z hlediska podnikání, věcných a oborových znalostí, tak rozvoji osobností a práci s vlastními kapacitami, posouvání vlastních hranic a možností. Vlastně, dalších tento můj nápad, 12 WEEKS OF JOY je taky impulzem potřeby se sebou něco dělat. Být více přítomná, vděčná, všímavá, otevřená. 

Nevím, jaké máte pondělí vy, já vím, trochu prší a je na červenec zima, ale já jsem nakopnutá a zářím štěstím a nápady, mám chuť pracovat a dělat vše pro to, co se mi v hlavě přes víkend zrodilo :) Mějte krásný den!

Sunday, 17 July 2016

Zapomeňte na úzkost, nahraďte nadšením!



Máte z něčeho strach? 

Jasně, že jo. Člověk potkává pořád situace, které ho děsí. Co s tím? 

Znáte to: Nadechni se a skoč! 

Opravdu to funguje? 

Použili jste již někdy depilační vosk? Kolik nádechů napočítáte, než tu náplast strhnete? U toho se váš strach prohlubuje a každým neúspěšným nádechem rostou obavy. A pokud tu debilní náplast strhnete, nepocítíte ani výhru nad strachem, strávili jste totiž mnoho myšlenek strachem. Btw, nekupujte depilační pásky, jsou známé méně barbarské metody...

Strach a úzkost jsou negativní emoce a prohlubují negativní přístup, deprese, nízké sebevědomí a hodnocení situace, které právě čelíte. Úzkost nádechem nezaženete. Nádechem si leda tak uvědomujete vážnost a promítáte si v sobě možné negativní dopady. Problém totiž je, že úzkost je neuchopitelná. Snažíme se aspoň svoji úzkost racionalizovat, čímž se z úzkosti sice stane strach, ale že by bylo jednodušší zdolat strach než úzkost, o tom osobně velice pochybuji. Pořád se zaměřujete na to, co by nemohlo dopadnou, co když vše dopadne nejhůř a nepovede se, na čem pracujete. 

Co kdyby šlo tyto negativní emoce transformovat v pozitivní? Ne, nemusíte se kvůli tomu zbláznit a mít radost, že se děje něco strašidelného. Ať už ve vás některá situace vyvolává neuchopitelnou úzkost nebo racionální strach, zkuste se na svůj příběh podívat jinak. Zkuste prožít nadšení. nadšení z toho, že právě prožíváte něco velkého. Něco, z čeho může vzniknout něco krásného. Něco, co by vás za nudného dne, kdy vše klape tak, jak jste si to představovali, ani potkat nemohlo. 

Zkuste si to užít, prožít, neutéct a procítit vše, co k tomu patří. 

Proč?

Tomu se říká, vystoupit z toho komfortu. Tak rádi to lidi používají! Tak prosím. Teď a tady. Bolí to, jste unavení, děsí vás to. Není to příjemné, pohodlné a bůhví, jak to dopadne. Ale to je přesně to, o co jste tolik stáli. To je přesně ten váš sen, o kterém jste tolik mluvili. Měl být velký, plný nadšení, trochu i strašidelný. Prosím, račte vstoupit. S nadšením. To je ono. Vypadá to děsivě, ale jen proto, že to z venku vypadá, nikdo vás uvnitř nesežere. 
Strachem si nepomůžete. Nadšení vám ale pomůže projít tou strašidelnou uličkou s otevřenou myslí. 
Zkuste to, je to osvobozující pocit :)

Zdroj: http://www.theatlantic.com/video/index/485297/turn-anxiety-into-excitement/

Saturday, 16 July 2016

Think BIG!


Velké věci se dějí! Vše vám nemůžeme, a ani zatím nechceme prozradit, ale čekají nás velké změny.  

Když už člověk musí myslet, měl by myslet ve velkém...

Saturday, 9 July 2016

Strach


Víte, co je úzkost? Nepojmenovaný strach. Úzkost je strašný, paralyzující pocit. Úzkosti se musíte zbavit. Fakt musíte. Pokud máte pocit, že na vás padá svět, a děje se něco děsného, ale nedokážete svoje obavy uspořádat do věty s podnětem a přísudkem, bojujete s něčím, co neznáte. Vyhodit, zbavit se toho! 

A co je strach? Přiřazení negativního dopadu k nějaké události, která se ale stane v budoucnu. Strach bere neskutečné množství energie. Zabíjí kreativitu. Vytváří kolem sebe šedé, neplodné prostředí. 

Jak se přestat bát? 

Krok jedna: Přiznejte si, že vás něco trápí.

Krok dva: Pojmenujte svoje pocity, zkuste je zracionalizovat. 

Krok tři: Napište si, co můžete udělat proto, abyste z dané ještě ani neuskutečněné události neměli strach. Nejlepší je pustit se do dané věci. Funguje to. 

Mám takovou malou mantru, kterou používám léta, a mě strašně moc pomáhá, když mám pocit, že toho je hodně, vše mě děsí a stejně se to nedá zvládnout: 

"Just do a little." 

Nevím, kde jsem ji četla nebo zda jsem si ji nevymyslela. Ale pomáhá. Udělejte jen trošku. Vyberte si nejmenší, nejrychlejší, nejpohodlnější věc, kterou byste měli udělat a dlouho jí odkládáte. 

Odškrtnutí první věci, která vás děsila, většinou odblokuje strach, probouzí sebevědomí a povit drobného úspěchu a vítězství. 

Zkuste to. Udělejte jen drobnou věc, která vás děsí :)

Promarněný čas



Údajně má vše svůj čas...

Je mi 31. Já vím, nevypadám na to, tak jo, nechme tomu minutku, než oběhneme to povinné kolečko: Já si vyslechnu lichotivé poznámky, že na to fakt nevypadám a stydlivě a od překvapení velkými oči řeknu něco jako děkuji, to se jen tak zdá :) 

Nevypadám na svůj věk a ani se tak nechovám. Lépe řečeno, nechovám se tak, jak jsem si myslela, že se "dospělá žena" chová. Vážně, umírněně, prostě tak dospěle... 

Vlastně, je to trochu naopak. Jsem méně vážná, méně ustaraná, víc si věřím a učím se víc nebrat vše vážně a fatálně. Nevím, zda by to nemělo být naopak... čert to vem, je to skvělý pocit!


Díky své práci, a hlavně teď díky Food Incubatoru mám možnost potkat mnoho zajímavých osobností. A mnohdy zjišťuji, že jsou mnohem mladší než já. Že si o svobodu, o uskutečnění plánů řekli mnohem dříve. Bavím se s "děckama" kolem 25 a jen koukám. Kde já byla, když mi bylo 25? 

Kde jsem ten čas promarnila? Ztratila, ani nevím, čím. Jako profesně asi ne. Mám krásný životopis, který mi je teď víceméně k ničemu. Pracovala jsem, sbírala pracovní zkušenosti. To jo... ale osobně moc nerostla. Vždy jsem chtěla víc, něco zkusit. Měla velkolepé plány, bez jakékoliv snahy realizovat je. Kdyby mi tak něco padlo do náruče, možná, možná by se mi něco povedlo. Ale zpětně to vidím tak, že bych si té příležitosti ani nevšimla. Leda že by mi celou noc bušila na dveře. Ale asi ani tehdy ne. Štěstí a příležitost nestačí. Štěstí přeje připraveným. A já se na nic nepřipravovala. 

Svoji výplatu jsem používala na to, abych si vyzdobila život. Nájezdy do Ikea království, kafíčka, nákupy šatů, botiček. Bylo to trochu (khm, trochu) povrchní. Ano, toužila jsem mít vlastní kavárnu/cukrárnu, ale že bych aspoň něco upekla, to ne... Měla jsem své sny, to je asi tak všechno. Ale pak měli v H&M slevy, juhuuuuu!

Co mě na tomto období mrzí? Nemůžu si vyčítat, že jsem nic nedělala. To není pravda. Pracovala jsem a vlastně jsem se vždy snažila být užitečná i v práci. V naší rodině se nepodniká, měla jsem velmi jednoduché zaměstnanecké myšlení. Takové to přímé, chci práci, výplatu, minimální odpovědnost. Zkoušet věci, dělat něco riskantního, s nejistým výsledkem, s nedefinovaným průběhem mi bylo cizí. 

Trvalo, než jsem se nadechla a zkusila věci, které dříve ne. Než jsem se opovážila napsat o příležitosti, spolupráci. Než jsem začala psát svůj první blog. Než jsem se naučila místo přání si makat na svých plánech. Trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že nejsem čekanka. Můžu si říkat, jak teď není vhodná doba, není příležitost, ale je to jen oddalování kroků. 

Nelituji ale toho, že jsem nezačala dřív. Bylo mi tak 25, když jsem si poprvé chtěla pronajmout prostor, kancelář, trochu větší a chtěla jsem se věnovat výuce češtiny pro cizince zábavnou formou, spojenou s večeří nebo popíjením vína. Na poslední chvilku, den před podpisem smlouvy jsem vycouvala. Nelituji toho, že jsem konkrétní kroky nepodnikla dříve. Lituji ale, že jsem se léta neposouvala mentálně. Že jsem nevěnovala ani korunu na svoje vzdělávání. Na přednášky, na knížky.

Místo toho, abych se snažila aspoň si číst o zajímavých lidech a nechat se inspirovat jejich příběhem, jsem trávila pátky v Livinu. Toto lituji. Že jsem pár let svého života, kdy už jsem věděla, že nechci být zaměstnanec ve svém oboru, jednoduše promarnila. Mohla jsem pro sebe udělat mnoho. A vůbec by to nebolelo. Mohla jsem si aspoň číst. Aspoň z dálky koukat na svět, který mi byl tak vzdálený. 

Ale bylo jednodušší od pondělí do pátku chodit do práce, v pátek večírek, víkend promarněný. 

Štěstí přeje připraveným, ale já se opravdu na nic nepřipravovala. Leda tak na páteční večírek. 

Pokud máte pocit, že nejste tam, kde byste být chtěli, začněte pro to něco málo dělat. Ano, vím, zřejmě si zítra nepronajmete prostor na podnikání. Byť ani to by nebylo od věci. Ale když na to ještě nemáte příležitost, prostředky, čas, kapacity (=odvahu přestat hledat výmluvy), aspoň do sebe trochu investujte. Aspoň si kupte nějakou knížku, občas koukněte místo seriálu na něco zajímavého, inspirujícího. Brno je plné příležitostí, je to nesmírně inspirující prostředí. Mrzí mě, že jsem to nezačala vnímat dříve. 

Wednesday, 6 July 2016

Kritické myšlení




Už delší dobu sleduji působení GrowJob Institutu. I na toto video jsem narazila díky sledování Petra Ludwiga. 

Poslední měsíce mi vrtá hlavou, jak se na svoje podnikání dívat. Jak se rozhodovat, jakým směrem se vybrat, jak vyhodnocovat. Vím o sobě, že jsem impulsivní, že se nechávám unést emocemi. Někdy je to ambivalentní: jednak mě to velmi rychle oprostí od reality a nechává přemýšlet mimo mantinely. Na druhou stranu, občas je potřeba se na věci dívat reálně. Nesnáším ale, když se snaha "uvažovat konstruktivně" promění v argumenty veškerého strachu, který v sobě mám. Hledám tedy cestu, jak se občas uklidnit a podívat se na věci střízlivě, nenechat se unést svými pocity, taky se ale nenechat strhnout negativním přístupem. 

Zlatá střední cesta... kritické myšlení. 

Na vlastní kůži poznávám sílu vlastních myšlenek. Jak moc je člověk ovlivněn vlastní hlavou a je schopen si vyargumentovat vlastní realitu. Přesvědčení je neuvěřitelně mocná fata morgana, kterou vidíme jako stavbu na pevných skalnatých základech. Přitom je to jen stín a neuchopitelný obrázek, který může během vteřiny zaniknout. A zdánlivá racionální argumentace nás dokáže ve vnímání neuvěřitelně zmást. 

Kolikrát jsem si říkala, že mám něco jisté. Zjišťuji, že obecně celé podnikání v gastronomii je založené na prchajících představách. 

Ze začátku jsem se negativnímu přístupu stranila. Odmítala jsem jakýkoliv kritický přístup. Věřila, že pozitivní, nepodmíněný přístup přinese úspěch a překážky sice budou, ale díky přesvědčení, že něco funguje, tyto překážky překonám. Občas pěkně padla na hubu. Omlouvám se, nenalézám pro to více sofistikovaný výraz. 

Je řešením být opatrný a do ničeho se nepouštět, nebo hned vše zaplavit negativní protiargumentací? Jde vůbec tvořit, vymýšlet nové projekty bez příliš velkého nadšení a taky bez toho, aby je člověk ihned na začátku nezabil vlastním strachem? A když to nebude ani nadšené, ani negativní, bude to takové nemastné-neslané, může z toho vůbec něco vzniknout? 

Že pro něco nehoříte, neznamená, že nemáte zájem. Že si dovolíte položit otázky bez sluníčkové glazury, taky neznamená, že dáváte prostor negativismu. 

Trvalo mi celkem dlouho, než jsem pochopila, že existuje takzvaný zdravý, nemajetnický, příjemný, lehký pocit, který lze zažít i při vytváření nových projektů. Jde věřit ale přitom nechat věci plynout. Jde důvěřovat ale přitom netlačit na pilu. Jde se rozhodovat, a přitom nepřemýšlet negativně. 

Co se k našim projektům stavím takto, s odstupem, s klidem a lehkostí, daří se nám více. Možná je to i tím, že to, co chcete příliš, je zatíženo už od začátku a opravdu to není úplně zdravé zázemí pro růst. 

Co to ale znamená v praxi?


Svoje myšlenky konzultuji s Míšou. Vím totiž, že ona je pozitivně naladěný člověk s konstruktivním myšlením. Její otázky a racionální pohled není zatížen strachem, negativním přístupem. Snaží se spíš moje myšlenky čistě pochopit a představit si je. Je pro mě důležité, abych svoje představy konzultovala, při interpretaci si totiž člověk musí svoje myšlenkové pochody zorganizovat tak, aby byly srozumitelné pro každého. Je to jakýsi první stupeň testování životaschopnosti nápadu. Taky je důležité pro svoje konzultace vybírat nějakým způsobem aspoň trochu nestranné osoby. Jsou lidi, co vám nabídnou kritický pohled a vezmou chuť, přitahují do argumentace vlastní strach a nedostatek kreativity. Taky jsou lidi, kteří vám bezmezné věří a podpořili by vás ve všem. Nepotřebuji ani vzít chuť k tvorbě, ani bezpodmínečnou důvěru. Extrémům se v tomto případě je opravdu dobré vyvarovat. 

Když už je nějaký nápad na první (můj) i na druhý (Míša) pohled zajímavý, může se začít řešit, jak ho realizovat. Opět se ale snažím udržovat klid a myslet na to, že udělat pro svůj projekt VŠECHNO a ZA KAŽDOU CENU není vůbec zdravé. Najít příjemnou rovnováhu, o to tady jde. Udělat vše, co je rozumné a potřebné, ale nepřepálit to. Nechat tu myšlenku ožít a přihlížet na vývoj. To víte, jak s kytkou, zalívat, ale nepřelít. 
V praxi to znamená, že se do projektů pouštíme z vlastních sil, bez potřeby počáteční obrovské investice. Pravidlem je, že využíváme kapacity, které už máme. Lidské, movité. A teď si asi klepete na čelo. No jasně, vymyslet něco, co bude samo o sobě fungovat a ještě to bude zadarmo... 
Možná to tak je, ale já na to nahlížím jako na zajímavou hru. Představte si, že máte obrovský šatník. Plný nádherných šatů, boty, kabelky, šperky. Máte všechno, co potřebujete. A chcete se obléct. Ano, můžete zapomenout na to, co všechno váš šatník skrývá. A taky se ním můžete prohrabat a zjistit, kolik pokladů v něm máte. Vzpomenout si, jak jste si svoje věci pořizovali, vytvářeli k nim vztah. A teď je na čase je použít. Potřebujete něco dalšího a nového? Ok, pořiďte si to. Ale pokud nakupujete z lenosti a nejste ochotni zapojit mozek, pořídíte si nejspíš zbytečnost. 
Naše bistro je vybaveno dostatečně. Neříkám, že by nešlo výbavu vylepšit. Ale je taky dobré občas myslet na to, co vše máte a využívat toto zázemí naplno. 
Úspěch vám blýskající se nové zařízení nezaručí. 
A taky nejde jen o movité věci. Nový nápad by měl odpovídat taky vašim osobním kapacitám. Musí fungovat tak, aby na to člověk měl čas. Aby to nebylo něco, co vyžaduje veškerou pozornost. Na to bohužel (díky bohu) není prostor. Od začátku se musí zjednodušit a myslet na to, že komplikace je potřeba eliminovat. Je to nový nápad, který testujete na fungování, chcete ověřit životaschopnost, nikoliv vlastní limit pro vyčerpání. Nápad, který je životaschopný jen v případě vašeho mimořádného vysílení je k ničemu. Aspoň pro mě nemá smysl. Potřebuji svoji pozornost rozdělovat mezi různé aktivity, a nenechat se převálcovat jedním novým nápadem. 
Tento přístup se osvědčil být velmi příjemným a efektivním.

Vyhodnocování. 
Když už jste vymysleli, jak nápad zprovoznit, jak využít svoje kapacity, ať už osobní, časové nebo movité, je na čase vyhodnotit. Vyhodnocování je velmi těžké, když jste si nestanovili žádný cíl. Takže, prvně, tabulkový procesor, kalkulace. Aspoň základní. Čísla jsou čísla. A další, neméně důležitý aspekty: Kolik vám to bere energie? Je tento projekt dlouhodobě udržitelný? Co je potřeba pro tento projekt udělat do budoucna? Máte na to kapacity? Vyplatí se to? Baví vás to? Má to smysl? 

Myslet kriticky je osvobozující. Pokud se obáváte, že si ihned na začátku začnete stavět překážky, nemějte strach. Některé mantinely jsou užitečné a zábavné. Vymyslet řešení pro pohodlnost, pro nenucené fungování ihned na začátku je pro váš projekt užitečné. Kritické myšlení vás může osvobodit od toho, abyste se ihned na začátku utvrzovali v něčem, co ale nemusí být pravda. Vyargumentovat si cokoliv není pro náš mozek vůbec problém, je na to dost kreativní a naše ego dost velké na to, aby chtělo svoji pravdu podpořit. 

Štěstí, víra a klíč



Tohle všechno jsem našla na zemi za poslední jeden rok. Nosím je v kabelce a pokaždé, když mám pocit, že toho je na mě hodně, vytáhnu z kapes a uklidní mě. Najít na ulicích Brna štěstí, víru a klíč ne mimořádná náhoda :) 



Od Borůvky k Bistru (a možná zpět)

Dnes jsou tomu 4 roky (tvrdí FB, takže to tak zřejmě bude), kdy jsem poprvé zveřejnila můj první blog psaný v češtině, Veselé Borůvky

Připadá mi, jako by to bylo tak před dvaceti lety, od té doby se toho stalo tolik...

A připomnělo mi to, jak jsem se cítila. Pro mě to vlastně byl ten první, zdánlivě absolutně bezvýznamný krok k tomu, co jsem vždy toužila dělat. 

Pamatuji si, že jsem ho měsíc psala bez zveřejnění. Připadalo mi to hloupé. Byla jsem nadšená a pak jsem si říkala, zda to vůbec bude někoho zajímat. Foodblog ještě neměl každý druhý a já neuměla psát česky a neuměla fotit. Vlastně jsem se hned mohla přihlásit jako baletka do Národního divadla, měla jsem zhruba stejné šance :)

Občas stačí málo. I když něco neumíte, tím, že o tom jen sníte, se nic nenaučíte. Trénink dělá hráče ;) 

Úplně se mi vrátil ten pocit, jak jsem se styděla. Jak jsem to prožívala. Jak jsem se cítila zranitelná, že svoje myšlenky ventiluji. Jak jsem byla nadšená, když mi někdo poděkoval za recept na bezlepkovou buchtu a naopak, jak mě štvalo, že jsem měla v textech hrubky. Dokonce jsem jednou svůj blog z paniky zablokovala, abych je všechny opravila, bez šance :)

To málo, to bezvýznamné nic se teď stalo pro mě skutečností. Vařím denně pro lidi. Baví mě to, naplňuje to. Mám svoje vlastní bistro, rozvoz. Lidem moje jídlo chutná. Ani po 4 letech tomu nemůžu uvěřit. Jsou lidi, kteří jdou cíleně do mého bistra a objednávají si jídlo, které jsem vymyslela já :) 

Vaření se stal pouze cestou. Myslela jsem si, že mě to bude naplňovat nejvíc. Ale právě díky vaření a kontaktu s lidmi jsem přišla na to, že mě nejvíce baví žít, prožívat úspěchy ostatních, inspirovat a posouvat se, ať už v čemkoliv. Nikdy nejde o výsledek, ale o tu motivační energii, kterou vám nové projekty, nadšení lidi dávají. O ten pocit toho flow, o kterém jsem léta jen slyšela. Neexistuje větší radost, než mít možnost růst, zkoušet nové věci, dostat nový nápad a cítit svobodu. 

Mám radost, že jsem obklopená lidi, kteří mě inspirují. 

Všem přeji, ať najdou odvahu pustit se do věcí, po kterých touží. Ať si trochu věří a nenechávají se odradit. Udělejte drobný krok. Nepatrný, bezbolestný. Přes noc se nestanete hrdinou, ale za pár let se můžete podívat, jaký kus cesty jste ušli ;)

Psaní blogu se delší dobu nevěnuji. Není čas, motivace. Věřím, že se nemá tlačit na pilu. Co bude s Borůvkami? Tak dva roky nevím. Jelikož je blog hodně osobní a já se od té doby v mnoha věcech změnila, nebyla jsem si jistá, jestli ho vůbec nezrušit. Ale stejně, jak nejde zrušit každou hrubku, taky nezměníte, kým jste byli před lety.

Možná Borůvky ožijí, ale v jiné podobě. Uvidíme. Necháme to plynout...

Často slyším, jak najít motivaci. Jak najít to, co mě opravdu baví. Já fakt nevím. Od malinka jsem ráda jedla a teď jsem kuchařka. Dělejte, co vás baví :) Dnes jsem ale četla zajímavý článek o tom, jak víte, že jste na dobré cestě. Že to, co děláte, vás naplňuje. Údajně je vaše činnost motivující, pokud dokážete zapomenout na základní tělesné potřeby. Třeba se zapomenete najíst. Tak já mám asi našlápnuto dobře. Věřte nebo ne, v kuchyni je občas krutý hlad. Na náhrobku budu mít "umřela hlady" :D

Vaření je náročné časově, možná to bude tím. Co mě ale úplně vytrhne z vnímání času a prostoru kolem sebe, je psaní. Vždy jsem chtěla psát. Možná se nikdy nenaučím dokonale česky. Možná se občas s pravopisem dostanu do konfliktu. Ale baví mě to. Čím dál víc. Chci prostě psát. O všem kolem mě. 



Jak se dostat z bodu A do bodu B

Občas to není úplně jednoduché.

Já chtěla být vždy stavařem. Vlastně ne vždy. Chtěla jsem být psycholožkou, ale pak mi přišlo, že bych toto těžké povolání, psychickou zátěž od pacientů neobstála. Pak jsem chtěla tvořit. Ráda jsem kreslila. Jednu dobu jsem si hrála na módní návrhářku. Pak jsem se učila péct, protože mě to bavilo. Bavila mě chemie, design, textil, tvoření, hezké věci, ráda jsem psala. Byla bych se dala na textilní design, ale rozmluvili mě to jednoduchou větou: "a z toho se dá žít?" A poté, když už jsem si měla vybrat, chtěla jsem být stavařem. Ono totiž stavebnictví tehdy, v roce 2004, když jsem si vybírala vysokou, představovalo jistotu a možnost tvorby. Jak krize v roce 2009 ukázala, stavebnictví není jistota a o tvorbě se v stereotypním kancelářským procesu nedá mluvit. 
Po pěti letech stavařské praxe, v roce 2013 jsem obor opustila, začala psát CV, ale nikdy ho nikam neposlala. Obchod a smlouvy mě nebavily, veřejné zakázky už vůbec, a moje původní zaměření, statika, jak to říct, nebyla to šikovná volba na míru. 
Původní myšlenka, tvořit, se poněkud ztrácela a já začala vařit. 
Myslím, že tvoření je bráno příliš sofistikovaně. Po letech jsem ale zjistila, že mám silnou demotivaci dělat cokoliv, pokud to nemá výsledek. Stala jsem se mistrem prokrastinace a řešení bylo pro mě začít tvořit. Dělat cokoliv, z čeho něco vznikne. Nedokážu dělat něco, co nedává smysl. Z čeho neplyne jednoznačný výsledek. Pro mě je tvorba vlastně lék na roztěkanou pozornost. Proto píšu, proto vařím. Proto jsem se pustila do vlastní restaurace. Jsou to totiž činnosti, které mají viditelný, měřitelný výsledek. Umím jenom jedno, hnát se za svoji představou. Bez toho to nejde. Moderní psychologie by mi určitě přidělila diagnózu, ale já jsem spokojená. Dříve jsem si myslela, že jsem vyhořela. Ono to nebyla pravda, jen jsem se nudila a neprožívala úspěch, který tak potřebuji. 
Každopádně, je vtipné, jak se mi naplnil sen navrhování díky vaření. Moc se vám omlouvám, ale nebyla bych upřímná, kdybych řekla, že trpím, že nemůžu vařit. Teď zrovna ne. Dělám totiž práci, kterou jsem dlouhá léta dělat nemohla. Vymýšlím, navrhuji, realizuji. Řeším zvukovou izolaci, hledám dodavatele materiálu, počítám plochy a připadám si nesmírně šťastná. Ano, těším se i na otevření a pečení/vaření, ale toto období je teď boží. Nakupuji nábytek, hledám zboží, jezdím do stavebnin, vymýšlím řešení. A je to skvělé! :) 
Prosím Vás, kdybyste chtěli něco navrhnout, prokonzultovat, vyřešit, ukázat mi prostor, probrat, co s ním, neváhejte se na mě obrátit. Já totiž zjistila, že stavařina má i krásné, použitelné, reální stránky. Ne jen hromadu nesmyslných papírů a jednání. Je to obor, který jsem si kdysi vybrala proto, abych se v něm mohla realizovat. Abych mohla vymýšlet komplexní řešení. Krásné a užitečné věci. 
Já vím, teď mám před sebou otevření restaurace, první restaurace, kterou jsem si vysnila a je to obrovská věc. Ale už teď vím, že dalším krokem bude věnovat se více i technickým věcem, návrhu a mému původnímu povolání. 



Něco z histroie Bistra Friends: Rockin´ Café

... jak se ze mě stala majitelka restaurace. A co teď?

Kdo mě sledujete, víte, že jsem cca rok (přesněji 10 měsíců) trávila otevřením své kuchyni v Rockinu. V červnu 2014 se vyskytla příležitost provozovat kuchyň tohoto podniku a bez váhání jsme do toho šli. 

Co to znamenalo? 
Popravdě řečeno, neměla jsem tušení, do čeho jdu. Začalo to rekonstrukcí kuchyně, pak nákupem zařízení, následně tvořením nabídky. 

Nemůžu říct, že bych měla jasnou představu a neprůstřelný plán. Vše se zjišťovalo postupně, za pochodu. Že je lokalita Veveří tak lukrativní, jsem nevěděla, bylo to štěstí. Že jsme narazili na skvělé dodavatele, taky. Že k nám od začátku chodilo tolik lidí, že jsme se dokázali udržet, byl vlastně zázrak. Měli jsme možnost rychle se učit a získat praxi na vlastní kůži. Měli jsme vlastní odpovědnost, nikdo nám do nabídky nemluvil. Tím jsme mohli otestovat, zda jsou naše předpoklady správné. Neřídili jsme se čísly, řešili jsme kvalitu a jedinečnost. Neuvěřitelné, ale tento punkovní přístup přinesl více úspěchu, než dokonalá příprava, marketingová strategie, vymakaný business plan. Hosté k nám chodí, vrací se rádi. Chutná jim. Tonu říkám úspěch. 

Když se teda vyskytla možnost převzít celý provoz, neváhali jsme. Je pravda, že si kuchyň žila vlastním akčním životem, kdežto celý podnik tento směr nedokázal nabrat. Rozhodli jsme se tedy uskutečnit vlastní představu a vybudovat vlastní podnik, takový, díky kterému cítíme hrdost na naši práci. 

Práskli jsme do toho předevčírem. Prvního máje, na svátek práce. Rozhodli jsme se neoddalovat rekonstrukci a řešit vše, co tento podnik postrádá. Především mu dát duši, koncept a veškerou péči, kterou úspěšný podnik na začátku potřebuje. 

Chceme vybudovat skvělý podnik, kde se cítíte jako doma. Kde nám můžete věřit, že pro vás uděláme první-poslední. Kde vám nabízíme nejlepší kvalitu. Kde šizení, nekvalitní suroviny nemají co dělat. 

Koncept kuchyně zůstává stejný a děkujeme vám, že jste nám ukázali, že vařit poctivě a nápaditě, bez knedlíků, mouky a zajetých modelů opravdu jde. Že po tom toužíte a takový podnik s radostí vyhledáváte. Vařit bez lepku, paleo, whole30, bez konzervantů, z kvalitních surovin bylo naše nejlepší rozhodnutí, co jsme pro budoucnost tohoto podniku mohli udělat. 

Nabídku nápojů čeká obrovská změna. Najdete u nás sortiment s vlastní recepturou. Chceme nabídnout nejširší nápoják bez cukru a z domácích ingrediencí. Vyhledáváme lokální vinaře, menší firmy a dodavatele, u kterých máme jistotu, že nám nabídnou to nejlepší. 

Budeme se držet nadále toho, co vás k nám láká: jedinečná nabídka, upřimnost a vstřícnost. 

Věříme, že se na otevření nového prostoru Rockin´ Café moc těšíte. Vydržte ještě chvilku, pár dní nám zabere, než vše dotáhneme do konce. Chceme vytvořit krásný, pohodlný, příjemný interiér. 

Zatím se můžete pokochat naší představou na PINTERESTU

O tom, jak postupujeme, se s vámi podělíme na FB Rockin´ Café.

Update 2016: Přejmenovali jsme se na Bistro Friends a rozšířili působnost v gastronomii o zajímavé projekty, pod krycím názvem Food Incubator ;)