Wednesday, 6 July 2016

Jak se dostat z bodu A do bodu B

Občas to není úplně jednoduché.

Já chtěla být vždy stavařem. Vlastně ne vždy. Chtěla jsem být psycholožkou, ale pak mi přišlo, že bych toto těžké povolání, psychickou zátěž od pacientů neobstála. Pak jsem chtěla tvořit. Ráda jsem kreslila. Jednu dobu jsem si hrála na módní návrhářku. Pak jsem se učila péct, protože mě to bavilo. Bavila mě chemie, design, textil, tvoření, hezké věci, ráda jsem psala. Byla bych se dala na textilní design, ale rozmluvili mě to jednoduchou větou: "a z toho se dá žít?" A poté, když už jsem si měla vybrat, chtěla jsem být stavařem. Ono totiž stavebnictví tehdy, v roce 2004, když jsem si vybírala vysokou, představovalo jistotu a možnost tvorby. Jak krize v roce 2009 ukázala, stavebnictví není jistota a o tvorbě se v stereotypním kancelářským procesu nedá mluvit. 
Po pěti letech stavařské praxe, v roce 2013 jsem obor opustila, začala psát CV, ale nikdy ho nikam neposlala. Obchod a smlouvy mě nebavily, veřejné zakázky už vůbec, a moje původní zaměření, statika, jak to říct, nebyla to šikovná volba na míru. 
Původní myšlenka, tvořit, se poněkud ztrácela a já začala vařit. 
Myslím, že tvoření je bráno příliš sofistikovaně. Po letech jsem ale zjistila, že mám silnou demotivaci dělat cokoliv, pokud to nemá výsledek. Stala jsem se mistrem prokrastinace a řešení bylo pro mě začít tvořit. Dělat cokoliv, z čeho něco vznikne. Nedokážu dělat něco, co nedává smysl. Z čeho neplyne jednoznačný výsledek. Pro mě je tvorba vlastně lék na roztěkanou pozornost. Proto píšu, proto vařím. Proto jsem se pustila do vlastní restaurace. Jsou to totiž činnosti, které mají viditelný, měřitelný výsledek. Umím jenom jedno, hnát se za svoji představou. Bez toho to nejde. Moderní psychologie by mi určitě přidělila diagnózu, ale já jsem spokojená. Dříve jsem si myslela, že jsem vyhořela. Ono to nebyla pravda, jen jsem se nudila a neprožívala úspěch, který tak potřebuji. 
Každopádně, je vtipné, jak se mi naplnil sen navrhování díky vaření. Moc se vám omlouvám, ale nebyla bych upřímná, kdybych řekla, že trpím, že nemůžu vařit. Teď zrovna ne. Dělám totiž práci, kterou jsem dlouhá léta dělat nemohla. Vymýšlím, navrhuji, realizuji. Řeším zvukovou izolaci, hledám dodavatele materiálu, počítám plochy a připadám si nesmírně šťastná. Ano, těším se i na otevření a pečení/vaření, ale toto období je teď boží. Nakupuji nábytek, hledám zboží, jezdím do stavebnin, vymýšlím řešení. A je to skvělé! :) 
Prosím Vás, kdybyste chtěli něco navrhnout, prokonzultovat, vyřešit, ukázat mi prostor, probrat, co s ním, neváhejte se na mě obrátit. Já totiž zjistila, že stavařina má i krásné, použitelné, reální stránky. Ne jen hromadu nesmyslných papírů a jednání. Je to obor, který jsem si kdysi vybrala proto, abych se v něm mohla realizovat. Abych mohla vymýšlet komplexní řešení. Krásné a užitečné věci. 
Já vím, teď mám před sebou otevření restaurace, první restaurace, kterou jsem si vysnila a je to obrovská věc. Ale už teď vím, že dalším krokem bude věnovat se více i technickým věcem, návrhu a mému původnímu povolání. 



No comments:

Post a Comment