Saturday, 9 July 2016

Promarněný čas



Údajně má vše svůj čas...

Je mi 31. Já vím, nevypadám na to, tak jo, nechme tomu minutku, než oběhneme to povinné kolečko: Já si vyslechnu lichotivé poznámky, že na to fakt nevypadám a stydlivě a od překvapení velkými oči řeknu něco jako děkuji, to se jen tak zdá :) 

Nevypadám na svůj věk a ani se tak nechovám. Lépe řečeno, nechovám se tak, jak jsem si myslela, že se "dospělá žena" chová. Vážně, umírněně, prostě tak dospěle... 

Vlastně, je to trochu naopak. Jsem méně vážná, méně ustaraná, víc si věřím a učím se víc nebrat vše vážně a fatálně. Nevím, zda by to nemělo být naopak... čert to vem, je to skvělý pocit!


Díky své práci, a hlavně teď díky Food Incubatoru mám možnost potkat mnoho zajímavých osobností. A mnohdy zjišťuji, že jsou mnohem mladší než já. Že si o svobodu, o uskutečnění plánů řekli mnohem dříve. Bavím se s "děckama" kolem 25 a jen koukám. Kde já byla, když mi bylo 25? 

Kde jsem ten čas promarnila? Ztratila, ani nevím, čím. Jako profesně asi ne. Mám krásný životopis, který mi je teď víceméně k ničemu. Pracovala jsem, sbírala pracovní zkušenosti. To jo... ale osobně moc nerostla. Vždy jsem chtěla víc, něco zkusit. Měla velkolepé plány, bez jakékoliv snahy realizovat je. Kdyby mi tak něco padlo do náruče, možná, možná by se mi něco povedlo. Ale zpětně to vidím tak, že bych si té příležitosti ani nevšimla. Leda že by mi celou noc bušila na dveře. Ale asi ani tehdy ne. Štěstí a příležitost nestačí. Štěstí přeje připraveným. A já se na nic nepřipravovala. 

Svoji výplatu jsem používala na to, abych si vyzdobila život. Nájezdy do Ikea království, kafíčka, nákupy šatů, botiček. Bylo to trochu (khm, trochu) povrchní. Ano, toužila jsem mít vlastní kavárnu/cukrárnu, ale že bych aspoň něco upekla, to ne... Měla jsem své sny, to je asi tak všechno. Ale pak měli v H&M slevy, juhuuuuu!

Co mě na tomto období mrzí? Nemůžu si vyčítat, že jsem nic nedělala. To není pravda. Pracovala jsem a vlastně jsem se vždy snažila být užitečná i v práci. V naší rodině se nepodniká, měla jsem velmi jednoduché zaměstnanecké myšlení. Takové to přímé, chci práci, výplatu, minimální odpovědnost. Zkoušet věci, dělat něco riskantního, s nejistým výsledkem, s nedefinovaným průběhem mi bylo cizí. 

Trvalo, než jsem se nadechla a zkusila věci, které dříve ne. Než jsem se opovážila napsat o příležitosti, spolupráci. Než jsem začala psát svůj první blog. Než jsem se naučila místo přání si makat na svých plánech. Trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že nejsem čekanka. Můžu si říkat, jak teď není vhodná doba, není příležitost, ale je to jen oddalování kroků. 

Nelituji ale toho, že jsem nezačala dřív. Bylo mi tak 25, když jsem si poprvé chtěla pronajmout prostor, kancelář, trochu větší a chtěla jsem se věnovat výuce češtiny pro cizince zábavnou formou, spojenou s večeří nebo popíjením vína. Na poslední chvilku, den před podpisem smlouvy jsem vycouvala. Nelituji toho, že jsem konkrétní kroky nepodnikla dříve. Lituji ale, že jsem se léta neposouvala mentálně. Že jsem nevěnovala ani korunu na svoje vzdělávání. Na přednášky, na knížky.

Místo toho, abych se snažila aspoň si číst o zajímavých lidech a nechat se inspirovat jejich příběhem, jsem trávila pátky v Livinu. Toto lituji. Že jsem pár let svého života, kdy už jsem věděla, že nechci být zaměstnanec ve svém oboru, jednoduše promarnila. Mohla jsem pro sebe udělat mnoho. A vůbec by to nebolelo. Mohla jsem si aspoň číst. Aspoň z dálky koukat na svět, který mi byl tak vzdálený. 

Ale bylo jednodušší od pondělí do pátku chodit do práce, v pátek večírek, víkend promarněný. 

Štěstí přeje připraveným, ale já se opravdu na nic nepřipravovala. Leda tak na páteční večírek. 

Pokud máte pocit, že nejste tam, kde byste být chtěli, začněte pro to něco málo dělat. Ano, vím, zřejmě si zítra nepronajmete prostor na podnikání. Byť ani to by nebylo od věci. Ale když na to ještě nemáte příležitost, prostředky, čas, kapacity (=odvahu přestat hledat výmluvy), aspoň do sebe trochu investujte. Aspoň si kupte nějakou knížku, občas koukněte místo seriálu na něco zajímavého, inspirujícího. Brno je plné příležitostí, je to nesmírně inspirující prostředí. Mrzí mě, že jsem to nezačala vnímat dříve. 

No comments:

Post a Comment