Monday, 31 October 2016

Každý je génius



Každý je génius, ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.
Albert Einstein

Proč si jít za svým snem?

Proč se pustit do podnikání? Proč změnit zaměstnání? Protože to je cool, in, romantické, nespoutané a něco, co zavání zážitkem?
Tak to asi ne… pokud chcete dobrodružství, cesta kolem světa je větší zábava.

Proč by teda lidi měli hledat, v čem jsou dobří a dělat to, co je baví, v čem se najdou?
Mimo to, že pokud se vám povede opravdu najít něco, co je přímo stvořeno pro vás, v čem dokážete vytvářet kvalitní hodnoty, a ještě vás to i baví, máte našlápnuto na krásný život, existují i další, mnohem více logické a smysluplné důvody.

Já vyrůstala ještě za školního systému, kdy se vyráběli (pardon, vyučovali) ovečky. Ovečky, které se neptají, co a proč. Nehledají souvislosti, jen se hezky pěkně naučí, vrátí vše na papír ve formě dokonalé písemky a dostanou odměnu, jedničku.
Pokud vše nevrátí ve stejné podobě, dostanou horší ohodnocení. Jednoduché.

Předpokládám, že to tak pořád je. Vzdělávání je velmi zjednodušené a nedává moc prostoru pro individuální rozvoj. Má jediné měřítko pro klasifikaci, a to je schopnost rekapitulace učiva. Opravdu nic víc. Bohužel ta klasifikace hodnotí vás. Na vysvědčení by měli napsat: Hodnocení reprodukční schopnosti vašeho dítěte. Ale ty známky (zdánlivě) reflektují něco jiného. Hodnotí člověka. Jedničkář je šikovný, usilovný, chytrý. Žák s trojkami je lump, líný, méně chytrý. A ten, co propadává, no tak ten je prostě hloupý. Slyšeli jste někdy na jedničkáře, že je líný? Nebo na toho, co dostal čtverku, že je usilovný a chytrý? To asi nedává smysl… aspoň ve školních lavicích.

A čím delší dobu strávíte ve vzdělávacím systému, tím více tomu uvěříte. Že známky klasifikují vás, vaše schopnosti a předpokládají pak budoucnost ve vašem působení v dospělém životě. Ani omylem.
Výsledkem je hojné množství pro trh práce nepoužitelných vysokoškoláků. Kteří, než se dopracovali k tomu svému zvolenému oboru, zjistí, že se svět změnil. Že ten obor upadává, že vzniklo několik desítek dalších povolání, které na vysokých školách ještě ani neučí. A než se akreditují a napíšou pro ně skripta, už možná zaniknou, nebo se rozvinou dál do podoby k nepoznání.

To je jedna věc. Svět se mění, neuvěřitelnou rychlostí a nemůžete očekávat, že cesta zvolená v pubertě bude o deset let později taky dobrou cestou.

Vím, o čem mluvím. Jsem statik stavebních konstrukcí. Mám vystudovaný obor, o kterém jsem si myslela, že bude jistotou. Stavět se bude přece vždy. Až na tu celosvětovou krizi v 2008/2010, kterou nikdo nepředpokládal. Kdy se prostě nestavělo, všechny projekty stoply a stavební firmy dodnes zápasí s tokem financí.

Může se tedy zcela bezpečně stát, že i když zvolíte bezpečné, rozumné a zdánlivě dobře uplatnitelné povolání, než se k němu dopracujete, už bezpečné a dobře uplatnitelné nebude.

A druhá věc je individualita. Je sice hezké, že někteří zvládají ovečkový systém na jedničku, a dostávají do života požehnání od svých učitelů, jak se jim bude dařit. Taky jsem dostávala jedničky.
Nikdo ovšem neřeší vaše individuální schopnosti, vaši osobnost. Hodnotí se jen, zda se naučíte básničku. Nehodnotí se, kolik vám to zabralo času, jak jednoduché nebo těžké to pro vás bylo. A nikdo nehodnotí, zda si tu básničku budete pamatovat i po písemce. A taky se nehodnotí, zda tu básničku budete schopni použít, když to bude potřebné. A zda jste tu básničku vůbec pochopili. A zda se vám líbí. A zda byste dokázali najít někde podobnou. Nebo napsat podobnou. Nebo k ní naspat hudbu. Nebo o ní napsat pohádku. Nebo o ní namalovat obrázek.

Mnoho lidí si svoje individuální dispozice neuvědomí do doby, než se dostane do pracovního procesu. A pak se může stát, že zjistí, že to prostě nejde.
Věřte tomu, nikdo z vás nechce, abych mu spočítala nosnou konstrukci. I kdybych to zvládla, což je velmi pravděpodobné, když se prostě zakousnu na silu, kdyby viděl, co u toho vyvádím, do toho domu by nevkročil.

Mám obrovský problém s tím, abych se dlouhodobě soustředila. Můžete tomu říkat lenost, roztěkanost. Může se to taky klasifikovat jako nezodpovědnost (termín hoří!) nebo neschopnost organizovat si práci. To je prostě jedno. Dnes už vím, že mnoho lidí má problém sedět a osm hodin koukat do stejného monitoru a řešit stejný problém, v kuse. Kdybych byla mladší, určitě bych dostala nějakou klasifikaci, třeba porucha pozornosti nebo něco takového. Jenomže, to, že mě nedokáže uzemnit jeden druh činnosti a myšlení, neznamená, že by to byl můj problém, že bych byla vadná. Nebo líná a neschopná. Problém ale je, že pokud zápasíte s úkoly, které vám nejsou šité na míru, nemůžete vyhrát. A stanete se neschopným. Krátkodobě můžete velkým úsilím svoje přirozené dispozice přebít. Je to pěkná cesta k vyhoření. Dělat něco, co vás nebaví a nenaplňuje nad svoje možnosti s enormním úsilím. Vyhořela jsem ze zaměstnání a odešla mnohokrát. A začala někde jinde, znovu, to samé.

Začátky jsou vždy hezké, máte nadšení, čistý list, čistý rejstřík, prostě dokážete přebít svoje nedostatky. Chcete zapůsobit, ukázat se. Časem ale stejně zjistíte, že vám ne všechno jde podle představ. Neděláte svoji práci tak, jak byste si to představovali. A štve vás to, protože byste si za svojí prací rádi stáli. Ale prokrastinujete (ještě že se pro odkládání povinností našel krásný výraz), tápete, snažíte se, mnohdy k ničemu.

Myslela jsem si, že se to časem změní. Třeba se člověk zklidní, začne uvažovat jiným způsobem, naučí se vytrvávat u jedné činnosti. Ale byl to problém, a nemalý. Moje skripta byla popsaná písničkami textů. Moje seznamy úkolů dlouhé jak týden před výplatou. Nepomáhalo nic. Termín, hrozba čehokoliv.

Ale, našly se taky činnosti, které jsem dělala ráda a dokázala se na ně soustředit. Ba víc, dokázala jsem se do nich ponořit do hloubky a zvědavost a radost z nich přibily neschopnost se soustředit. Tak teď nevím, zda jsem neschopná se soustředit, nebo jen příliš chytrá věnovat čas něčemu, co mě nebaví, nebo v čem můžu být maximálně průměrná.

Zatím vím o třech činnostech, u kterých nemám pocit, že umřu, usnu nebo uteču:
Vaření, hudba a psaní.

Jako projektant jsem byla nešťastná. Ta práce sama o sobě je otročina, ale když k tomu ani nemáte základní předpoklady, že třeba umíte sedět v klidu a soustředit se na to, co právě děláte, tak je to maraton pro vozíčkáře. Navíc, když máte konečně hotovo, tak necítíte radost, ale něco jako „fuj a teď pryč s tím“, to vám taky moc nepřidá na radosti. Jako jo, když si chcete něco dokázat, proč ne. Ale denně? Do konce života?!

Když nemáte radost z toho, co vytváříte, čím trávíte minimálně osm hodin denně a vyplňuje to váš život, hledáte radost jinde. Je mnoho lidí, co má krásný koníček (na který kvůli práci nemá čas), nebo si kupuje věci pro radost (ženy: šaty, boty; muži: technologické vychytávky). Nebo se těší na dovolenou. Na pátek. Na víkend. Na volno. Na mateřskou. Taky to jde, evidentně. Je mnoho lidí, co svoji práci dělají průměrně. Nebo i špatně. Viděla jsem už u právníka nepořádek až po strop, potkala účetní, která se ptala, jak si představuji účetnictví. Když máte dobrou náladu, je to vtipné. Když vás léči doktor bez empatie, vyhořelý a neochotný se do svého oboru více ponořit, nebo vám dělá smlouvu právník, který je roztěkaný, smích vás přejde. A vůbec to nedává smysl. Proč by měl hluchý hrát na housle? Proč si ten život nezjednodušit a dělat něco, v čem je člověk dobrý, co mu jde. Třeba by ten právník zjistil, že umí parádně stříhat vlasy a měl by stovky spokojených zákaznic.
Mnoho lidí si ale tyto otázky neklade. Když píšete životopis, naslibujete hory-doly, ochota učit se novým věcem, flexibilita a manažerské schopnosti, víme… Ale to přece není pravda. Nikdo není dokonalý a mnoho lidí si nedokáže včas vyzvednout ani doporučenou poštu, ale vézt projekty a lidi zvládne levou zadní?

Lidi, co vykonávají činnosti, které odpovídají jejich schopnostem, zažívají méně stresu, více úspěchu, jsou spokojenější. Netráví spoustu času tím, aby v sobě vypěstovali schopnosti, na které prostě nemají.
Najít, co vás baví, v čem jste dobří, není luxus, je to potřeba. Konkurence je ve všem obrovská, potřebujete se prodat, a bude i pro vás lepší, když budete ve svém oboru víc než průměrný.

Jsem ráda, že jsem změnila povolání. Umožňuje mi to pracovat, nevyhořet, dělat něco, do čeho se nemusím nutit. Vytvořit si tyto podmínky není úplně ze dne na den, ale rozhodně stojí za to pracovat na tom. Sice to zní neuvěřitelně i pro mě, ale dnes dělám v práci to, co umím nejlíp a navíc ráda: vařím, u toho poslouchám hudbu, a píšu. Od nosníků je to pěkný posun. A myslím, že se tomu říká obrovské štěstí :)

Friday, 28 October 2016

Nechat plynout


V malém podnikání, a v podstatě ve všem, do čeho jste osobně zatažení, platí, že je velmi těžké si udělat odstup a nadhled.
Občas se bavíte s někým a vykládáte o svém nejistém rozhodnutí, zatažení do svých emocí a myšlenek řešíte něco, co pro toho druhého je bezvýznamná drobnost.
Usilujete, řešíte, přemýšlíte. Pořád. Je to jako bezedné tornádo myšlenek propojených emocemi, domněnkami, zdánlivými i zcela nemožnými scénáři. Máte pocit, že se vám do hlavy nasáčkoval bláznivý génius, co vidí svět v integrálech a maticích. Až na to, že vy ho vidíte skrz své úkoly a rozhodnutí.
Nedělám si iluze. Pořád nevládnu světu, a i když věřím na „butterfly effect“, zas tak vážná situace není.
Každý podnikatel, obzvlášť ten, který do toho spadne nějak bez dřívější průpravy nebo rodinné anamnézy, zápasí s tím, že se nechá pohltit, vším. Je to dobrá zkušenost. Občas je dělat horší než vyložit nohy na stůl. A ten odstup si musíte vybudovat. Jakkoliv, ale musíte.
Je to pořád jen živnost, pár závazků a úkolů. Není to NASA projekt, jak osídlit Mars.
Musíte si najít čas, kdy si ten odstup vybudujete a najdete ke svému podnikání zdravý vztah. Ne takový, co vás požírá, nebo máte pocit, že když se mu na chvilinku nevěnujete, už se to vše hroutí.
Nejlepší vztahy jsou takové, kde si můžete dovolit prostor pro sebe, jaký vám vyhovuje. Nejdelší a nejdůležitější vztahy jsou doprovázené svobodou. Můžete se ozvat, když máte co sdělit, když máte energii něco do toho vztahu vložit, nezištně, pozitivně. Tím ty vztahy rostou a sílí. V momentě, kdy máte pocit, že musíte něco udržovat, vyvinout úsilí, které vám zrovna není příjemné, něco není v pořádku. Právě naopak, spontánní a nenucené vkládání energie zaručuje největší růst, přirozenou péči a obrovské pokroky. Nejlepší zážitky a nejvydařenější večírky jsou neplánované. Nejvíce se nasmějete, když to ani nečekáte. Jenomže, dávat nezištně umí jen ten, kdo nemusí a navíc, má z čeho. Pokud se musíte rozdávat neustále a na povel, je to něco, co neúprosně udupává kreativitu, a i kdybyste chtěli něčemu přidat na hodnotě, nejde to.
S tím podnikáním to je trochu stejné. I když se to na první pohled nezdá, protože vás vážnost situace a závazky velmi rychle uzemní a vtáhnou do nálady, kdy si myslíte, že nemáte právo jednat nejprve za sebe. Nejenže na to právo máte, je to vaše povinnost. Ať už začnete podnikat v čemkoliv, musíte si vytvořit podmínky, kde to půjde. Ať už se to zdá být jakkoliv sobecké, musíte udělat vše proto, aby se dařilo vám. Pokud se bude dařit vám, budete mít dostatek energie a nálady na kreativní myšlenky, na to, abyste se o svoje podnikání starali s láskou.
U Bistra to probíhá asi podobně. Zjednodušeně to asi probíhalo takto:
Strašně moc práce, které jsem si užívala = velký úspěch (šlo to samozřejmě udržet krátkodobě)
Strašně moc práce, z které už člověk přestal mít radost = úpadek (i když se to snažíte neventilovat, prostě se začne všechno hroutit)
Méně práce, která ale postrádala smysl = průměrný výsledek
Méně práce, která dává smysl a kterou si člověk užívá = velký úspěch (navíc dlouhodobě udržitelný)

Otestováno za vás. Chytří uvěří, méně chytří otestují na sobě ;)
Ať už se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, nejlepší změny přišly ze snahy práci si užít, mít více času. Pokud začnete jednat z tohoto pohledu, neznamená to, že se z vás stane bytost chytající lelky žijící si jen tak pro sebe na louce s kytkami. K tomu, abyste si práci užili a měli více času na sebe, potřebujete krutě přísná pravidla a racionální přístup. Metod a procesů je mnoho, i knížek se na to napsalo celkem dost.
Co používám já?

GTD (Mít vše hotovo)
Mám seznam, kam si píšu úkoly. Každý úkol. Jakmile mě napadne jakákoliv drobná nebo závažná povinnost, napíšu si jí. Je to obyčejná excelovská tabulka, rozdělená na kategorie (Zaplatit, Napsat, Vyřídit, Vymyslet, Udělat). Vyčistí to hlavu a nemáte pořád pocit, že jste něco zapomněli.

Čtyřhodinový pracovní týden (Tim Ferriss)
Mejly čtu jednou týdně, maximálně. V době, kdy potřebuji nerušeně pracovat, mám vyzvánění vypnuté automaticky. Potřebuji pracovat, efektivně, nerušeně. Sociální sítě jsem značně omezila.

Spánek a životospráva
Hodně spánku. Regenerace mozku je klíčová. Můžete si říkat jakoukoliv pozitivní mantru, se spánkem více než 7 hodin denně je život i práce hezčí. Najednou jsou úkoly jednodušší, lidi milejší, problémy řešitelné, překážky překonatelné. Kvalitu spánku si taky hlídám, spánku nesvědčí cukr, mléko, mouka, chemie v jídle, alkohol, stres, mobil a pc před spánkem. Ale to všichni známe, nic nového... Btw, spánek je nový sex, kdybyste to náhodou nevěděli ;)

Jeden den volna týdně
Toto volno je svaté.

Říkat NE
Ne, nechce se mi to vysvětlovat.

Automatizace procesů, pořádek ve věcech
Opakující se úkoly jde vždy automatizovat. Na vše jde vytvořit systém, který pak uvolňuje místo v mozku. Kam založit účtenky, kdy dělat účetnictví, kdy číst emaily, kdy dělat nákupy, objednávky. A když máte checklisty, procesy a místo pro všechno, značně se vám uleví.

Paretovo pravidlo (Paretova pravidla)
80:20 pořád platí, ve všem. 80 % úspěchu vzniká z 20 % úsilí. Vždy můžete svoje aktivity vyhodnotit a dělat jen to, co má opravdu smysl.

Minimalizmus
Ve všem.

Rituály, denní režim
Ne, rozlítanost a roztěkanost neznamená, že světu ukazujete, kolik pracujete. Doba uhnaných manažerů je už za námi, není to sexy. Pokud vyvíjíte jakoukoliv kreativní činnost, musíte svůj mozek používat na tyto důležité úkoly, a ne aby vymyslel, co budete snídat, zda máte čisté ponožky, že jste si ještě nevypili studené kafe. Zní to jako maličkost, ale den nastartovaný pohodlně, bez zbytečného přemýšlení a rozhodování je úplně jiný.

Psaní deníku
Pomůže to uspořádat si v hlavě všechny myšlenky. Díky tomu se vám může ulevit, ať už řešíte cokoliv. Je to lepší metoda, než si nějaké myšlenky pořád promítat před spaním, když by bylo právě nejlepší na nic nemyslet. A vnoučata se jednou pobaví :)

Pokud se vám povede nenásilně a pohodlně získat kontrolu nad svým časem, nad svými myšlenkami, úzkostmi a „neřešitelnými“ úkoly, můžete se věnovat mnohem důležitějším věcem. Třeba tomu, abyste si pokecali s hosty, co se jim líbí a naopak, co by ještě rádi uvítali. Můžete si najít čas na to, abyste se podívali do výkazů a vyhodnotili, která činnost má smysl a která ne. Ačkoliv se to zdá na první pohled banální, je dost možné, že od stromu nevidíte les. A občas je dobré se podívat na výsledky a přehodnotit svoje rozhodnutí. Uvolnit činnosti, které nepřináší tolik úspěchu. Tím vám právě vznikne další prostor pro zlepšení, vyzkoušení nových nápadů.
Vím, že toho je mnohem více, co by člověk pro sebe mohl udělat, co by pomohlo nejen tomu, aby byl srovnaný sám se sebou, ale taky podnikání, na které má pak energii a myšlenky. Metod, knížek a doporučení je nespočet. Chce to ale trochu trpělivosti a nic nehrotit. Ne všechno můžete aplikovat na sebe a taky nejde očekávat změnu celé osobnosti během pár dní. A co se osvědčilo jednomu, nemusí fungovat u vás. Někdo potřebuje vybít energii ve sportu, praktikuje meditaci a jógu. Zrovna tyto prvky mi vůbec nepomáhají. Sport mě spíš vyhecuje, ale neuklidní. Moje myšlenkové toky uspořádat do klidné meditační vlny je zatím příliš velký úkol. A s jógou mám pocit, že budu dřív tančit balet v Národním divadle než pravidelně procvičovat blahodárné pozice. Nic si z toho nedělejte, pokud u vás něco nefunguje. Důležité je snažit se najít svoji cestu, vlastní metody, které u vás fungují. A hlavně, dejte tomu čas, nechte věci občas plynout, a mějte prostor proto, abyste vše kolem vás mohli na chvilku v klidu sledovat. Přinese to obrovské výsledky.



Sunday, 16 October 2016

Sonnentor - Vysoká škola milého marketingu


Stojím před regálem s čaji. Obrovský výběr, na který koukám s úžasem.
Obrovský výběr mě většinou mate. Nemám to ráda, musím si všechno prostudovat, přečíst složení, teď si ještě vymyslet, na co mám chuť. Než si přečtu složení třetího produktu, zapomenu na první. Je to otravné.

Ale tady je to jinak. Mohla bych před čajovým regálem stát celý den. Moc se mi to líbí.
Čtu si jednu krabičku za druhou, kochám se, jedna lepší než druhá.
Design se mi moc líbí. Propracovaný, chytlavý.
Ale čím si získat nerozhodného čajového zákazníka, když mu nabízíte několik desítek čajů?
Jednoduchým vodítkem. Napište na čaj, na co je. Přidejte směsi bylinek kouzlo, návod. Čaj je rituál. A rituál nabývá smysl, když použijete přesně to, co potřebujete. 

Geniální. Toto je taky marketing. 

Sice nekřičí nepříjemně, že je nejlepší, nejvykoumanější, nejtestovanější a já neví co NEJ ještě, ale je promyšlený, vtipný, jednoduchý, milý, něžný.

Kdo pije čaje, ví, že meduňka a levandule je dobrá na spánek, heřmánek na žaludek. Každý ale nemá hluboké znalosti o bylinkách.
A není to výmysl, jen krásný obrázek se zajímavým jménem. Začnete číst složení a zahřeje vás, jak složení opravdu odpovídá tomu, co byste si od čaje přímo na nervy, bolesti, neklid nebo chřipku představovali. A to v bio kvalitě, přece jenom nechcete bylinkovou směs s postřikem.

Tak si vybírám, něco na spánek, něco na úlevu od bolestí, a nějaké to kouzlo a anděl strážný se taky vždy hodí :)

K firmě Sonnetor se mi vybavují slova jako pečlivost, upřímnost, jemnost, tradice.

Vzpomenu si na rozhovor s Violkou, která mi nadšeně líčila, jaká byla spolupráce na Bylinkových slavnostech v Čejkovicích, které organizovala firma Sonnentor. Vstřícná domluva, aktivní přístup organizátorů, spokojený zákazníci a prodejci, vydařená akce. Znáte můj názor na gastrofestivaly. Sonnentor patří zjevně mezi organizátory, kterým záleží na celkové atmosféře a mají zjevně úplně jinou motivaci, ať už se pouští do čehokoliv.

Nikdy jsem od Sonnentoru nedostala letáček, neviděla jsem od nich reklamu na Facebooku, spot v televizi nebo rádu, nedostala jsem nevyžádanou poštu. Vidím jen, že mají propracované, krásné a smysluplné produkty, se kterými jsem nesmírně spokojená. Slyším jen, že je s nimi spolupráce na úrovni.

Toto je marketing. Vytvářet o své firmě, o svém produktu dobré mínění, i bez klasických marketingových postupů. „Jenom“ dobrý produkt a kvalitní přístup, ve všem.

Do tohoto světa se trochu milého přístupu hodí. A nejen v marketingu ;)