Monday, 31 October 2016

Každý je génius



Každý je génius, ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.
Albert Einstein

Proč si jít za svým snem?

Proč se pustit do podnikání? Proč změnit zaměstnání? Protože to je cool, in, romantické, nespoutané a něco, co zavání zážitkem?
Tak to asi ne… pokud chcete dobrodružství, cesta kolem světa je větší zábava.

Proč by teda lidi měli hledat, v čem jsou dobří a dělat to, co je baví, v čem se najdou?
Mimo to, že pokud se vám povede opravdu najít něco, co je přímo stvořeno pro vás, v čem dokážete vytvářet kvalitní hodnoty, a ještě vás to i baví, máte našlápnuto na krásný život, existují i další, mnohem více logické a smysluplné důvody.

Já vyrůstala ještě za školního systému, kdy se vyráběli (pardon, vyučovali) ovečky. Ovečky, které se neptají, co a proč. Nehledají souvislosti, jen se hezky pěkně naučí, vrátí vše na papír ve formě dokonalé písemky a dostanou odměnu, jedničku.
Pokud vše nevrátí ve stejné podobě, dostanou horší ohodnocení. Jednoduché.

Předpokládám, že to tak pořád je. Vzdělávání je velmi zjednodušené a nedává moc prostoru pro individuální rozvoj. Má jediné měřítko pro klasifikaci, a to je schopnost rekapitulace učiva. Opravdu nic víc. Bohužel ta klasifikace hodnotí vás. Na vysvědčení by měli napsat: Hodnocení reprodukční schopnosti vašeho dítěte. Ale ty známky (zdánlivě) reflektují něco jiného. Hodnotí člověka. Jedničkář je šikovný, usilovný, chytrý. Žák s trojkami je lump, líný, méně chytrý. A ten, co propadává, no tak ten je prostě hloupý. Slyšeli jste někdy na jedničkáře, že je líný? Nebo na toho, co dostal čtverku, že je usilovný a chytrý? To asi nedává smysl… aspoň ve školních lavicích.

A čím delší dobu strávíte ve vzdělávacím systému, tím více tomu uvěříte. Že známky klasifikují vás, vaše schopnosti a předpokládají pak budoucnost ve vašem působení v dospělém životě. Ani omylem.
Výsledkem je hojné množství pro trh práce nepoužitelných vysokoškoláků. Kteří, než se dopracovali k tomu svému zvolenému oboru, zjistí, že se svět změnil. Že ten obor upadává, že vzniklo několik desítek dalších povolání, které na vysokých školách ještě ani neučí. A než se akreditují a napíšou pro ně skripta, už možná zaniknou, nebo se rozvinou dál do podoby k nepoznání.

To je jedna věc. Svět se mění, neuvěřitelnou rychlostí a nemůžete očekávat, že cesta zvolená v pubertě bude o deset let později taky dobrou cestou.

Vím, o čem mluvím. Jsem statik stavebních konstrukcí. Mám vystudovaný obor, o kterém jsem si myslela, že bude jistotou. Stavět se bude přece vždy. Až na tu celosvětovou krizi v 2008/2010, kterou nikdo nepředpokládal. Kdy se prostě nestavělo, všechny projekty stoply a stavební firmy dodnes zápasí s tokem financí.

Může se tedy zcela bezpečně stát, že i když zvolíte bezpečné, rozumné a zdánlivě dobře uplatnitelné povolání, než se k němu dopracujete, už bezpečné a dobře uplatnitelné nebude.

A druhá věc je individualita. Je sice hezké, že někteří zvládají ovečkový systém na jedničku, a dostávají do života požehnání od svých učitelů, jak se jim bude dařit. Taky jsem dostávala jedničky.
Nikdo ovšem neřeší vaše individuální schopnosti, vaši osobnost. Hodnotí se jen, zda se naučíte básničku. Nehodnotí se, kolik vám to zabralo času, jak jednoduché nebo těžké to pro vás bylo. A nikdo nehodnotí, zda si tu básničku budete pamatovat i po písemce. A taky se nehodnotí, zda tu básničku budete schopni použít, když to bude potřebné. A zda jste tu básničku vůbec pochopili. A zda se vám líbí. A zda byste dokázali najít někde podobnou. Nebo napsat podobnou. Nebo k ní naspat hudbu. Nebo o ní napsat pohádku. Nebo o ní namalovat obrázek.

Mnoho lidí si svoje individuální dispozice neuvědomí do doby, než se dostane do pracovního procesu. A pak se může stát, že zjistí, že to prostě nejde.
Věřte tomu, nikdo z vás nechce, abych mu spočítala nosnou konstrukci. I kdybych to zvládla, což je velmi pravděpodobné, když se prostě zakousnu na silu, kdyby viděl, co u toho vyvádím, do toho domu by nevkročil.

Mám obrovský problém s tím, abych se dlouhodobě soustředila. Můžete tomu říkat lenost, roztěkanost. Může se to taky klasifikovat jako nezodpovědnost (termín hoří!) nebo neschopnost organizovat si práci. To je prostě jedno. Dnes už vím, že mnoho lidí má problém sedět a osm hodin koukat do stejného monitoru a řešit stejný problém, v kuse. Kdybych byla mladší, určitě bych dostala nějakou klasifikaci, třeba porucha pozornosti nebo něco takového. Jenomže, to, že mě nedokáže uzemnit jeden druh činnosti a myšlení, neznamená, že by to byl můj problém, že bych byla vadná. Nebo líná a neschopná. Problém ale je, že pokud zápasíte s úkoly, které vám nejsou šité na míru, nemůžete vyhrát. A stanete se neschopným. Krátkodobě můžete velkým úsilím svoje přirozené dispozice přebít. Je to pěkná cesta k vyhoření. Dělat něco, co vás nebaví a nenaplňuje nad svoje možnosti s enormním úsilím. Vyhořela jsem ze zaměstnání a odešla mnohokrát. A začala někde jinde, znovu, to samé.

Začátky jsou vždy hezké, máte nadšení, čistý list, čistý rejstřík, prostě dokážete přebít svoje nedostatky. Chcete zapůsobit, ukázat se. Časem ale stejně zjistíte, že vám ne všechno jde podle představ. Neděláte svoji práci tak, jak byste si to představovali. A štve vás to, protože byste si za svojí prací rádi stáli. Ale prokrastinujete (ještě že se pro odkládání povinností našel krásný výraz), tápete, snažíte se, mnohdy k ničemu.

Myslela jsem si, že se to časem změní. Třeba se člověk zklidní, začne uvažovat jiným způsobem, naučí se vytrvávat u jedné činnosti. Ale byl to problém, a nemalý. Moje skripta byla popsaná písničkami textů. Moje seznamy úkolů dlouhé jak týden před výplatou. Nepomáhalo nic. Termín, hrozba čehokoliv.

Ale, našly se taky činnosti, které jsem dělala ráda a dokázala se na ně soustředit. Ba víc, dokázala jsem se do nich ponořit do hloubky a zvědavost a radost z nich přibily neschopnost se soustředit. Tak teď nevím, zda jsem neschopná se soustředit, nebo jen příliš chytrá věnovat čas něčemu, co mě nebaví, nebo v čem můžu být maximálně průměrná.

Zatím vím o třech činnostech, u kterých nemám pocit, že umřu, usnu nebo uteču:
Vaření, hudba a psaní.

Jako projektant jsem byla nešťastná. Ta práce sama o sobě je otročina, ale když k tomu ani nemáte základní předpoklady, že třeba umíte sedět v klidu a soustředit se na to, co právě děláte, tak je to maraton pro vozíčkáře. Navíc, když máte konečně hotovo, tak necítíte radost, ale něco jako „fuj a teď pryč s tím“, to vám taky moc nepřidá na radosti. Jako jo, když si chcete něco dokázat, proč ne. Ale denně? Do konce života?!

Když nemáte radost z toho, co vytváříte, čím trávíte minimálně osm hodin denně a vyplňuje to váš život, hledáte radost jinde. Je mnoho lidí, co má krásný koníček (na který kvůli práci nemá čas), nebo si kupuje věci pro radost (ženy: šaty, boty; muži: technologické vychytávky). Nebo se těší na dovolenou. Na pátek. Na víkend. Na volno. Na mateřskou. Taky to jde, evidentně. Je mnoho lidí, co svoji práci dělají průměrně. Nebo i špatně. Viděla jsem už u právníka nepořádek až po strop, potkala účetní, která se ptala, jak si představuji účetnictví. Když máte dobrou náladu, je to vtipné. Když vás léči doktor bez empatie, vyhořelý a neochotný se do svého oboru více ponořit, nebo vám dělá smlouvu právník, který je roztěkaný, smích vás přejde. A vůbec to nedává smysl. Proč by měl hluchý hrát na housle? Proč si ten život nezjednodušit a dělat něco, v čem je člověk dobrý, co mu jde. Třeba by ten právník zjistil, že umí parádně stříhat vlasy a měl by stovky spokojených zákaznic.
Mnoho lidí si ale tyto otázky neklade. Když píšete životopis, naslibujete hory-doly, ochota učit se novým věcem, flexibilita a manažerské schopnosti, víme… Ale to přece není pravda. Nikdo není dokonalý a mnoho lidí si nedokáže včas vyzvednout ani doporučenou poštu, ale vézt projekty a lidi zvládne levou zadní?

Lidi, co vykonávají činnosti, které odpovídají jejich schopnostem, zažívají méně stresu, více úspěchu, jsou spokojenější. Netráví spoustu času tím, aby v sobě vypěstovali schopnosti, na které prostě nemají.
Najít, co vás baví, v čem jste dobří, není luxus, je to potřeba. Konkurence je ve všem obrovská, potřebujete se prodat, a bude i pro vás lepší, když budete ve svém oboru víc než průměrný.

Jsem ráda, že jsem změnila povolání. Umožňuje mi to pracovat, nevyhořet, dělat něco, do čeho se nemusím nutit. Vytvořit si tyto podmínky není úplně ze dne na den, ale rozhodně stojí za to pracovat na tom. Sice to zní neuvěřitelně i pro mě, ale dnes dělám v práci to, co umím nejlíp a navíc ráda: vařím, u toho poslouchám hudbu, a píšu. Od nosníků je to pěkný posun. A myslím, že se tomu říká obrovské štěstí :)

No comments:

Post a Comment