Friday, 30 December 2016

Elizabeth Gilbert: Big Magic (Creative living beyond fear)



Představte si, že máte obrovský sen. Chcete založit kapelu, natočit film, napsat román. Chcete se stát tanečnicí, malířem, kuchařem. Chcete navrhovat nejnovější modely aut, stát se skladatelem filmové hudby. Chcete založit školku, otevřít kavárnu, nalézt lék proti rakovině. Koupit krásný loftový byt, mít zahradu, odstěhovat se na farmu. Vyberte si. Co chcete vy? (Prozradím vám, já chci ten loft, zahradu, román a stát se uznávaným kuchařem. Netroškaříme...)

Ať už je to cokoliv, všichni máme něco, po čem toužíme. Občas to může být něco obrovského, mimořádného. Něco, co děláte, a při tom zapomenete jíst. Kdyby mi někdo v pěti letech řekl, že je něco, kvůli čemu zapomenu jíst, vysměji si mu :) Existují činnosti, sny, kvůli kterým zapomenete na čas, na vše kolem. Naplňují vás, posouvají vás dál, probouzí další a další naděje, že se můžou splnit.

Zní to přehnaně romanticky, jako kdyby to existovalo pouze v pohádkách. Jako kdyby splněný životní sen patřil jen hrstce vyvoleným. Říká se, že pro takové sny musíte dělat mimořádné věci. Domníváme se, že kvůli takovým snem musíme obětovat mnoho, někdy až vše! Ale to je nic oproti tomu, co naplněním snů získáme, říká se...

Na druhé straně, máme tady tu svoji realitu. Povinnosti, ať už práci nebo školu. Rodinu, společnost, hmotné a nehmotné závazky. Každodenní život je vyšperkovaný radostnými okamžiky, jako jsou třeba budík, práce, účtenky, emaily, povinnosti, odpovědnost, čas, termíny, právo a předpisy všeho druhu. A tyto věci opravdu existují, nejsou to jen zdánlivé překážky. Žádná kreativní práce nezačíná větou křičenou v extázi „a teď naplníme pračku!“ nebo „kde je ten vysavač!“ popřípadě „už se tak těším na poštu, yeah!“

Takže, jsou dva světy. Ten jeden, ve kterém si připadáte, jako v muzikálu. Ráno vstanete, procházíte se do práce. Do své vysněné práce. Kde musíte zvládnout jediný úkol. A ten úkol vás naplňuje vzrušením, je to přece váš velký sen, a dnes budete dělat něco velkého. Hned si uvědomíte, že si musíte zazpívat, abyste ze sebe všechny emoce dostali!

A je ten druhý. Ráno vstanete. Na budík, který zvoní o dvě hodiny dříve, než byste si to představovali. Jdete do práce, a teď si můžete zvolit, zda je pro vás přeplněné MHD nebo ranní kolona lepší metaforou pro otrávenou cestu do práce. Čeká vás hromada úkolů, ani u jednoho necítíte nadšení, u některých ovšem máte pocit, že ještě chvilku, týden-dva počkají.

Ten první „Disneyland“ od toho šedého světa odděluje ohromná zeď. A máte pocit, že si musíte striktně vybrat. Buď Disneyland. Tam se děje vše, co byste chtěli dělat. Tam se skládají ty písničky, píšou romány, je to svět kreativity. V hlavě se vám denně rozsvěcují ty nejlepší nápady, randíte s Múzou obden! Ale, ty účtenky za vás nikdo neřeší. Nemáte rodinu, nemáte jistoty. Nebo můžete žít na druhé straně zdi, tam v té šedi, kde máte životní jistoty, ať už to znamená cokoliv, ale ta každodenní rutina ve vás zabíjí jiskru, prostě nemáte šanci tvořit, žít svůj sen.

Nebylo by fajn, kdyby existovala zlatá střední cesta? Způsob, jak se věnovat tomu, co máte nejradši, ale mýt i jistý příjem, střechu nad hlavou, pevné vztahy, emoční a finanční jistotu? A co když nejste první, kdo má takové myšlenky? Nerozzlobí se vaše Múza, že za ní neobětujete všechno?  A kdy budete pracovat, když občas utečete, a budete se věnovat tomu, co vás naplňuje? Jde to vůbec?

Jsem velkým odpůrcem „Follow your passion!“ a mám mimořádně znuděný výraz pro oddanost a víru ve Vesmír, Vyšší síly, Karmu a spol. Jasně, stačí věřit, vykašli se na všechno, přestaň chodit do práce, nevěnuj se kamarádům ani rodině, prostě se úplně oddej svému poslání (to výš, že jo…), a Vesmír, Vyšší síly a Karma za tebe vše zařídí. A pokud to tak nedopadne, prostě si nevěřil dost silně. Nebo to nebyl tvůj osud.

Žijeme ve světě startupu, projektů, velmi rychle objevených (a padajících) hvězd. Slyšíme zprávy o tom, jak stačí dobrý nápad, špetka štěstí, a perpetum mobile na peníze nelze zastavit. Statistiky ovšem říkají, že valná část startupů zanikne. Mnoho talentovaných zpěváků neuspěje. Kdyby všichni, co mají talent, uspěli, potřebovali by samostatný stát, a tam by si zpívali od rána do večera. Následovat svoji vášeň bezhlavě představuje velké riziko, a nese s sebou značnou šanci neuspět. Stojí to za to?

Neúspěchu se bojíme, a volíme proto jistotu, nedáme svému snu ani nejmenší šanci. Nebo když máme pocit, že si to můžeme dovolit, necháme se zlákat vášní a obětujeme pro svůj ideál vše.

Pravdou je, že ani jeden z těch světů není zdravý. Opravdu věřím, že kreativní život dělá člověka šťastnějším. Pokud se věnujete tomu, co vás naplňuje, jste spokojenější, a ano, věřím tomu, že z vás díky tomu může být lepší člověk, což této planetě nikdy neuškodí. A taky věřím, že frustrace udupaných snů může ovlivnit celý život, způsobit hořkost, nespokojenost, neštěstí. Ovšem na drama nevěřím. Nemyslím si, že proto, abyste uspěli, musíte být troskou, samotářským bláznem, nešťastným v lásce, bez peněz, bez kamarádů, bez domova. Ať už chcete podniknout cokoliv, pokud to po vás chce obětovat všechno, je to příliš vysoká cena a nezdravé spojení. 

Pokud si na toto téma chcete přečíst krásnou knížku, doporučuji Big Magic (podtitul Creative living beyond fear) od Elizabeth Gilbert.

Je to zajímavá úvaha o tom, jak žít kreativní život, věnovat se tomu, co vás baví, naplňuje, co vám připadá jako smysluplné, ale zůstat pevně na zemi. Žádné emotivní povzbuzení, jak byste měli všechno změnit a udělat pro svůj sen všechno. Je to prostě návod, jak začít uvažovat, abyste z obou světů čerpali to nejlepší. Můžete mít emoční, finanční, rodinné, materiální jistoty, a přitom psát knihy. Žít kreativně není luxus, který si může dovolit jen několik z nás. Ano, odhodit zaměstnání a neřešit, z čeho budu žít dále, vyhodit svoje vzdělání, to si jen tak někdo nedovolí. Ale kreativní život není skok z letadla bez padáku.
Několik myšlenek, které mě osobně zaujaly:

Nechovejte se ke svému dílu jako k děťátku. Knížka, kterou jste napsali, není dítě, podnikání, které jste rozjeli, není dítě. Co vytváříte, není vaše dítě. Je to vaše práce, a přistupujte k ní takto. Pokud se ke své práci příliš emočně přivážete, jen té práci škodíte. Bude těžké přijmout, že někdo vaše dítě kritizuje, že se někomu vaše dítě nelíbí, že by někdo vaše dítě chtěl koupit, ale v jiné podobě, a chtěl by po vás vaše dítě předělat.

Nenásledujte svoji vášeň za každou cenu. Věci z vášně jsou mizivé, rychlé vzplanutí nevydrží dlouho. Dobré nápady, pěkné projekty vznikají i z drobných myšlenek, rozvinutých pomalu, s odstupem, po částech, v klidu. Nenechte se zmást velkým emočním procítěním, mnohdy se stává, že takové nápady prostě vyšumí, jak letní lásky, a nezůstane po nich nic. A je to v pořádku, některé myšlenky jsou třeba špatné, nebo se vám prostě do života nehodí. Pokud se vám to stane, naučte se rozeznat opravdovou kreativní vlnu. Právě odstup a trochu soudnosti vám pomůže uvidět dobré nápady a projekty, které na dveře nebuší, pouze se kolem vás potulují a tiše prosí o slovo.

Zahodit vše a žít pro svůj sen je hloupé. Není vůbec nic špatného na tom, abyste si vytvořili pevné a pohodlné finanční, emoční, rodinné zázemí, a věnovali se tomu, co vás nejvíce baví, ze začátku třeba ve volném času. 

Věnujte svým projektům čas, jako vášnivému vztahu. Neřešte, zda máte jen půl hodinky, nevymlouvejte se, že nežijete pro svůj SEN 24/7. Pokud svůj nápad opravdu milujete, oceníte i patnáct minut, které mu můžete věnovat. Můžete být se svým nápadem vášnivý milenci, kteří naplno využijí i patnáct minut. 

Bolest kreativitu nepodporuje. Utrpení, sebelítost, vyhledávání negativních emocí, podporování traumat a závislostí kreativitu zabíjí. Slouží jako omluva pro slabý charakter, aby se neomluvil, že je bezohledný, sobecký, protože si myslí, že ho to, že něco vytvořil, omlouvá. Mnoho lidí si myslí, že trpkost a depresivní stavy tvorbě pomáhají, ale není to pravda.


Pro mě byla tato kniha příjemným povzbuzením. Pokud potřebujete podporu, máte strach něco podniknout, připadá vám to těžké, hloupé, příliš riskantní, nebo si myslíte, že na to nemáte, ujel vám vlak, nemáte dost zkušeností, známostí, talentu, štěstí, nebo pro to jen nejste ochotni vše obětovat, tato knížka vám přinejmenším ukáže jiný pohled na kreativní život, přízemní a bezpečný způsob, jak v sobě najít talent a odhodlání pro naše sny. 


Thursday, 1 December 2016

EET - Eliminátor Emocí a Trpkosti


Dlouho jsem si říkala, že se k tomuto tématu nechci vyjadřovat. Odzvoní to, jako rozvod Angeliny a Brada. Snad. Jednou. Doufám. Dnes byt teda den D. Co se změnilo?
Nic. Představte si, slunce ráno vstalo (sice podstatně později, než já), a taky zapadlo (kvůli tomuto článku podstatně dříve, než já do postele s dobrou knížkou).

V čem se lišil můj den 30.11. a 1.12.? V ničem. Dělám svoji práci, jsem ráda, že se vše povedlo dle plánu. A pak jsem si stejně sedla a sepsala, co si tom celém EET myslím.

Co mi na EET vadí?

Že to je buzerace. Že to je generátor obrovské bubliny populismu. Že se z toho stal nástroj propagandy. Už jsem se musela smířit s tím, že mé práci rozumí každý, kdo umí zalít pytlík čaje horkou vodu. Česká republika se stala zemí deseti milionu provozních, manažerů, kuchařů, účetních a právníků specializovaných na gastronomii.

EET geniálně plní svůj účel. Poštve mezi sebou určité vrstvy, rozděluje lidi na podnikatele, co KRADOU A NEODVÁDÍ DANĚ, a na nepodnikatele, co MAKAJÍ A ODVÁDÍ DANĚ. Populisté rádi vytváří umělé problémy. Rádi vidí, jak lidi dobrovolně volí svoji stranu se svojí pravdou, a na tu druhou nadávají. Je to nesmírně jednoduché, stačí už jen z vrchu koukat, než se ty dvě strany zabaví mezi sebou, a nahoře se dělá, co chce. Smekám před genialitou tohoto plánu. Hospodská činnost je opravdu natolik známá všem, že bylo jednoduché do ní zapojit každého. Nikdo si netroufá rozvážně říct „víte, já tomu nerozumím, tak bych se k tomu nerad vyjádřil.“ Naopak! Všichni ví, jak to je. A můžete si vybrat: Jste chudinka šikanovaný provozovatel podniku, nebo nepodnikající osoba, která konečně ucítí trochu spravedlnosti vůči tem loupežníkům (aka chudinkám).

A teď se to hrne z každé strany, samozřejmě přes lupu, vyšperkováno, jak z bulváru.
Titulky hlásí zavírání, šikanování, navýšení provozních nákladů, potřebu zajistit další personál, potřebu pořídit si zařízení o několika desítek tisíc korun, totalitní režim, prostě tragédie, drama, krev a slzy, jak když Anna Karenina skáče pod vlak.

Na druhé straně si počtu, jak je to dobře, protože se v pohostinství krade, mizí tam triliardy, nikdo neplatí daně, všichni šidí. Pění závist, ti podnikatelé se vysmívají lidem, co makají, holýma rukama (!), kupují těžká auta a lehké ženy, dovolenou na Bali každý prodloužený víkend.

Kde je pravda? Uprostřed. A kam se přidám? Nikam. Odmítám se stavět do role šikanované chudinky, Bali bude, příští rok, po třech letech. Dělám svoji práci, snažím se fungovat co nejlépe, dělám taky rukama, musím používat i hlavu. Dělám to pro sebe, protože to byl můj vysněný obor. A nenechám si ho pokazit, jen aby si na tom někdo postavil politickou kariéru. Kvůli nějakému systému už vůbec ne…

Proč jsem za EET ráda?

Rozhráblo mnoho nepříjemných otázek, o kterých se nemluví.

Že tady za posledních x desítek let vznikl takový folklór „s papírem nebo bez“. Já jsem za tu dobu tahala kačera, takže to není moje práce. A nemůžu říct, že by se mi to líbilo.
Víte, co je „s papírem nebo bez“? Otázka, která rozhodne cenu služby. Tlačí tedy na poskytovatele, ať už je to automechanik nebo kuchař, aby nabídl tu lepší cenu. Až na to, že se automechanik zeptá a přenechává odpovědnost na zákazníkovi. Hospodští se neptali. Chtěli zřejmě nabídnout všichni nejlepší cenu, já nevím, já u toho nebyla, říkám, tahala jsem toho kačera.

Ať už to bylo jakkoliv, ceny služeb pokrývaly suroviny, provozní náklady (nájem, plyn, voda, elektřina), mzdu personálu a zisk. A když to bylo „bez papíru“, tak cena pokrmu neobsahovala DPH. Je to nesmírně jednoduché.  

A staví vás to jako majitele podniku nebo taky výrobce produktů do nepohodlné pozice: šidit nebo navýšit? Co byste dělali vy? Znám spoustu výrobců i majitelů podniků, kteří se rozhodli jít tou poctivou cestou. Víte, jak rozčarující může být prodávat svůj produkt dráž, když vy víte, že vaše konkurence třeba nehraje dle pravidel? Že vlastně mnoho a mnoho představitelů vaší konkurence nehraje fair. Ale to vás přece neomlouvá, odpovědnost je vaše… Víte, jaký je rozdíl mezi tím, když fungujete se vším legálně (máte schválenou provozovnu, živnost, vše dle předpisů, přiznáváte každou korunu), nebo když ne (vyrábíte doma, bez živnosti, bez faktury)? Dost velký. Otázka financí v gastronomii byla tedy i doteď celkem nepříjemná. 

A do toho si teď stát řekl, a dost. Přichází volby, chce to prostě nějaké téma, nejlépe takové, ke kterému se může vyjádřit každý. A pánové ve sněmovně od sousedů slyšeli, že je EET pecka plán.
Je to hnusné téma, citlivé, týká se totiž mnoho profesí, nejen gastronomii. „Bez papíru“ fungovalo x desítek let. Všichni byli spokojení. Zákazníci s cenou, hospodští s absencí buzerace. A teď to končí. Stát chce z každé koruny, která proteče každou hospodou, daň. V tomto případě je asi úplně jedno, kdo tuto situaci zavinil. Otázka je, jak se dostaneme tam, kde každý účastník hry hraje dle stejných pravidel, a kdo tu daň zaplatí.

Přijde vám rozumné řešení podepisovat petice? Protestovat, bojkotovat, nadávat, dělat ze sebe chudinku, která spadla do nějakého režimu, naučila se v tom chodit, a teď bác, musí něco změnit? Mně teda fakt ne. Nehledě na to, že se tímto přístupem člověk opravdu přiznává, že je v gastronomii „šero“.

Nebo vám přijde rozumné jásat, že se konečně vybere více daní od hospod? Fandíte totiž tomu, že za službu budete muset zaplatit více. 

Daň zaplatí jak hosté, tak hospodští. Tedy obě strany. Ať už jste ve skupině mafiánských loupežníků, nebo poctivých zaměstnanců, obě strany za tento nový systém zaplatí. Bylo by teda dobré si uvědomit, je jedno, zda EET podporujete nebo bojkotujete, určitě se vaší peněženky dotkne. Hospody budou muset zvednout ceny. Veškerou tíhu na zákazníka ze dne na den přehodit nejde, takže si do kapsy šáhnou i majitelé, nebojte.
Kolik ta sranda opravdu stojí? Mně stála pokladna asi 35 000 Kč. Je pravda, že jsem si ji pořizovala v době, kdy se levnější řešení pro malé podniky ještě neposkytovalo. Já jsem pokladnu chtěla i v případě, že by se EET nakonec nezavedlo. Jinak bych za ni nezaplatila hodnotu dovolené na Bali.

Zda je k tomu potřeba další personál? Blbost.

Zda je provoz těžší, komplikovanější, delší? První měsíc jsem na pokladnu nadávala. Pak si na ni zvykla, a když vypadla, tak to bylo hodně nepříjemné. Tak teď nevím. Taky nejsem až tak mladý ročník, abych fandila každé nové technologii, ale opravdu musím uznat, že pokladna má smysl i pro samotný podnik. Že se mi do pokladny může někdo podívat… víte, finanční úřad měl i dříve možnost provádět kontrolu tržeb. Teď si vás k tomu nepovolají, mrknou se bez vás. Že vás může zákazník nahlásit, pokud mu nevydáte účtenku? A dříve nemohl? Co se doopravdy změní? Není v tom o nic více šikany a buzerace, jako dříve.

Zda mně štve, že musím platit internet? Jsme v Brně, pokud nemáte wifi pro hosty, je to jako nemít teplou tekoucí vodu.

Co si myslím, co to přinese?
Zvýšení cen, nutnost naučit se kalkulovat, mít pohotový pořádek v účetnictví, zavedení nových procesů v účetnictví v hospodách.

Zda se budou hospody hromadně zavírat? Ukáže čas. Nevím. Jsem taky zvědavá, jak se s tím podniky poperou.


Proč ale EET nefandím, a byla bych ráda, kdyby se zrušilo?

Už teď se diskutuje o výjimkách, speciálních případech, zjednodušené evidenci. Tak jako buďto zavedeme něco, co platí pro všechny, nebo nezavedeme nic. Je úplně jedno, zda jsem měla možnost rozhodnout se, zda mám vyšší ceny (a konkurenční nevýhodu), ale nešidím, nebo nižší ceny, ale dělám si účetnictví, jak „se to v hostinské činnosti běžně dělá“. Jaký je v tom rozdíl, když budou podniky, na které se EET vztahuje, a takové, které podléhají výjimce. Tak to je skvělé, že se zavede pravidlo, a pak hned výjimky. Buď všichni, nebo nikdo. To zní fair.

Byla bych ráda za zrušení, ovšem celé diskuse, se vším všudy. Protože mně opravdu uráží, že si někdo myslí, že vás živnost v pohostinství dělá automaticky lhářem, podvodníkem. Pracuji hodně a tvrdě. Opravdu makám na tom, abych dělala něco smysluplného, aby to bylo co nejlepší. Kdo si to nezkusil, nemá tušení, co to je fyzické i psychické práce, otevřít si vlastní podnik. Nestěžuji si, já to prostě opravdu miluji, a cítím se nesmírně šťastná, že se mi to povedlo. Chodím do práce s radostí, užívám si práce, lidí, celého dne. Nevyměnila bych to za svoje staré jisté kancelářské místo. Myslím, že by si se mnou tento pocit spokojenosti mnoho lidí ihned vyměnilo. Ale opravdu mně raní, když si někdo myslí, že vstávám 5:30 proto, abych toho stihla nakradnout více. Já si svoje úkoly a překážky řeším sama, a myslím, že se mi to daří celkem dobře. Už jsem se odnaučila ukazovat prstem na každého kolem sebe, hledat viníka a obviňovat svět za to, že se věci nemají tak, jak by se mi to líbilo. Já nevolám do sněmovny, ať řeší moje problémy, že budou zákazníci naštvaní, protože jsem ráno típala budík, teď nestíhám a bylo by potřeba fakt máknout, jinak nebude oběd na čas. Tak ať si pánové laskavě taky odpustí, aby ukazovali na mně a na ostatní majitele podniků, že ve státní kase není dost peněz, a to je MOJE vina. Čas ukáže, ale domnívám se, že se z daní vybraných díky EET nezlepší životní úroveň jen tak ze dne na den.

Že se jedná o frašku a výsměch, dokazuje i samotná vyhláška, ihned na začátku:
„EET nepodléhají: státní sektor, bankovnictví, pojišťovnictví“.
Jako to zní přece logicky, tam přece žádné peníze nejsou, to je v podstatě samá neziskovka…

A trochu konspirační teorie: Co se týče dat z EET, taky si myslím, že to je obrovský tržní průzkum, klidně použitelný ve svůj prospěch. Je velmi nepravděpodobné, aby se takové množství dat z oblasti gastronomie nepoužilo za účelem zvýšení zisku.

Na závěr...

Ráda bych viděla v gastronomii stejné podmínky, pro všechny. Nesmírně ráda bych viděla, že nemusím konkurovat podnikům, které se kontroly nebojí, tím pádem se nebojí okatého šizení. Byla bych šťastná, kdybych viděla, že poctivost v podnikání není bitá konkurenční nevýhodou. Taky bych byla ráda, kdybychom si mohli říct nahlas, že nás nesmírně mrzí, když musíme z našich tržeb odvádět větší náklady než ten, kdo se nebojí. A to se netýká jen daní, jsou to i další náklady třeba na oficiální živnost, na schválenou provozovnu, na hygienické předpisy, atd. A tohle slibuje EET, stejné podnikatelské podmínky, osvěžení finanční stránky biznisu v pohostinství. Že zmizí podniky, subjekty, které ve své cenotvorbě nemají započítané daně, nemají ani živnost nebo schválenou provozovnu. Tak trochu utopie, ale bylo by to hezké. Vydělat si tolik, ať nemusíte řešit, zda přiznáte, nepřiznáte všechno, zaplatit prostě všechny náklady a ještě si z toho příjemně žít. EET slibuje, že likviduje velmi nepoctivé subjekty, které ceny sráží dolu, a tím pádem zhoršují podmínky těm poctivým.

Je to sice hezká teorie. Ale nevěřím tomu, že za neúspěch v podnikání může jen a jen konkurence, která má nižší ceny. Díky bohu již dávněji vznikla vrstva, která si za kvalitu a poctivost je ochotna i zaplatit. Kdo se udržel dříve, udrží se i teď, komu to skřípalo dříve, ten bude nucen skončit. Pokud to je kvůli EET, tak se nedá nic dělat. 

Nevěřím tedy tomu, že by mi zavření některé restaurace pomohlo, že bych měla více klientů nebo díky zvýšení cen volnější ruku v cenotvorbě. Nevěřím na konkurenci, neřešila jsem ji ani dříve, jestli se tedy nějaká někde rozhodne zavřít, taky se mně to nedotkne. Nedokážu se tedy přidat k fanouškům EET, kteří očekávají evropské ceny a blaho pro restaurace, které zavedení EET zvládnou. Ale nechám se mile překvapit.

Co bych si ale hrozně přála, abychom si uvědomili, že si nejde přát, aby se v gastronomii něco nezměnilo. Ruku na srdce, kolik z vás, majitelů mělo papíry, účetnictví před EET v pořádku? Kolik z vás mělo přesný přehled tržeb, přesné kalkulace, představu o tom, z čeho se tvoří ztráta, a z čeho plyne zisk? Kde by šlo ušetřit a kde by se dalo více vydělat. Kolik majitelů si vede přesné ztráty, ekonomickou analýzu, finanční plán? A kolik podniků funguje stylem, že jsou v pokladně nějaké peníze, tak to je asi nějak v pohodě? Kolik podniků neví, kde jim tečou prachy, na čem by šlo ušetřit, na které svoje činnosti by šlo více vydělat, a které jsou úplně zbytečné, ztrátové, a dotované těmi úspěšnými činnostmi? Neříkám, že je zavedení EET nejlepším způsobem, jak tyto otázky řešit, ale když nic jiného, spousta podniků si udělalo obrovskou finanční revizi, zda vůbec EET zvládne. Já taky. Ano, příprava na EET nezačala včera, kdy jsem si nainstalovala certifikát do pokladny, ale rok a půl zpátky, kdy jsem si začala dělat finanční analýzu a rozhodla se, že podnik bude funkční, i za předpokladu, že se EET opravdu zavede. A jsem za to na sebe moc hrdá, dalo mi to nemálo práce a koumání. A jsem si jistá, že je mnoho podniků, které postupovali podobně. Nehráli si na šikanované oběti, které EET neúprosně zlikviduje, ani na hrdiny, co změnu odmítají. Prostě se rozhodli, že svůj podnik upraví tak, abychom se s dobou „s papírem nebo bez“ mohli rozloučit. A nejsmutnější je, že tyto šikovní podnikatelé mlčí, pracují, nic neříkají, protože se stydí. Stydí se za ty, co by rádi nadále žili ve svém finančním chaosu a šeru, a stydí se za to, že kdyby náhodou prozradili, že jim finanční analýza v mnoha věcech pomohla, možná by je považovali za fanoušky Babiše.

Existuje i jiná cesta. Odmítám brečet proto, že se mi finanční úřad ode dneška může podívat do pokladny. To jsem na svoje podnikání a svoji práci mnohem více hrdá, než abych kvůli takové blbosti dělala ze sebe oběť. Ale odmítám se taky účastnit jásání, jak EET udělá na trhu pořádek. Neudělá. Udělalo zmatek, a odvrátilo pozornost od mnohem závažnějších věcí. Možná by si ale pánové ve sněmovně mohli zavést vlastní EET. Aspoň mezi sebou, jen tak pro srandu.

Opravdu věřím, že medializovaní fám a polopravd kolem EET skončí. Třeba v lednu. A když ne, tak se nedá nic dělat, já mám co dělat i mimo to, abych se rozhodovala, na kterou stranu se přidat. Budu si hrát vlastní hru, jak doteď.