Thursday, 15 June 2017

Pěkný konec

Jak jste se jistě dočetli, Bistro Friends zavřelo. Je to sice trochu smutná zpráva, a když budu upřímná, určitě jsem to trochu obrečela. Není jednoduché pustit něco, co tvoříte tři roky. 
Pravdou ale je, že rozhodování viselo ve vzduchu delší dobu, měsíce. Místo toho, abych  vysvětlila, co, proč a jak, bych Vám ale sdělila něco důležitějšího. 

Když jsem si uvědomovala, že Bistro má spočítané měsíce, bylo mi samozřejmě do breku. Není jednoduché se od něčeho odpoutat citově, když do toho dáváte trochu více energie, co je běžné, a zapracováváte do toho kousek sebe. Navíc, Bistro bylo takovou osobní demonstrací, že něco dokážu vytvořit. Tahá se se mnou taková smůla, kterou Bistro konečně vyvrátilo. 

V roce 2008 jsem nastoupila jaky projektant-statik do menší firmy. Projektovala, vymýšlela, počítala, vstávala ve čtyři ráno, ať mám vše hotovo, předělávala výkresy stokrát. Přišla ovšem krize, která se dotkla nejvíce stavebnictví, a bohužel ani jeden z projektů, které jsem navrhovala, se nikdy nepostavil. Snila jsem o tom, že si namočím ruce do betonu, můžu se podívat na "svoje" dílo. Můžu ukázat prstem na některou budovu, na té jsem se podílela! A nic.. 

O rok později jsem odešla do větší firmy, na veřejné zakázky na železnicích. Smůla se protáhla i do většího stavebního sektoru, a já se během čtyř let nepodílela na jediném úspěšném projektu. Pět let v kuse jsem tím pádem v podstatě strávila prací, která byla zbytečná. Já vím, zkušenosti, a naučíte se agendu, a vše vám něco dá, bla bla bla... Nedá. Mě nedalo. Práce bylo čím dál méně, spokojenosti ještě o kousek méně. Skončilo to tak, že jsme tiskla smlouvy a předávala na podpisy. 

Jeden z ředitelů závodu se mě zeptal, zda si myslím, že je v pořádku, že mu předávám smlouvy na podpis. Ne, nebylo to v pořádku... 

Odešla jsem rychle, vyhořelá, už nemocná, a chtěla jsem s sebou strašně moc něco dělat, něco ukázat, dokázat, postavit. Těžko se to vysvětluje. Práce se může vytvářet, práce je vždy hodně. Ale chtěla jsem hmotný výsledek, ne jen hromadu vyřízených emailů. A trochu jsem se bála, že mi ujíždí vlak, že se nic neučím, v ničem se neposouvám, a chátrá mi mozek.

Bistro bylo pro mě terapií, lékem na duši, kde jsem začala vytvářet fyzicky hmatatelný výsledek, jídlo. A učila se strašně moc věcí. Neříkám, že to občas nebolelo. Stálo mě to mnoho probdělých nocí, peněz, energie. Mnohdy jsem udělala fatální chybu, za kterou jsem musela zaplatit, poučit se z ní a jít dál. Jistou dobu jsem si začala říkat, že je to takový můj Harvard, kde se učím, a ten kurz něco stojí. Nasbírala jsem mnoho zkušeností, vyzkoušela tucet projektů a myšlenek.

Poslední měsíce jsem věděla, že Bistro brzo skončí, a chtěla jsem ho ukončit tak, abych prostor mohla předat Food Incubatoru, který jsem založila před rokem, a vyrostl z toho celkem životaschopný, navíc pěkný projekt. Poskytovat zázemí pro začátečníky, radit, předávat zkušenosti, ušetřit ostatním čas začalo dávat čím dál větší smysl.

Taky jsem si uvědomovala, že jsem si Bistra ze začátku neužila tolik, kolik bych mohla. Proto jsem se poslední měsíce zaměřila na to, abych si užila každý den. Ať už se stalo cokoliv, nenechala jsem si den zkazit. Dobře, úspěšnost není 100 %, ale těch 98 % bych nahrabala. Vrtalo mi hlavou, že když jednou každodenní obědy skončí, na co si chci vzpomenout? Na to, že mě vytočila nedodaná objednávka, nebo na to, že si hosté pochutnali a mají dobrou náladu?

Poslední měsíce mi změnili pohled na mé podnikání. Když jsem tak chtěla něco dělat, vytvořit, tak jsem si to konečně chtěla užit, pochválit se a zaměřit se na každý den, jako kdyby byl poslední. Víte, co se stalo? Začalo chodit více lidí! Jídlo chutnalo lépe. V práci vládla větší pohoda. Já si dělala více času pro sebe. Paradoxně, nikdy tolik lidí na obědy nechodilo, a nikdy neměli tolik milých připomínek, jak v posledních měsících. Nebo jsem si je konečně začala všímat a zaměřila se na to, co je opravdu podstatné: na lidi, kteří vás obklopují, a radost z každodenních malých úspěchů. Bez ohledu na to, co bude, protože to stejně neovlivníte.

Zda mě mrzí, že jsem Bistro zavřela? Už ne. Potřebuji změnu, posunout se dál. A jsem ráda za všechno, co mi tato zkušenost dala. Samozřejmě jsem taky ráda, že po mě něco málo zůstane :)

Co bude dál? Prostor přebírá Food Incubator. V létě probíhá stejně více výroby, uvolněná kuchyň se bude hodit. Dále bych chtěla tento projekt rozvíjet, pomáhat nadšencům, co v gastronomii začínají, a potřebují sdílenou kuchyň. Jaké další projekty ještě v tomto prostoru vzniknou, nechte se překvapit :)

Abych to nějak ukončila, jsem nesmírně ráda, že jsem měla to štěstí, pustit se do vlastního Bistra. Dalo mi to neskutečně mnoho. Zkušeností, kamarádů. Nový směr v životě, jiné priority. Děkuji Vám, že jste byli součástí, a jsem si jistá, že se ještě potkáme. Mě čekají nové výzvy, vytvořit něco dalšího.

Ještě poslední myšlenka...
Myslela jsem si, že bude uzavření smutné. Ale není. Nečekala bych to, ale žádné drama se neděje. Jen já se tohoto kroku bála, jako kdyby to byl konec světa. Ale ukázalo se, že není. Sluníčko ráno vstalo a večer zapadlo, stejně, jako jakýkoliv jiný den. Dostává se mi podpory, poděkování za moji práci, je to nesmírně milé. A já už zjišťuji, co bych chtěla dělat, čemu bych se chtěla dále věnovat. Asi to bude pravda, když něco končí, něco i začíná... 

Monday, 8 May 2017

Nápady, které se mění


Dříve jsem si si myslela, že stačí něco vymyslet, pak to uskutečnit. To je takové jednoduché, lineární. 

Jenomže, jak se říká, bohové mají zvláštní smysl pro humor. Ne vždy je původní představa správná. I kdyby si člověk zjistil všechny fakta světa týkající se jeho záměru, do budoucnosti nevidí, a může ho čekat velké překvapení. Mouchy a bludné představy vychytáte až za pochodu, s tím prostě nic nenaděláte. A zřejmě to ví i trochu více zkušený svět podnikatelů a tvůrců. 

Zarazilo mě třeba, že se na přihlášku Nápad roku předkládá předem definovaná prezentace, která obsahuje otázky ohledně zákazníka, dosaženého zisku, obratu, zpětné vazby, týmu, který spolupracuje. 

Tu prezentaci lze tím pádem vyplnit pouze za předpokladu, že se jedná již o existující, funkční, nějakou dobu běžící projekt. To není jen taková myšlenka, která mě napadla, a dokázala bych básnit o tom půl dne, proč si myslím, že je funkční. Dává to smysl. Představit běžící, vyzkoušený nápad je něco úplně jiného, než se bavit o hypotetické rovině nikdy neuskutečněných kroků. 

V podstatě, když si to tak vezmu, projekt Food Incubator, který chci přihlásit, je taky výsledkem úplně jiných původních plánů. A v momentě spuštění nikdo nevěděl, zda vůbec přežije. Přežil, byť potřeboval úpravy a vyřešit jeho největší dětskou nemoc, že nebyl rentabilní, ziskový, a vysoká počáteční investice tedy vůbec nedávala smysl. Myšlenka coworkingu, ať už v jakémkoliv oboru, není moje. A taky nejsem první, koho napadlo, že by bylo fajn tak krásný projekt založit. A není to ani těžké. Stačí si pronajmout prostor, zařídit kuchyň, vyřešit několik dokladů a může se vesele vyrábět. To zní tak jednoduše, a v podstatě to žádná velká věda není. Ale ten původní plán by nepřežil ani prvních pár měsíců, protože je zřízení velké kuchyně, kde se dá opravdu vyrábět, extra nákladné, provoz takové kuchyně taky něco stojí, a ještě se nebavíme o nějaké údržbě a mzdě člověka, který se té organizaci věnuje, a nedej bože o návratnosti investici. Začít tedy z této strany nebylo úplně jednoduché, a není proto divu, že takový coworking pro gastronomii neexistoval. bylo to potřebné s něčím spojit. To se hned nabízí, nakombinovat výrobu s restaurací. Ano, ale to je jako nastěhovat do jednoho nájemního bytu dvě rodiny a chtít, aby vám obě platily stejný nájem v plné výši, ale navzájem si nechávaly dostatek času a prostoru. Proč to nejde? Protože nejde v kuchyni zároveň vyrábět i provozovat restauraci, rozuměj, vařit, připravovat jídlo na objednávku. Ani z technologického, ani lidského hlediska. A i kdyby to šlo, restaurace potřebuje taky čas na zavedení, a je dostatečně riziková, nepředvídatelná a s nízkou marží pro to, aby byla schopna podporovat a dotovat ještě další provoz. 

Kdybych tvořila prezentaci pro Food Incubator před rokem, přenádherný nápad by ztroskotal ihned na začátku, a nedokázala bych odpovědět na základní otázky:

Otázka: Investiční náklady jsou vysoké, provozní náklady jsou taky vysoké, co se stane když je obsazenost takového inkubátoru malá? 
Naivní odpověď: Ale já věřím, že o inkubátor zájem bude.
Reakce: Víra je hezká věc, v kostele...

Otázka: Kdo jsou členové vašeho týmu?
Naivní odpověď: Nevím, když bude potřeba, někoho naberu. 
Reakce: Kde, jak, koho, jak rychle? 

Otázka: Jaké problémy řešíte?
Naivní odpověď: Ještě žádné, ale když se to spustí, slibuji, že se budu snažit, aby žádný problém nenastal. 
Reakce: Tak určitě...

Otázka: Na co potřebujete peníze a kolik?
Naivní odpověď: Na všechno a nevím, asi fakt hodně.
Reakce: Aha.

Otázka: Jak vypadá obrat, zisk?
Naivní odpověď: Nevím, já myslím, že dobře.
Reakce: Oh bože...

6) Jaká je zpětná vazba zákazníků?
Naivní odpověď: Ještě žádní nejsou.
Reakce: Ani nebudou...

Investor nebo hodnotící rada by jásala radostí, už to vidím... Už se nedivím, že se přihlašují nápady, které jsou vyzkoušené, rozjeté, kde už existuje tým, hromada vyřešený i nevyřešených překážek. Už se nebavíme o hypotéze, ale o něčem, co funguje, má to odhalené slabé stránky. 

Možná vám přijde, že jsou investoři nebo partneři skeptičtí, nezapálený. Popravdě řečeno, ano, možná, trochu. Někteří i více. Ale když dokážete svoji myšlenku, ještě lépe, funkční nápad obhájit před někým, kdo vám od první chvíle nefandí, je to mnohem větší výhra, než nekritické naslouchání. 

Pokud tedy něco plánujete, jděte do toho, odhalte, zda váš nápad funguje, a když ho budete prezentovat, zvolte nejméně ochotnou a nezaujatou stranu. Ohromné vám to pomůže, byť není jednoduché ustát, abyste nevybouchli, že svět vaši genialitu nechápe :)




Sunday, 7 May 2017

Písničky, které zachrání každou situaci

Každý den zdaleka není dokonalý. Občas má člověk chuť prásknout dveřmi a koupit si jednosměrnou letenku. Jelikož útěk není řešením, člověk by mohl vypustit páru jinak. Co dělat, když nepijete, nekouříte, zrovna držíte whole30 a nemůžete svoje problémy vyřešit tunou zmrzky? Stačí zavřít dveře a pustit si hudbu :) Když prší, když je venku zima, když mě něco štve, když něco nedokážu vyřešit, když nestíhám, když se potřebuji uklidnit, když potřebuji přepnout do pozitivního módu, někoho nezabít, zasmát se i v momentě, kdy bych si raději zanadávala, atd... tento výběr skoro vždy pomůže. V případě vážnějších situací je potřeba přidat na hlasitosti. Tanec a zpěv povolen pouze mimo otevírací dobu :)
























Monday, 1 May 2017

Malé kroky


Pamatujete si slogan od Nike: JUST DO IT. 

Ano, skvělý slogan! Pak se pustíte do práce. Ani nevíte, co všechno potřebujete udělat. V lepším případě si sepíšete seznam. Který má tak třicet položek. A teď už nevíte, zda je děsivější žít s tím seznamem nebo bez. Vše se zdá být tak nepředstavitelně těžké, zdlouhavé. A pak vše odložíte. Je toho totiž tolik, že je stejně jedno, zda se do něčeho pustíte. Stejně to vypadá na práci na milion let. Den nebo dva už nic nezmění. Takto se úkoly táhnou týdny, pak měsíce. Občas i roky. 

Jak to změnit? 

Když jsem začínala, tak se zdálo všechno nemožné. Chtěla jsem restauraci, ale neměla jsem zkušenosti, peníze, představu, kontakty, vlastně nic. Chtěla jsem psát, ale moc mi to nešlo. 

Čím jsem začala? Drobným krokem. Velmi malým. Založila jsem si blog. Pak napsala první článek. A další. A další. A napsala jsem jich padesát, než jsme blog zveřejnila. Dnes je těch článků dost na to, aby blog Veselé Borůvky žil bez další údržby. A tenkrát to bylo jen pár písmen, které nikdo nečetl. Někdo si k tomu musel každý týden sednout, a napsat aspoň jeden článek, recept, něco nafotit.

Když jsem pak onemocněla, chtěla jsem toho hodně změnit. Chtěla jsem otevřít restauraci, začít podnikat, postavit se na vlastní nohy. Zdálo se to být trochu velkým soustem, nehledě na to, že jsem měsíce spala dvanáct až šestnáct hodin. Měla jsem velkolepé plány. Chtěla jsem toho hodně. I když jsem si ovšem sepsala úkoly, které jsem si víceméně vymyslela, protože jsem opravdu netušila, co všechno bych pro to měla udělat, jen jsem na ten seznam paralyzovaně koukala, a už jen samotné vytvoření seznamu úkolů mě vyčerpal. Tehdy jsem si začala říkat mantru "udělej aspoň trošku". 

Já vím, všude se říká, udělejte to nejdůležitější. Poperte se s tím největším úkolem, který vás děsí nejvíce, který odkládáte nejdéle. Možná to funguje taky. U mě to nemělo efekt. Mě se povedlo překonat strach a blok ze začátku drobnými nepatrnými kroky. Napsat někomu email. Přihlásit se do skupiny podnikatelek. Najít video na TED-u, které mé inspirovalo. Zeptat se jednoho člověka. Zkusit jednu věc. Nemůžu říct, že bych pro svoje současné štěstí vynaložila ohromné úsilí. Spíš jsem měla štěstí, a kráčela mu velmi opatrně naproti. 

Dodnes si si říkám, udělej aspoň trošku. Protože první zvládnutý drobný úkol u mě uvolní zablokovaný mozek, a začne mi to myslet. Dodá mi to sebevědomí. Možná to zní vtipně, že odeslat první email s jedním řádkem nebo otázkou udělá tolik. Ale většinou to fakt pomůže, a mám pak chuť udělat další a další věc ze svého krutě dlouhého seznamu. Je to pořád lepší, než utéct, práci odložit. Ne vždy v sobě najdeme dost odvahy a energie, abychom dělali ohromné věci a zvládali velké kroky. Občas stačí, když se pohneme dopředu, aspoň trošku. 

Tuesday, 25 April 2017

Fér jednání


Byznys je boj. Snažíte se něco vytvořit, něco získat, uspět.
Ovšem to neznamená, že musíte pořád bojovat, a že byste se měli chovat jako závodníci, a hledět si pouze svého úspěchu a růstu. Tady právě platí, že se nesnažíte vyhrát knockoutem. 

Spolupráce s někým má zajímavý mechanizmus. Předpokládejme, že máte dlouhodobé cíle a chcete ze spolupráce těžit dlouhodobý úspěch. Taky předpokládejme, že chcete, aby šlo vše hladce a vytvářelo do budoucna možná co nejméně problémů k řešení.

To jde pouze za dosažení férové spolupráce, a ta začíná férovým jednáním.

Do lidí nevidíme. Je sice krásné si myslet, že někoho odhadnete na první schůzce, ale nemusí to být dokonale vykreslený profil odpovídající skutečnosti. Taky neodhadnete budoucí reakce a chování za různých možných situací. Ani vlastní. Třeba jak se strany chovají, když se dostaví úspěch, a jak jednají, když věci nejdou dle plánu.

Můžete ovšem od začátku nastavit pravidla, a vytvářet základy pro férové jednání a férovou spolupráci.

Proč jednat férově?

Mimo to, že je to morálně správné, je to to nejpřínosnější pro vaše podnikání, bez ohledu na to, jak vaše plány dopadnou. Když mají obě strany pocit, že jim spolupráce něco dává, mají větší motivaci spolupracovat. Když mají obě strany pocit, že ta druhá strana nehledí jenom na sebe, mají obě strany motivaci a chuť komunikovat, řešit svoje obavy, mluvit otevřeně.

Jak se připravuje půda pro férovou spolupráci?

Zapomeňte na sliby, na vidinu obrovského úspěchu a porcování medvěda ještě před tím, než byste si vyjasnili, co přesně budete dělat.

Zaměřte se na teď a tady, ono totiž tu budoucnost předvídat neumíte. Neumíte odhadnout, ani sebelepším průzkumem trhu, zda váš nápad funguje, a funguje tak, jak jste to předpokládali. Nevíte, jaká bude vaše situace za týden, a taky nevíte, co se změní u druhé strany. Vše je otevřené, může se stát cokoliv, i při nejlepší přípravě a s nejčistším úmyslem.

Co tedy můžete udělat?
Jednejte otevřeně a očekávejte totéž.
Jednejte v klidu a s časovým předstihem.
Hledejte řešení a formu spolupráce, která přináší pro obě strany ovoce. 
Na otázky, které neznáte řešení, si řekněte o čas potřebný k zjištění nebo rozhodnutí.
Dejte druhé straně čas, aby si vaši nabídku promyslela, a prostor pro návrhy.
Podmínky spolupráce potvrďte písemně. Je to pro obě strany důležité. Čas vaše vzpomínky zkresluje, je dobré si proto stanovit, na čem jste se domluvili. I kdyby bylo později potřeba základní domluvu upravit, je to jasné východisko pro další jednání. A taky vám to dává pocit klidu, že obě strany znají svoje práva, povinnosti, a kdo je právě „na tahu“.
Požádejte o písemný návrh a čas na konzultaci (s právníkem, účetním, dalším znalcem).

Co by ve vás mělo spustit alarm?


Nedostatek času. Když není čas něco domluvit, sepsat smlouvu nebo aspoň písemně podklady, něco je špatně. Čas se vždy najde. Nemůžete stavět spolupráci na domněnkách. Pokud není čas pro váš společný projekt sepsat smlouvu a stanovit jasné podmínky spolupráce, bude čas na to, abyste řešili změny a operativní chod? Těžko…

Nedostatek prostoru. Pokud vám druhá strana nechce dát prostor na konzultaci, nechce dát podklady písemně, považuje právníka za zbytečný promarněný čas, chce vyjádření ihned, neakceptuje vaše obavy nebo otázky, je něco špatně. Je všechno špatně!

Vize bezpodmínečného úspěchu. Nic takového neexistuje. Musíte se připravit na to, že váš nápad neuspěje, nebo bude potřebovat úplně překopat.

Absence písemné domluvy. Pokud se někdo straní písemného závazku, něco je špatně. Svůj záměr nesepisujete proto, abyste ho někomu mohli omlátit o hlavu. Hlavním důvodem je, že jakmile musíte váš guláš z hlavy přelít na papír, musí být jasný, přehledný a srozumitelný, pro obě strany. Musí z toho být evidentní, kdo co dělá, za co odpovídá, co se od něho očekává.


Jaké chyby v jednání jsem dělala dříve?

Přistoupila na nedostatek času a sjednala podmínky spolupráce rychle, pouze ústně. Věřila, že se vše vyřeší za chodu, protože přece obě strany mají zájem, aby vše fungovalo co nejlépe, budou tedy na odstranění všech vzniklých a nepředvídaných překážek aktivně pracovat. Taky jsem dlouho viděla přímou úměru mezi rychlostí mé odpovědi a řešení a mojí inteligencí, schopnosti řídit, kompetencí. Další nepříjemnou zkušeností je, že pokud si vás druhá strana neváží, bere si to člověk osobně, a bere to taky jako definitivní, a co je ještě smutnější, skutečnosti odpovídající hodnocení. Přijmete-li úlohu podřazené, nerespektované strany, respekt si rychlejší a chytřejší odpovědí, aktivnějším jednáním nevybojujete. Jak z kola ven? Vystoupit, ihned. Hodnocení druhé strany nemá nic společného s vaší kompetencí. Zní to tak jednoduše. Jen si to uvědomit a aplikovat.

Jak jednám dnes?

Něco se mi zrodí v hlavě. U mě to zas není tak zřídka, zhruba třikrát týdně mám plán na převzetí moci nad celou planetou. Možná trochu přeháním, nicméně, nápadů mám dost. V okamžiku zrodu se každý nápad zdá životaschopný a nádherný, v mé hlavě… Svoje nápady již nechávám dozrát. Jste-li emočně nabytí, není úplně jednoduché potlačit svoje obrovské nadšení z toho, že jste právě vymysleli něco, co zachrání celý svět. Nicméně, někde za tou růžovou mlhou euforie se skrývá můj mozek, s kapkou štěstí pořád schopen zatáhnout ruční brzdu. Z obrovského nadšení ještě nic nevzniklo. Z obrovského nadšení, které vychladlo a zdálo se být dobrým nápadem i s odstupem času, ovšem vznikají celkem fajn věci. Pokud se zdají být tyto velkobudovatelské plány i po týdnu, po měsíci smysluplné, tak je proberu s druhou stranu. Začínám tím, že řeknu, vyslechni si mě, mám nápad, ale zatím nic neříkej, nepotřebuji ani souhlas ani příslib. Mnoho lidí na vás potom kouká jak na zázrak. Uleví se jim a poslouchají vás v klidu. Není to stres, že se musí nesmírně soustředit, vstřebat veškeré informace a ihned je dát do souvislosti, zároveň vidět do budoucna a okamžitě vyřešit složitou rovnici o několika neznámých. Mají možnost si vás vyslechnout, jako kdyby se je to v podstatě netýkalo, s odstupem, protože se od nich očekává rozhodnutí až někdy v budoucnu.

Jasně formuluji, že nechci vyjádření ihned, ani kladné, ani záporné, potřebuji klidné a rozvážné rozhodnutí. Dáváte tím druhé straně najevo, že si ji vážíte, a taky to celkem svědčí o tom, že máte čisté úmysly, a chcete, aby se druhá strana rozhodla pro sebe správně.

Nic neuteče. Času je nesmírně mnoho. Nenechte se nikdy strhnout nedostatkem času.

Taky si přiznejte, že něčemu nerozumíte, nebo že v něčem nejste kompetentní. Mnoho smluv a dohod se uzavírá bez toho, aby se strany zeptaly na vysvětlení, bojí se totiž odhalení „hlouposti“. Není vůbec nic špatného na tom, že něčemu nerozumíte, nebo na něco nemáte kapacity. Kolik z nás rozumí účetnictví, právu, svému oboru, a dokáže odhadnout i budoucnost? Zní to přece směšně.
Ale to je přesně ta myšlenka, kterou se vám nefér jednání snaží vnutit: Musíte odpovědět ihned, musíte pochopit všechno, musíte znát všechno, musíte být každou minutu svého dne v nejlepší mozkové kondici, a musíte odhalit veškeré nástrahy v budoucnu. A to vše během jednání, které trvá pár minut.

Nefér jednání neznamená, že by vám ihned chtěl někdo ublížit. Chyby se stávají, a to i bez úmyslu vás poškodit. Nemusíte se tedy chovat podezíravě, vy stejně nevíte, co vám spolupráce přinese. Stačí, když vás uklidní, že máte dostatek času, abyste si všechno promysleli, zjistili a připravili otázky.

Znáte ten úzkostlivý pocit, když si vyčítáte, co všechno jste měli udělat jinak, říct, argumentovat, namítat… Využijte ho. Jak skvělé by bylo, kdybyste měli dost času na to, odložit vaši reakci, než se vám všechny tyto chytrosti v hlavě zrodí! S téměř stoprocentní jistotou můžete počítat s tím, že se vám všechny informace z jednání v hlavě časem rozloží, a budete chytřejší, budete přesně vidět, co jste měli udělat. Proč byste tedy nemohli říct, že teď nevíte, potřebujete si všechno promyslet, a počkat, až se všechna ta moudrost ve vašem mozku objeví? Nikdo, kdo s vámi jedná férové, po vás nechce, abyste se chovali jako soutěžící v kvízu na čas. Nikdo, kdo si vás váží, a chce s vámi dlouhodobě spolupracovat, vás nebude nutit do rychlého rozhodnutí.

Navíc, odložená odpověď má své výhody. Obě strany mají čas něco dalšího vymyslet, přispět k nápadu. Taky se může stát, že velké nadšení vychladne. Nic strašného se neděje, stává se to. Pokud to tak je, je jen dobře, že jste se do ničeho nehrnuli.

Chcete-li teda férovou spolupráci, poskytujte svým partnerům férové podmínky, a taky se nebojte o ně kdykoliv říct. Komu se to nezdá, dveře jsou vždy otevřené. Ušetříte si nesmírně mnoho energie, času a starostí do budoucna. Je vám asi jasné, že tyto řádky nepíšu z dojmů nějaké hypotézy nebo chytré knížky, je to osobní zkušenost. Buďte chytří, a poučte se z chyb, za které se jinak platí vysoké finanční i emoční školné.



Monday, 24 April 2017

Wifi OFF: Odpočinek offline



Kdysi jsem randila s jedním kuchařem, a navzdory maskovací techniky „co nedospíš, to domaluješ“ se mu zdálo, že odpočívám málo. Doporučil mi, abych si jednou do týdne naplánovala půl dne volna, a pokud to jen jde, jednou do týdne taky jeden celý den volna. Taky mi radil, jak si plánovat den a týden dopředu, jak být v klidu s vědomím, že jsem vše zkontrolovala, jak si dělat seznamy práce a úkolů. Jak vidíte, svět GTD není cizí ani za hranicí technologií, jen nemá tak sexy zkratku. Všichni zápasíme s tím, abychom svoje pracovní i osobní úkoly zvládali. Všichni máme krátkodobé i dlouhodobé cíle, každodenní starosti, drobnosti, a dlouhodobé velkolepé plány.

Před rokem a půl byl pro mě takový režim utopistický. Ale slíbila jsem si, že se k volné sobotě dopracuji. Časem se to povedlo. Jinak bych už byla skončila v Bohunicích nebo Černovicích. Poznámka další kluka…

Odpočinek je důležitý, ne-li důležitější než samotná práce. V současné době si plánuji odpočinek stejným způsobem, jako práci a schůzky. Spánek a cvičení nejsem ochotna šidit.

Co to je, odpočinek?

Psychická a fyzická regenerace.
Odpočívat efektivně a správně jsem se musela naučit stejně, jako pracovat. Lépe řečeno, pořád se to učím.

Abyste mohli odpočívat, musíte pracovat efektivně. Abyste mohli pracovat efektivně, musíte odpočívat. Je těžké říct, co je prioritní. Odpočívat, když máte hodně práce, nebo pracovat, když jste vyčerpaní? Jedno je ale jisté, pokud se chcete někam dopracovat, musíte zvládnout obojí, nejlépe zároveň. Mě se to daří postupně, dílčí úspěchy jsou. K tomu, abych si uvolnila více času pro odpočinek, jsem potřebovala pracovat. Stanovila jsem si ovšem šest měsíců, kdy má moje práce přinést zefektivnění a automatizaci. Jednoduše řečeno: některé projekty rozjedete, ale myslíte na to, abyste je od začátku tvořili tak, aby pak fungovali nenáročně na údržbu. Nebo třeba pracujete na tom, abyste vymysleli efektivní způsob kontroly skladů a objednávání zboží, ale ta práce vám má do budoucna pomoct pracovat méně. Píšete si databázi receptů, abyste měli do budoucna kam šáhnout. Abych to zkrátila, povedlo se, trochu času navíc pro sebe jsem získala.
Když si myslíte, že tím boj o odpočinek končí, jste na omylu. Právě začíná.
Být unavení proto, že hodně pracujete a málo spíte, je normální. Nějak vás to neznepokojuje, je to adekvátní reakce těla a mozku.
Být ovšem unavení po víkendu, kdy jste měli volno, je nepříjemné. Pokud se to opakuje, je to pěkně frustrující a ubíjející.
Sice jsem ještě jenom na začátku zjišťování, co všechno moji produktivitu, moje emoce a moji kreativitu ovlivňuje, pár poznatků o tom, co můj odpočinek ovlivňuje nejvíce, již mám:
1)      Mít vše hotovo (aspoň to důležité)
Neexistuje, abych dokázala vypnout, pokud mi bude v hlavě šrotovat, co všechno jsem zapomněla, nebo odložila na pondělí, a kdoví, zda to všechno stihnu.
2)      Odpočívat průběžně
Spánek, regenerace, čistá hlava a myšlenky nejsou luxusem víkendu. Pokud se odrovnáte přes týden, jediným dnem prostě deficit nedospíte. Spíš vás to více rozbije. Užít si tedy volný den a načerpat maximum energie je otázkou životosprávy celý týden před tím.
3)     Být offline, být přítomná, být v tichu.

Jelikož vás evidentně zajímá nejvíce téma života bez wifi, zaměřím se na poznatky třetího bodu. První dva body jsou takové fyzické předpoklady k tomu, aby odpočinek vůbec nastat mohl. Třetí je pak forma, jak ho dosáhnout co nejúčinněji.

Proč být offline?

Sociální sítě pohlcují čas a zaměstnávají mozek. Není to prostě forma odpočinku. Být celý den online není něco, co by vám pomohlo vypnout, spíše naopak. Interakce a neustálé vstřebávání dalších a dalších impulzů unavuje.

Proč být přítomná?

Zkuste se projít po městě nebo v lese tak, že nemáte u sebe telefon. Zkuste se koukat jen na cestu. Zkuste, jaké to je, neřešit nějakou konverzaci v mobilu, ale vidět, co kolem vás je. Proč se procházíme, proč vyhledáváme krásná místa, když vlastně koukáme do obrazovky? Proč číst knížku, když naše myšlenky pořád odbíhají někam jinam, protože nás u toho vyruší telefon? Proč se koukat na film, když si během filmu s někým píšeme? Proč si sednout s někým na kafe, a přitom se dívat, kdo co sdílí online?

Opět, cílem není opovrhovat sociálními sítěmi. Jsou fajn. Cílem je soustředit se na to, na co jste se těšili, až budete mít volno. Užít si procházku, užít si knížku, užít si film, užít si kafe s někým. Být tam, kde jste chtěli být, je nesmírně uklidňující a osvobozující pocit.

Proč být v tichu?

Ticho léčí. V tiše slyšíte svoje myšlenky, obavy, strachy, nápady, přání. Můžete je tedy vyslyšet, vstřebat, pochopit, pracovat s nimi, rozvinout je nebo uzavřít. Někdy je to příjemné, někdy je to bolestivé. Takové jsou lidské emoce. Takový je náš život. Někdy řešíme úspěch, někdy se vyrovnáváme se ztrátou. Někdy vyhodnocujeme nejistotu. Někdy hledáme odpověď na neřešitelné otázky. Někdy hledáme otázky. To vše je možné jenom v případě, že si dovolíte vašim myšlenkám vstoupit na povrch. Pokud chcete svojí mysli dopřát odpočinek, musíte jí nechat trochu se vybouřit. Musíte ji občas vyčistit, vyhodit to staré a nepodstatné, přijmout to nové a zajímavé. Chvilka ticha by měla být součástí mentální hygieny. Stejně, jak si čistíme zuby a vlasy, bychom si měli čistit o myšlenky. Co k tomu potřebujete? Nic, pouze ticho. Plus ideálně gauč, deku a čaj.

Jak vypadal můj odpočinek online?

Kolotoč Facebook-Twitter-Youtube-Whatsapp-Badoo-Tinder. Dokázala jsem tím zabít celý den, bez toho, abych si uvědomila, že svůj nejcennější čas k odpočinku vlastně věnuji činnostem, které odpočinkové vůbec nejsou. Zdá se, že vyhledávání zábavy, vyhledávání sociálních kontaktů a interakcí, vyhledávání online komunikace a vyhledávání čehokoliv, co by zaměstnalo vyčerpaný mozek, je z hlediska regenerace neúčinné. Unavený mozek potřebuje klid a čas, ne další podněty, které ho zaměstnají. Sice se zdá, že se jedná o nevinnou zábavu, trávíte-li odpočinek online, je celkem možné, že si vůbec žádnou regeneraci nedopřáváte. Opakem práce není nepracovat, jen dělat něco jiného. Opakem práce je vypnout.

Jak vypadá můj odpočinek offline?

Procházka, sauna, jóga, číst si, psát, čaj, kafe, víno. Je to lepší :)


Sunday, 23 April 2017

Kolik je práce za prezentací?




Přípravu nikdy, ale opravdu nikdy nepodceňujte. 

Postavit se před několik desítek, nedej bože stovek lidí je extrémně stresující. Když si myslíte, že to zahrajete v pohodě, že to prostě nějak dopadne, že vás určitě něco napadne, a že si stačí připravit nějaké ty hlavní myšlenky, tak se rychle vraťte na zem. Příprava je extrémně důležitá. 

Ať už chystáte krátkou nebo dlouhou přednášku, musíte si přesně ujasnit, co budete říkat, komu, co tím chcete dosáhnout. 

V únoru jsem byla pozvaná na prezentaci MashUP v Impact Hubu v Brně. Bylo nás tam 11, všichni jsme představovali naše projekty, myšlenky i člověka za projektem. Formát byl předem daný:

10x20 vteřin, prezentace se přehrávala automaticky. 

Říkáte si, to je přece jenom 200 vteřin, 3 minuty 20 sekund. 

No, připravit prezentaci, která bude mít hlavu a patu ve třech minutách, osloví, nadchne, všichni jí budou rozumět, dalo celkem zabrat. 

První varianta, zhruba dvě hodiny práce, tedy snaha nacpat do těch tří minut všechno, co se projektu Food Incubator týká, skončila v koši. Díky konzultaci s Katkou Martínkovou, organizátorkou události jsme usoudily, že to musím hodně osekat, protože tolik informací nikdo nepochopí, nevstřebá. 

Tak se vybrala jedna hlavní myšlenka, příběh se popsal heslovitě. Už to bylo lepší. 

Chyběla "hravost", něco, co lidi hned rozesměje a přidají se na moji stranu :) Tak jsem zvolila Disney motivy. Nejprve princezny, pak ale na nápad kamaráda vyhrál Remy, myšák z Ratatouille. 

Už jsem si myslela, že mám to nejtěžší za sebou. Ale teprve přišla ta dřina. 

Abych věděla, že to, co říkám, bude korespondovat s aktuálně běžícím slidem, rozhodla jsem se natočit video pro sebe. Kolik myslíte, že jsem jich natočila? 35!

Než jsem vyladila, co říkat, jak to říkat, jak věty zjednodušit, navázat na sebe, tak to byl boj... Nejlepší ale na tom bylo, že jsem si uvědomila, že některé věty nedávají smysl, není z nich možné pochopit, na čem pracuji, co je cílem a smyslem projekt. To je tak, když vy máte něco v hlavě, a myslíte si, že tomu všichni rozumí. Nerozumí. Mluvit o své práci v jednoduchých větách, předávat myšlenky stručně a jednoznačně, je to nejtěžší. A v tom mi příprava neskutečně pomohla. A pořád se mi nedařilo splnit časový limit. Až kolem 30. videa jsem zjišťovala, co funguje, co jak říkat, co vynechat, jak na sebe jednotlivé věty navazovat. 

Zvládnou trému mi to nepomohlo. Stejně jsem se klepala a bála se i nadechnout, ať neztratím cenní vteřiny. Noční můrou zůstalo, že prostě zapomenu, co jsem chtěla říct, a zamotám se do toho. Ale měla jsem aspoň čisté svědomí, že jsem pro přípravu udělala všechno, co mě napadlo. 


Že je pořád prostor kam se zlepšovat, o tom nepochybuji. Mluvit na veřejnosti je těžké, a nejde to zlepšit nijak jinak, než trénovat. Pokud vás tedy čeká přednáška, připravte se, jak to jen jde: konzultujte svoji prezentaci, připravte si poznámky a hlavní vlákno, poproste oponenta, aby vám pomohl s kontrolou chyb, a není od věci se taky zeptat, zda rozumí tomu, co jste chtěli předat. Ušetří vám to spousta práce a nervů. 

Thursday, 20 April 2017

Strach


Co bych dělala, kdybych se nebála... 
Pokud na tuto otázku umíte odpovědět, už máte velký kus práce za sebou. Když si začnete sepisovat, čeho všeho se bojíte, pojmenujete svůj strach, racionalizujete ho. Tím se stává děsivý krok méně strašidelným. Pokud si dokážete sepsat nejhorší možné dopady svého kroku vpřed, je velmi pravděpodobné, že zjistíte, že většina těchto argumentů "pro a proti" nemá vůbec žádné opodstatnění a váš vnitřní boj se strachem se odehrává pouze ve vaší hlavě, na imaginární rovině. 
Co nejhoršího se může stát? 
Možná to, že svého strachu budete litovat, a bude vás mrzet, že jste něco neudělali. 

Čeho se bojím nejvíce já? 
Psát o tématech, které nejsou "bezpečné", které možná odhalí více, než je mi komfortní. 
Přiznat svoje chyby, slabosti, neúspěchy.
Mluvit veřejně. 

Co bych dělala, kdybych se nebála?
Psala bych více, byla bych více odvážná, otevřená. Nepřemýšlela bych tolik nad tím, co je normální, přijatelné. 

Čeho se bojíte vy? Dokážete to popsat? 

Narazila jsem na pěkný blog My 40 Days o tom, jak jde strach překonat. Na přednášku autora se můžete podívat, je to milé, inspirující.


Saturday, 15 April 2017

Začít je to nejtěžší...



Začít je to nejtěžší. Nikdy nevíte, co se z vašich nápadů stane. Občas se povedou, občas ne. 
Občas zjistíte, že nejsou dokonalé. Občas to zjistíte až postupem času. Občas vám některé nápady přinesou mnoho zkušeností a nových příležitostí. 

Můj úplně prví pokus o vytvoření cokoliv nového z vlastní hlavy byl foodblog Veselé Borůvky

V té době, pět let zpátky bylo českých foodblogů tak pět a půl. 

A já se nesmírně nudila v práci. Strašně moc jsem chtěla něco dělat, něco vytvořit. Psát. Fotit. Ukázat, že jsem šikovná. Protože jsem se tak vůbec necítila. 

Ten začátek byl hrozný. Neuměla jsem psát. Nejenže jsem měla texty plné hrubek, ale samotná skladba vět opravdu skřípala. Každý řádek byl porod a nedokázala jsem se odvázat a užít si samotnou tvorbu. 
Celé mi to připadalo trapné, začít psát, fotit, vymýšlet recepty. Bála jsem se, co kdo řekne, že se mi někdo vysměje, nebo že se někomu moje práce líbit nebude. Prostě jsem měla v hlavě milion otázek a pochybností, proč to nedělat. Prvních padesát příspěvků jsem psala jen pro sebe a zveřejnila jsem je až poté, jak jsem měla pocit, že na tom blogu něco je. 

Co jsem si myslela, že mi ten blog přinese? 
Plánovala jsem psát recepty a vydat kuchařku. 

Co mi tento blog přinesl? Recepty jsem přestala psát a kuchařku jsem vydat už nechtěla. Dal mi ovšem mnohem více:

Naučila jsem se psát česky. Chtělo to hodně trénovat, ale nakonec jsem se celkem slušně rozepsala :)

Naučila jsem se trošku fotit. Bavilo mě to. Do tajů dokonalého foodstylingu jsem se nějak nedostala, ale to by ani nikdo nevěřil, že bych se zrovna já ponořila do něčeho až do dokonalosti. 

Na základě tohoto blogu mě oslovilo vydavatelství Melvil, ať pro ně píšu. A skoro to nedopadlo, protože jsem hned v prvním odevzdaném článku napsala hnusnou hrubku. Tak jsem mohla vysvětlovat, že nejsem dement, jen neumím česky. Respektive umím, ale nevidím hrubky. Nakonec jsem pro Melvila psala rok, a pro jistotu každý text prošel kontrolou. Bylo to skvělé. Cítila jsme se taková důležitá a šikovná, že píšu články pro vydavatelství :)

Tento blog mi dal ovšem něco, co jsem neočekávala. 

Na základě tohoto blogu a psaní mě oslovili lidi, který se stali součástí mého života. Je otázkou, kdo oslovil koho v první řadě :) Asi bylo v mém psaní něco, co ty lidi nadchlo, nebo nevím, přišlo jim, že bychom si mohli rozumět. Tento blog mi v podstatě přitáhl do života kamarády, bez kterých bych si těžko poradila. Přinesl mi Dášu, s kterou jsme chvilku i spolu bydlely, a asi to bude napořád taková ta moje mladší adoptovaná sestra :) A přinesl mi Áju, která už mezi námi není, ale bez ní bych svoje nejtěžší období v životě nebyla překonala. Bohové mají zvláštní smysl pro humor... 

Tento blog měl i "temnou" stránku. Když jsem s někým randila, ukázalo se, že o mě google i blog prozradí více, než bych si na prvním randě sama přála. 

Zpětně je tento blog něčím, co těžko ohodnotím. Vidím v něm hromadu chyb, neohrabanost, dnes bych ho asi psala jinak. Ale co už. Patří ke mně. Těžko bych předstírala, že jsem byla (nebo že vůbec jsem) dokonalá. 

Tento blog dosáhl nedávno 2 000 000 prokliků, a dodnes generuje návštěvnost kolem 500 až 1000 prokliků denně. Na to, že jsem na něho 2 roky nepřidala nový článek nebo recept, se opravdu divím, že žije dál. 

Ať už plánujete cokoliv, neodkládejte ten začátek. Stejně nevíte, jak to všechno dopadne. Užijte si ten proces a nechte věci dopadnout, jak mají. Hlavně, začněte :)

Co si přeje zákazník?



Zákazník/Host si něco přeje. Vy to chcete/musíte odhadnout. A toto je začátek velmi zajímavé hry! :)

Poslední rok za mnou v rámci Food Incubatoru chodí na konzultace mnoho nadšenců, kteří by chtěli rozjet svůj gastro projekt. Jednu dobu jsem hodně používala výraz "testování" konceptu, akorát jsem zjistila, že pod testováním lze rozumět různé přístupy. 

Všichni řešíme totéž. 
Co zákazník chce? 
Co ho zaujme? 
Čím ho přilákáme, uspokojíme?
Za co je ochoten zaplatit?
Co nám pomůže vytvořit s ním dlouhodobí vztah?

Co myslím testováním já? 


Nápad  ---> Pokus ---> Vyhodnocení ---> Úpravy ---> Vyhodnocení ---> ON/OFF (záleží na výsledku)


Jak si testování představují ostatní?


Nápad ---> Zeptám se, co si o nápadu lidi myslí ---> Úpravy ----> Zeptám se znovu ----> ON (spustím dokonalý vyladěný produkt/službu)



Zeptejme se lidi, co si o tom myslí...

Povzdechnu si. Takhle to nefunguje. Názor mají všichni. Ale ten názor nemusí být relevantní. Pustit na sociální sítě otázku mi přijde zbytečné. Jak si to představujete? 

"Ahoj, koupili byste si jahodovou tortillu?"

"Ahoj, chceme otevřít krámek na humry, koupili byste humra?"

"Ahoj, uvažujeme o výrobě tofu steaků, máte o takový produkt zájem?"

"Máte zájem o bio pervitin?"

Nesmyslné otázky... Proč? 

Existují dva druhy přístupu k vývoji produktu. 

"Apple"
Jeden je "a la jablko", tedy nikdo si o ten produkt neřekl, my vymyslíme produkt, za kterým si stojíme, a my vám přesně řekneme, že ho chcete. Tečka. Věříme si. Vy ani nevíte, že to chcete, neměli jste ani páru o tom, že byste o takový produkt stáli. Ale my víme, že ho potřebujete.
Zjednodušeně, nabídkou vytváříme poptávku.

"Huawei"
Sledujeme zákazníky a jejich potřeby, vytváříme produkty dle jejich představ. Zvyšujeme kvalitu. Vyslechneme si každý impulz a přání a vývoj kopíruje potřeby zákazníků.
Zjednodušeně, na základě poptávky vytváříme nabídku. 

Je to samozřejmě hodně zjednodušený model, a je pravděpodobné, že se u obou firem setkáváme s prvky i toho druhého principu. Jinak to není z mé chytré hlavy, řekl to Karel "Mindless" Novotný na jednom workshopu. 

Vrátíme se k otázkám na lid. Schválně nepíšu zákazníky. Zákazník je člověk, který si váš produkt již koupil. 

Začnu se ptát lidí, co si o mém produktu myslí. Co se stane? Pokud se zeptám na sociální síti, tak se stane asi to, že mi nikdo neodpoví. Pokud se začnu ptát osobně, můžu si vyslechnout různé názory, zda jsou ovšem relevantní, velmi pochybuji. Někdo by si jahodovou tortillu koupil. Někdo řekne "fuj". A co teď s tím? Trik je v tom, že je úplně jedno, kdo co řekne. Už to je špatně, že se ptám. Tyto otázky působí dojmem, že si nevěřím. Že nevím, zda je můj produkt dobrý. Že chci, aby mi někdo řekl, co mám dělat. Já bych si takový produkt nekoupila. Mě by to odradilo. Musím mít na začátku vizi, představu, nadšení a víru, že moje práce má smysl. Musím vědět, co a proč dělám. Musím věřit tomu, že poptávku dokážu i vytvořit. 

Samozřejmě, neznamená to, že bych nevyhodnocovala feedback. Každý můj nápad, který jsem kdy rozjela, dostal úplně jinou podobu. Musel se vyladit. Potřeboval úpravy, někdy drobné, občas opravdu obrovské. S tím se počítá. Ale pokud bych si na začátku nevěřila, tyto projekty ani nevzniknou. Pokud čekám, zda se ozve 300 lidí, abych si otevřela restauraci, dodnes čekám. Pokud bych čekala, až se ozve 30 lidí, co by chtěli založit sdílenou provozovnu na výrobu jídla, nikdy se nedočkám. 

Nízké sebevědomí potenciální zákazníky odradí. Mám týdně 2-3 schůzky ohledně nových projektů, a tento přístup se bohužel objevuje příliš často. Nevíra ve vlastní práci je nejčastějším zabijákem nových nápadů. Občas mám pocit, že se na mě lidi obrací s otázkami, které by ovšem měli vyřešit samostatně. Nevyžadují pomoc při startu, ale přikyvování. Zajímá je můj názor, což by mě mohlo i lichotit, ale... Já dokážu poradit, jaký papír a kde si vybavit, kolik to zabere času a peněz. Nedokážu ovšem odhadnout, zda je některý nápad životaschopný. Nemám okno do budoucna. Kdybych ho měla, hraji Sportku...

Měla jsem schůzku se slečnou, která chtěla pořádat italskou degustaci, a napadlo jí, že bychom se před vypsáním menu zeptali lidi, co by si dali, co je z italské kuchyně zajímá. Pohřbili jsme některé workshopy, protože se kuchař nemohl rozhodnout, co by lidi zajímalo. Některé projekty stojí na tom, že se rozhoduje, jaká příchuť bude nejlepší. Všichni to myslí dobře. A odkládání začátku dokážou podložit argumentem "já ale nevím, co zákazníci chtějí". To nevíme nikdo. Dokážeme to pouze odhadnout, zkoušet a vyhodnocovat. Věřte si. Zkoušejte. Buďte kritičtí. Vyhodnocujte. Jen proboha nečekejte, že vás někdo vezme za ručičku a řekne, co si přeje. 

Btw. téma testování se teď objevilo v nově vydané knížce Sprint od Jan Melvil Publishing. Ještě jsem se nezačetla, ale jsem moc zvědavá, vypadá to slibně! 

Friday, 14 April 2017

Elizabeth Gilbert: The signature of all things



Moje oblíbená autorka, Elizabeth Gilbert jednou v rozhovoru uvedla, že odkaz knihy nelze určit. Všichni čtou ty stejné věty, ve stejném pořadí. Přesto je interpretují dle vlastního duševního stavu a dle toho, co zrovna ve svém životě hledají, jaké otázky řeší. 

Kdybych vám napsala, co jsem si vzala z této knížky já, už bych vám prozradila klíčovou a neočekávanou pointu, a taky bych vás ochudila o vzrušení a napínavou nevědomost, co se vlastně stane. 

Prozradím vám ovšem, hlavním motivem je hledání... cesty, štěstí, lásky, smyslu života, práce, vlastního bytí, pochopení lidí, věcí, událostí kolem nás. A to se vlastně týká nás všech, protože všichni něco hledáme a všichni toužíme po momentu, kdy se z té nepřehledné skládačky událostí našeho života stane smysluplný obrázek.

Wednesday, 12 April 2017

Dokážete se přizpůsobit?


"Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit."


Co to znamená?

Ať už máte jakýkoliv nápad, ať už si začnete věřit, ať pracujete jakkoliv tvrdě a máte ty nejlepší předpoklady k úspěchu, váš úspěch se ukrývá v schopnosti čelit podmínkám, o kterých teď ještě ani nevíte. Být flexibilní, hlavně ve své hlavě, vás v mnoha situacích nejspíš zachrání a otevře další možnosti. Myslete na to, když vás potká překážka.

Tuesday, 11 April 2017

Mihaly Csikszentmihalyi: Flow


Znáte, co vás dostane do flow?

Zažili jste to už někdy?

Fantastický pocit. 

Věnovat se něčemu, co vás pohltí, zapomenete jíst, necítíte únavu, vypínáte svět kolem. 

Hledejte to v sobě, kolem sebe, vnímejte svoje reakce, jak trávíte čas v práci, ve volném času. 

Flow je náznakem toho, že se věnujete něčemu, co vám sedí nejvíc. 







Sunday, 9 April 2017

Být dost dobrý



Lidé trpící imposter syndromem si svůj úspěch vysvětlují štěstím nebo enormní snahou. Nedokáží přijmout úspěch jako výsledek svých schopností a kompetencí. (zdroj: psichologie.cz)

Kde se to v nás bere? 

Možná to částečně vysvětluje Dunning-Krugerův efekt, který tvrdí, že lidé přeceňují své schopnosti v závislosti na svých reálných schopnostech. Platí, že čím méně je člověk schopný, tím více se přeceňuje. A naopak schopní lidé mají tendenci se mírně podceňovat. Podstatnou částí tohoto fenoménu je i fakt, že méně schopní lidé nemění svůj názor ani po konfrontaci s realitou. 

Takže ten, kdo toho moc neví, si je jistý svojí pravdou a schopnostmi. A ten, kdo toho už něco zažil, ví, jak mnoho toho nezná. Má pokoru a respekt ke svému oboru. V případě velkých pochybností se tomu říká imposter syndrom. Že jste se s tím ještě nesetkali? Pochybuji...

Představte si, že vás někdo pochválí. Jaká je vaše reakce? Pokud něco ve smyslu "díky, ale to zas nic moc nebylo", "díky, ale stejně si myslím, že se mi to nepovedlo úplně dokonale", tak jsme doma.

Proč to tak? Je to nevysvětlitelný pocit úzkosti, že někdo přijde na to, že nic neumíte. Dokud vás nezačnou chválit, o nic nejde. Není co ztratit. Ale v momentě, kdy se někdo zaměří na vaše pozitiva, nedej bože výsledky, je možné, že v nich někdo najde výtku, chybu. A dle nejvíce apokalyptického scénáře všichni zjistí, že nic, vůbec nic neumíte.  

Trvalo mi docela dlouho, než jsem si uvědomila, že přehnaná skromnost není slušnost a pokora, ale v podstatě určitá forma obrany. Stavět se do pozice, kdy si dokážete věřit, není úplně jednoduché. Říct o své práci, že si za ní stojíte, a je dokonalá, se tváří být nesmírně nebezpečným krokem. Pokud si tuto myšlenku dopustíte, může někdo přijít, a oponovat vám. Říct, že to je blbost. Říct, že si o sobě toho moc myslíte. Je tedy takové příjemně alibistické setrvávat v přehnané skromnosti, kdy očekáváte od okolí, že vás pochválí. Problém ovšem je, že tuto pochvalu taky neumíte přijmout. 

První roky byla moje reakce na pochvalu jídla následující: "Fakt?!"
Než mě upozornili, že to opravdu nezní dobře. 

Je sice pravda, že v mé hlavě je mnohdy jiný plán, a výsledek se ne vždy podobá plánu. 

"Ale my nevíme, co máš v hlavě. My hodnotíme jen to, co dostaneme, a to je úžasné!" řekla mi jednou kamarádka. 

Díky Bohu, že nikdo neví, co mám v hlavě... tak obecně. 

Tento přístup k vlastní práci, kompetenci, vědomostem a schopnostem se bohužel více objevuje u žen. Navíc, v mém případě působit v převážně v mužském oboru není úplně jednoduché. 

Trvalo tedy dlouho, než jsem si připustila, že možná něco umím. Hodně tomu pomohli zákazníci a kamarádi, jejich podpora, komentáře. 

Některé jsou tak dobré, že jsem si je musela zapsat:

"Na ty žebra bys potřebovala zbrojní pas, to je tak nebezpečně dobré!"

"Vy asi pořád na něčem jedete, není možné, abyste vymyslela tak kreativní recepty sama od sebe!" (khm, nejedu)

"Řekla bych, že jsem se dávno tak dobře nenajedla. Ale včera jsme tady taky jedli, a bylo to stejně boží."

"Tak to jste tu laťku posadila hodně vysoko, už si snad do indické restaurace ani nezajdu, ta omáčka je fantastická."

"Já vám musím za dnešní zážitek poděkovat, jsem nadšený."

"Neděláte kurzy vaření? Já se chci naučit vařit jako vy."

"To je gastronomický orgazmus!" (Uznání má občas zajímavou formu a obal :) Otázkou je, co jsem já, pokud za 145 Kč rozdávám uspokojení... jaj)

Díky vašim komentářům jsem si začala věřit. A posouvá mě to dál, nesmírně mě to motivuje zkoušet nové recepty, vařit ještě lepší jídla. 

Je to pro mě obrovský krok dopředu. A díky tomu jsem poprvé veřejně řekla, PŘIZNALA, že si myslím, že vařím fantasticky. Je o tom i video záznam :) Je to video, které vzniklo na MashUpu Impact HUBu, kde jsem představovala svůj projekt Food Incubator. O tom trochu více příště ;)

Sunday, 19 March 2017

Jak jsem překonala strach z workshopů



Já Vám musím něco sdělit, protože mě to nesmírně těší a připadá mi to přímo kouzelné :)
Před Vánocemi se za mnou stavil jeden z našich zákazníků, že by rád potěšil přítelkyni kurzem vaření. 
Trochu jsem se cukala. Kurzy osobně nemám moc ráda, vždy mi připadali strašně náročné, jak už na přípravu, tak na tu snahu, abyste někomu předali to, co umíte, a on to ještě i pochopil, aplikoval. A byl spokojený. Nehledě na to, že se znám, jak mě vyčerpávají občas jednání, jak po dvou hodinách mluvení mám problém skloňovat česky a není úplně jednoduché udržet pozornost, nadšení, drive a ještě to mít vše profesionální. 
Ano, bála jsem se toho a měla pro to tisíce výmluv, proč do toho nejít. Stresovalo mě selhání a možnost, že vlastně nic neumím, a jak to vlastně mám předat. (říká se tomu syndrom impostora)
Vzala jsem si tedy na zákazníka email s tím, že mu napíšu, když se mi kurz povede dát dohromady.
Během týdne se objevil další host, že mu jídlo nesmírně chutná, a rád by na kurz. To už mi připadalo divné. 
Rozhodla jsem se tedy kurzu dát šanci, pro malinkou skupinku, maximálně 5 lidí, abych se jim dokázala věnovat (a abych měla ostudu jen v malém okruhu lidí).
Sestavila jsem plán, a rozhodla se, že poskytnu to, co umím nejlíp: pracovat velmi rychle, velmi efektivně. Ne, já nejsem šéfkuchař, je toho mnoho, co z oboru neznám. Mám ale obrovskou výhodu. Rok jsem vařila v kuchyni sama, a naučila jsem se během tří hodin navařit šest jídel pro celou restauraci. A pořád jiné. 
Jak? Triky, vychytávkami, zrychlováním procesů, nekonečnou kombinací surovin. Tlačil mě do toho vždy čas, protože ať už se děje cokoliv, v 11:00 se otevřít musí. Možná tomu nevěříte, ale stalo se, že třeba ruplo nějaké potrubí za provozu, a já dělala oběd během hodiny. Zkuste během hodiny navařit několik desítek porcí a šest druhů jídla https://www.facebook.com/images/emoji.php/v8/f4c/1/16/1f642.png:) 
Takže, Ameriku jsem neobjevila v nových receptech, ale v tom, jak rychle se dá všechno udělat, a samozřejmě, aby zůstalo všechno výborné. 
Tak jsem svoje triky začala sepisovat, přemýšlet při vaření, co jsem třeba nikdy před tím takhle nedělala, ale čas mě donutil vymyslet nové postupy. 
Taky je pravdou, že se snažím vařit z dostupných surovin. Nebudeme si nic nalhávat, prostě luxusní suroviny něco stojí, a obědové menu není položka, do které je možné nakombinovat všechno. 
Takto vznikl můj kurz, který je postaven na extrémní rychlosti, na sloučení několika pokrmů do jednoho základního receptu, a na používání dostupných, jednoduchých surovin.

V únoru se přihlásili další dva hosté, že jim chutná, a kdybych náhodou pořádala kurz, přijdou. Tak jsem naplnila kurz bez snahy. Kde je poptávka, tam vznikne nabídka.
Ihned první kurz se povedl, a přinesl neskutečné nadšení. Nejenže to šlo vše hladce a rychle, ale hlavně, všechny znalosti jsou tak triviální a zapamatovatelné, že si žáci odnesli opravdové znalosti, které můžou doma ihned zkoušet. Během dvou hodin jsme měli hotovo 7 jídel, pak si sedli a při jídle povídali o tom, co dalšího by se z toho základního receptu mohlo připravit.

Byli z toho všichni hotoví, a já jsem navzdory očekávání byla plná energie, soustředěná a nesmírně mě to bavilo. 
Žáci si založili tajnou skupinu, kde si od té doby vyměňují fotky, co všechno se naučili a vaření je chytlo natolik, že jsou ochotni si navařit něco rychlého a zdravého i večer, zkouší, vrátila se jim chuť vařit a vymýšlet. 
Je neděle ráno, já se připravuji na další workshop a přemýšlím, co s tím. Že vlastně to, čeho jsem se tak bála, mi vlastně jde parádně.

Od té doby se ozývají další zákazníci, že jim chutná, a že by se rádi naučili vařit, jak já. Přihlašují se na kurz, o kterém já nemluvím, a který není nikde vypsaný.
Tomu říkám kouzlo!

Navíc, díky workshopu vznikla sada materiálů, taková brožurka s praktickými radami a krátkými recepty. Užívám si, jak se učím, jak kombinovat barvy, obrázky, jak vytvořit něco pěkného. Vím, že je grafika samostatný obor, a že mám toho ještě hodně, co třeba moje oko na první pohled neodhadne, ale učit se něco nového a pěkného je obrovská radost :)

Sunday, 19 February 2017

A woman should have...

A WOMAN SHOULD HAVE ....
enough money within her control to move out
and rent a place of her own even if she never wants
to or needs to...
A WOMAN SHOULD HAVE ....
something perfect to wear if the employer or date of her
dreams wants to see her in an hour...
A WOMAN SHOULD HAVE ...
a youth she's content to leave behind....
A WOMAN SHOULD HAVE ....
a past juicy enough that she's looking forward to
retelling it in her old age....
A WOMAN SHOULD HAVE .....
a set of screwdrivers, a cordless drill, and a black
lace bra...
A WOMAN SHOULD HAVE ....
one friend who always makes her laugh... and one who
lets her cry...
A WOMAN SHOULD HAVE ....
a good piece of furniture not previously owned by anyone
else in her family...
A WOMAN SHOULD HAVE ....
eight matching plates, wine glasses with stems, and a
recipe for a meal that will make her guests feel honored...
A WOMAN SHOULD HAVE ....
a feeling of control over her destiny...
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
how to fall in love without losing herself..
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
HOW TO QUIT A JOB,
BREAK UP WITH A LOVER,
AND CONFRONT A FRIEND WITHOUT RUINING THE FRIENDSHIP...
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
when to try harder... and WHEN TO WALK AWAY...
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
that she can't change the length of her calves,
the width of her hips, or the nature of her parents..
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
that her childhood may not have been perfect...but it's over...
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
what she would and wouldn't do for love or more...
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
how to live alone... even if she doesn't like it...
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
whom she can trust,
whom she can't,
and why she shouldn't
take it personally...
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
where to go...
be it to her best friend's kitchen table...
or a charming inn in the woods...
when her soul needs soothing...
EVERY WOMAN SHOULD KNOW...
what she can and can't accomplish in a day...
a month...and a year...”


― Pamela Redmond Satran

Sunday, 29 January 2017

Panda padá ze stromu - proč a jak pracovat offline



Váš ohlas na moje veřejnépřiznání o životě bez wifi ukazuje obrovský zájem o téma. Samozřejmě, chápu, že se někteří z vás ozvali, že si takový středověk dovolit nemůžou, práce je totiž k počítači a potažmo k připojení váže. Něco málo o tom vím. Spravuji tři weby, 6 stránek na Facebooku. Twitter a Instagram zanedbávám, to je pravda. A skupinové diskuse sledovat prostě nestíhám, uznávám. Dříve jsem byla mnohem aktivnější. Nicméně, jak je vidět, taky ke své práci internet potřebuji, a ke komunikaci nepoužívám poštovní holuby. Téma práce na počítači bez wifi jsem tedy rozvinula trochu více.

Večery a víkendy bez wifi přinesly zajímavý poznatek:
      1) Pokud pracuji, jsem koncentrovanější
      2) Pokud odpočívám, dokážu si opravdu odpočinout

Přiznejme si to na rovinu, mám podezření, že na svém telefonu, a hlavně na podnětech sociálních sítí jsem závislá.

Jak pracuji, když jsem online?

Nevím. Je v podstatě menší zázrak, že cokoliv dodělám. Můj pracovní proces, jak (ne)napsat email vypadal asi takto:
Krok 1: Gmail.com
Krok 2: Potřebuji se naladit, pustím hudbu: Youtube.com (Jé, ten trailer vypadá zajímavě)
Krok 3: Hm, ještě se na něco zeptám: Facebook.com
Krok 4: Jen se rychle mrknu na Timeline, co se děje zajímavého.
Krok 5: Hm, ten článek je cool. Cítím hrdost, že neprokrastinuji, dozvídám se užitečné informace.
Krok 5: Čtu si článek.
Krok 6: Ta hudba mě nebaví: Youtube.com (Ano, obviňuji hudbu z toho, že mě na práci nenaladila dostatečně.)
Krok 7: Co jsem to chtěla dělat? Napsat email: gmail.com
Krok 8: Ta hudba mě nebaví: Youtube.com
Krok 9: Tyjo, panda padá ze stromu, to je směšný. Jak jsem se sem dostala?
Čas: cca 60 minut. Počet napsaných emailů: 0

Jak pracuji offline:

Krok 1: Mrknu do seznamu úkolů, komu a co potřebuji odepsat.
Krok 2: Otevřu záložku „Emaily k odeslání“ a začnu psát.
Krok 3: Připojit se a odeslat všechny emaily.
Čas: cca 60 minut. Počet napsaných emailů: 6-10

Emaily jsou rutinou. Mnohdy nepotřebujete více než 5 minut, stačí se zamyslet a odpovědět. Emaily, které vyžadují hlubší zamyšlení, pochopení, úvahu a rozvážnou odpověď, nezaberou více než 30 minut. A to už jsou závažnější věci.

Kreativní práce online

Co ovšem kreativní práce, kde je potřeba něco vymyslet, vytvořit?
Jak to vypadá, když píšu článek online?
Krok 1: Otevřu blog: blogspot.com
Krok 2: Hm, zajímavé, statistika ukazuje zvýšení návštěvnosti. Odkud se ty prokliky berou? Studuji statistiku.
Krok 3: Facebook.com a hledám, kdo můj článek sdílel, že byl tak úspěšný.
Krok 4: Jsem na Facebooku, past… Timeline, opět najdu něco zajímavého, čtu si.
Krok 5: Youtube.com, hledám hudbu, která mě naladí.
Krok 6: Vrátím se ke psaní: blogspot.com
Krok 7: Otevřu nový příspěvek, píšu.
Krok 8: Ta písnička se mi nelíbí, nemám na to náladu: Youtube.com
Krok 9: Panda padá ze stromu. Achjo…
Krok 10: Vrátím se ke psaní.
Čas: cca 60 minut
Počet napsaných příspěvků: 0 až půl

Kreativní práce Offline

Krok 1: otevřu složku „Koncepty“
Krok 2: Napíšu článek, články.
Krok 3: Připojím se a článek zveřejním.
Čas: 60 minut, záleží na tématu
Počet napsaných příspěvků: 1 a více

Další příklad, redesign webu:

Online: 
Krok 1: Koukám na svůj web a vůbec se mi nelíbí.
Krok 2 až 9: Několik koleček Youtube-Facebook
Kok 10: dnes už nic nevymyslím
Čas: 60 minut
Pokrok v designu: 0

Offline:
Krok 1: Pomocí tužky a čisté A4 (já vím, středověk!) načrtnu, jak bych si představovala nový web
Krok 2: Vyfotím a pošlu, včetně pokynů, priorit a termínů. Pokud je náčrtek nepřehledný, v Malování vytvořím skicu (já vím, Paint = středověk. Co jste čekali…)
Čas: 30 minut
Pokrok v designu: vše hotovo, úkoly rozdané

Moje důvody, pracovat offline, co to jen jde, jsou pádní. Co pracuji offline, jsem produktivnější a práci dotahuji do konce. Během práce myslím pouze na úkol a soustřeďuji se na řešení. Během pár hodin práce stihnu většinou všechno, co jsem si naplánovala na celý týden. Je to nesmírně uspokojující, uklidňující a mám pocit, že jdu správným směrem.
Youtube je parťák dopoledne při vaření, a Facebook ke kávě, kdy si sednu a ráda se podívám, co se kolem mě děje. Opět platí, chyba není v těchto kanálech, jsou to zábavní portály. Nečekejme od nich tedy inspiraci ani motivaci. Mají své místo i v mém životě, ale mimo práci.
A teď směle pište, jak to děláte vy, moc mě to zajímá :)