Sunday, 29 January 2017

Panda padá ze stromu - proč a jak pracovat offline



Váš ohlas na moje veřejnépřiznání o životě bez wifi ukazuje obrovský zájem o téma. Samozřejmě, chápu, že se někteří z vás ozvali, že si takový středověk dovolit nemůžou, práce je totiž k počítači a potažmo k připojení váže. Něco málo o tom vím. Spravuji tři weby, 6 stránek na Facebooku. Twitter a Instagram zanedbávám, to je pravda. A skupinové diskuse sledovat prostě nestíhám, uznávám. Dříve jsem byla mnohem aktivnější. Nicméně, jak je vidět, taky ke své práci internet potřebuji, a ke komunikaci nepoužívám poštovní holuby. Téma práce na počítači bez wifi jsem tedy rozvinula trochu více.

Večery a víkendy bez wifi přinesly zajímavý poznatek:
      1) Pokud pracuji, jsem koncentrovanější
      2) Pokud odpočívám, dokážu si opravdu odpočinout

Přiznejme si to na rovinu, mám podezření, že na svém telefonu, a hlavně na podnětech sociálních sítí jsem závislá.

Jak pracuji, když jsem online?

Nevím. Je v podstatě menší zázrak, že cokoliv dodělám. Můj pracovní proces, jak (ne)napsat email vypadal asi takto:
Krok 1: Gmail.com
Krok 2: Potřebuji se naladit, pustím hudbu: Youtube.com (Jé, ten trailer vypadá zajímavě)
Krok 3: Hm, ještě se na něco zeptám: Facebook.com
Krok 4: Jen se rychle mrknu na Timeline, co se děje zajímavého.
Krok 5: Hm, ten článek je cool. Cítím hrdost, že neprokrastinuji, dozvídám se užitečné informace.
Krok 5: Čtu si článek.
Krok 6: Ta hudba mě nebaví: Youtube.com (Ano, obviňuji hudbu z toho, že mě na práci nenaladila dostatečně.)
Krok 7: Co jsem to chtěla dělat? Napsat email: gmail.com
Krok 8: Ta hudba mě nebaví: Youtube.com
Krok 9: Tyjo, panda padá ze stromu, to je směšný. Jak jsem se sem dostala?
Čas: cca 60 minut. Počet napsaných emailů: 0

Jak pracuji offline:

Krok 1: Mrknu do seznamu úkolů, komu a co potřebuji odepsat.
Krok 2: Otevřu záložku „Emaily k odeslání“ a začnu psát.
Krok 3: Připojit se a odeslat všechny emaily.
Čas: cca 60 minut. Počet napsaných emailů: 6-10

Emaily jsou rutinou. Mnohdy nepotřebujete více než 5 minut, stačí se zamyslet a odpovědět. Emaily, které vyžadují hlubší zamyšlení, pochopení, úvahu a rozvážnou odpověď, nezaberou více než 30 minut. A to už jsou závažnější věci.

Kreativní práce online

Co ovšem kreativní práce, kde je potřeba něco vymyslet, vytvořit?
Jak to vypadá, když píšu článek online?
Krok 1: Otevřu blog: blogspot.com
Krok 2: Hm, zajímavé, statistika ukazuje zvýšení návštěvnosti. Odkud se ty prokliky berou? Studuji statistiku.
Krok 3: Facebook.com a hledám, kdo můj článek sdílel, že byl tak úspěšný.
Krok 4: Jsem na Facebooku, past… Timeline, opět najdu něco zajímavého, čtu si.
Krok 5: Youtube.com, hledám hudbu, která mě naladí.
Krok 6: Vrátím se ke psaní: blogspot.com
Krok 7: Otevřu nový příspěvek, píšu.
Krok 8: Ta písnička se mi nelíbí, nemám na to náladu: Youtube.com
Krok 9: Panda padá ze stromu. Achjo…
Krok 10: Vrátím se ke psaní.
Čas: cca 60 minut
Počet napsaných příspěvků: 0 až půl

Kreativní práce Offline

Krok 1: otevřu složku „Koncepty“
Krok 2: Napíšu článek, články.
Krok 3: Připojím se a článek zveřejním.
Čas: 60 minut, záleží na tématu
Počet napsaných příspěvků: 1 a více

Další příklad, redesign webu:

Online: 
Krok 1: Koukám na svůj web a vůbec se mi nelíbí.
Krok 2 až 9: Několik koleček Youtube-Facebook
Kok 10: dnes už nic nevymyslím
Čas: 60 minut
Pokrok v designu: 0

Offline:
Krok 1: Pomocí tužky a čisté A4 (já vím, středověk!) načrtnu, jak bych si představovala nový web
Krok 2: Vyfotím a pošlu, včetně pokynů, priorit a termínů. Pokud je náčrtek nepřehledný, v Malování vytvořím skicu (já vím, Paint = středověk. Co jste čekali…)
Čas: 30 minut
Pokrok v designu: vše hotovo, úkoly rozdané

Moje důvody, pracovat offline, co to jen jde, jsou pádní. Co pracuji offline, jsem produktivnější a práci dotahuji do konce. Během práce myslím pouze na úkol a soustřeďuji se na řešení. Během pár hodin práce stihnu většinou všechno, co jsem si naplánovala na celý týden. Je to nesmírně uspokojující, uklidňující a mám pocit, že jdu správným směrem.
Youtube je parťák dopoledne při vaření, a Facebook ke kávě, kdy si sednu a ráda se podívám, co se kolem mě děje. Opět platí, chyba není v těchto kanálech, jsou to zábavní portály. Nečekejme od nich tedy inspiraci ani motivaci. Mají své místo i v mém životě, ale mimo práci.
A teď směle pište, jak to děláte vy, moc mě to zajímá :)


Monday, 16 January 2017

Wifi: OFF

Před půl rokem jsem se rozhodla vyzkoušet, jaké to je, bydlet bez internetu. V létě jsem se přestěhovala do nového bytu. Chvilku jsem váhala, zda si zavolat o připojení, a pak jsem si říkala, vlastně by nebylo špatné vyzkoušet, jaké to je, nemít doma přístup k celému světu. V mobilu jsem internet měla, tak jsem si říkala, že kdyby něco hořelo, potřebuji odeslat něco nebo odpovědět ihned, v pohodě to zvládnu. Kousek ode mě je nádherný prostor Distillery, kde bych si taky mohla sednout a pracovat, kdyby to bylo nezbytně nutné. Je zvláštní, jak se domníváme, že bez připojení nemůžeme fungovat, a připojení k internetu nám přidává pocit bezpečí.

Data v mobilu vyčerpáte velmi rychle, pokud si pustíte pár písniček z Youtube. Po měsíci mi stejně skončila smlouva na tarif, a rozhodla jsem si ji neprodloužit.
Pokud bych internet doma nebo data do telefonu potřebovala, můžu si je zřídit víceméně okamžitě. Nebylo to tedy nic radikálního, spíš experiment.

Během týdne jsem si odvykla kontrolovat telefon co minutu. Je to hrozné i napsat, ale uznejte, děláte, děláme to všichni. Sebekázeň v neomezenosti je nesmírně těžká.

Najednou jsem kolem sebe večer a o víkendech měla ticho a žádné impulzy. Kladla jsem si teda otázky: Co budu celý víkend dělat?
Pak jsem se vrhla na svoji knihovnu, a postupně přečetla všechny tituly, které jsem měla měsíce odložené, až na ně bude čas. Sobotu jsem dopoledne trávila v tichu, chvilku jsem poklidila, vypila si čaj a pořád bylo brzo dopoledne. Sama se směji zjištění, že čas bez internetu plyne úplně jinak. Když si s nikým nepíšete, když nestrávíte několik desítek minut rolováním Facebooku, máte z ničeho nic kotel času. 
Samozřejmě, abych byla opravdu v klidu, donutila jsem se zvládnout všechny úkoly přes týden. Poslat objednávky, odepsat na emaily, vyřešit tohle a tamto. Prostě nespoléhat na to, že to pak v klidu dodělám o víkendu, to je přece jenom chvilka. Přinutilo mě to teda trochu si svoje úkoly organizovat a pracovat se svým časem.

Víte, proč vám internet v mobilu i doma doslova pohlcuje čas? Protože si říká o pozornost snad každou chvilku. Vytváří tolik impulzů, že vás zaměstnává celé dni, bez toho, aby vám dal na chvilku pokoj. Když jsem se po prvním víkendu bez netu v pondělí připojila k síti, můj telefon začal hystericky pištět a chvilku trvalo než všem nedoručeným zprávám, emailům, aktualizacím, novinkám poskytl hlasitý projev.

Co jsem během 48 hodin promeškala:

7 zpráv z Messengeru:
-                 Důležité z hlediska práce: 0
-                 Důležité z hlediska osobních vztahů: 0
-                Ani nevím, o čem: 7
65 oznámení na Facebooku:
-               Důležité z hlediska práce: 1
-               Ani nevím, o čem: 64
4 oznámení z Twitteru:
-                Důležité: 0
-               Někdo tě sleduje: 4
6 oznámení z Instagramu:
-               Důležité: 0
-               Někdo tě sleduje, někomu se líbí tvoje fotka: 6
10 emailů (ze všech účtů):
-               Důležité z hlediska práce: 2 (nikoliv neodkladné)
-               Nepodstatné: 8

Tím, že jsem neměla přístup k internetu, jsem se ušetřila 92 impulzům. To je v průměru cca 2x vyrušování za hodinu, nebo dokonce 3x, pokud odpočítám hodiny spánku. A teď si představte, že by vás někdo osobně třikrát za hodinu oslovil něčím, co vás absolutně nezajímá, nemá to přínos pro vaši práci, není to kamarád, který chce na kafe nebo víno, není to nějaká velmi zajímavá nebo důležitá zpráva. Představte si, že byste bydleli s někým, kdo by se třikrát do hodiny ozval:
Beo, víš o tom, že se Mařence líbí nový účes Moniky?
Beo, víš o tom, co řekl Petr Markovi?
A Beo, víš o tom, že ti ty šaty, co jsi je měla před rokem, strašně slušely, nechceš tu fotku ještě jednou vytáhnout a mrknout na ní?
Beo, jeden s tvých kamarádů se zapojil do diskuse o imigrantech/eet/Zemanovi, nechceš si to celé přečíst a ztratit tím pět mozkových buněk?
Beo, dívej, vyfotila jsem se a mám teď profil s duhou, no není to báječné?
Beo, dívej… (a tady bych vzala lepící pásku na koberce a důkladně bych dotyčného zajistila, aby se už neozval).

Nepřijde vám to absurdní?
Jak chcete cokoliv dělat, jak chcete číst, přemýšlet, jen tak si odpočinout, když vás pořád něco obtěžuje?

Nemyslím si, že jsou sociální sítě špatné. Pořád jsem na Facebooku denně, a ano, ráda se podívám, „co se ve světě děje“. Pořád se mi líbí vaše fotky, vaše roztomilé děti, roztomilá zvířátka, nové oblečení, nový účes, nové aktivity, nové příběhy. Zajímá mě, kde jste byli na dovolené, jak jste se tam cítili. Mám radost z vašich krásných zážitků, a taky mě nenechává chladnou, co řešíte. Je ovšem otázkou, zda se na vás mrknu, kdy se mi to hodí, odpoledne u kávy, nebo mě na tyto věci bude upozorňovat můj telefon v jakoukoliv denní i noční dobu. Ovšem, i když si vypnu upozornění, je velice možné, že se budu dívat sama, a těch impulsů nasbírám desetkrát tolik. Ano, chybí nám sebekázeň, nevíme, jak se nechat/nenechat ovlivnit, je velmi jednoduché ztratit mnoho času a energie bez výsledku.

Taky z toho plyne, že mě po šesté nevidíte online a neodpovím vám ihned. Ba víc, může se stát, že jsem ráno už online byla, ale vaši zprávu jsem si nepřečetla, protože jsem na to ještě neměla vyhrazený čas. Ještě horší varianta: je taky možné, že si vaši zprávu přečtu, ale nevím, co na ní odpovědět a nechám si to uležet v hlavě. A to je cca vše, co není možné vyřešit následně: ano/ne/děkuji. Jestli bych se ráno pustila do odepisování románů, nevím, kdo by navařil…

Musíme pochopit, že internet není od toho, abychom vyžadovali odpověď ihned. Internet není nástroj, jak bychom někomu bušili na dveře, přece vidíme, že se u něho svítí. Třeba právě něco dělá, třeba s někým jiným, třeba si jen potřeboval rozžnout, aby se napil, ale jinak už je nachystaný do postele. 
Jsou ovšem dotazy, které mě potěší skoro vždy, shrnula bych je následovně:
„Ahoj, kdy zajdeme na kafe?“

Od té doby, co jsem si uvědomila, jak způsob komunikace ovlivňuje můj čas, se snažím ostatním nedělat následující (neříkám, že mi to vždy jde…):
Nepsat, když někdo není online.
Pokud něco potřebuji já, psát stručně a věcně.
Psát raději email než přes messenger.
Nepsat nikomu večer, pokud to není opravdu adekvátní.
Než někomu napsat „ahoj, jak se máš“ a pak si dlouze psát, napíšu „ahoj, nezajdeme někdy na kafe?“

Náš čas, a hlavně ten, který můžeme věnovat odpočinku, je nesmírně cenný. Vážit si ho a rozhodnout se, čím ho trávíte, není nic špatného.
Potrženo a sečteno: po půl roce bez internetu můžu říct, že už ho doma ani nechci, protože se mi můj nově získaný čas moc líbí.
Líbí se mi, že poslouchám celé album, než abych si pouštěla každou chvilku jinou písničku na Youtube.
Líbí se mi ticho a příjemný pocit, že mám vše hotovo.
Pokud se mi líbí film, zajdu na něj do kina (byť minule se mi povedlo koupit si lístek do Lucerny, do Prahy, místo Brna… i to je zážitek)
Seriály nesleduji již léta, protože mě doslova pohlcují. Poslední byl Once upon a time.  

Co mi to přineslo:
Mnoho volného, nerušeného času a klidu.
Nové aktivity: jógu, saunu, malování, čtení.
Více snahy organizovat si práci a vytvářet si pevnou pracovní dobu.
Čistou mysl a nové myšlenky, nápady.
Radost z pracovního týdne, protože jsem odpočatá a upřímně se těším na lidi, na sociální kontakty, na to, že s nimi pokecám.

Zkuste to taky, třeba jen na jediný víkend, nebo třeba na jeden večer. Zkuste zajít s někým na kafe tak, že nemáte telefon na stole. Zkuste telefon vypnout, když začnete číst, nebo se ponoříte do nějaké hlubší činnosti, která je pro vás důležitá, nebo si ji jenom chcete užít naplno.

Update: Než jsem tento článek dopsala, dostala jsem sms od operátora, data na jeden den zadarmo.
Bohové mají zvláštní smysl pro humor :)

Tuesday, 3 January 2017

Mademoiselle caffe - další kapka Francie!


Mademoiselle je projekt, který je zásluhou Mii, mé kamarádky, která se od září ujala kavárenského prostoru Bistra Friends. Na svůj mladý věk má za sebou zkušenosti ze špičkových míst jako Hansen a Comsa (dnes Barceló), a založila několik úspěšných projektů, třeba Bezcukrárnu a Protein sacher.

Rozhodla se, že prostor kavárny využije pro uskutečnění své představy o kavárně, který je inspirovaná cestováním, zážitky, Francií, dobrou kávou, smyslnými chutěmi a radostí ze života.

Mademoiselle i Bistro otevírá tedy 9.1. v pondělí.

Zatím se můžete mrknout  na webové stránky www.mademoiselle.cz a sdělit nám, jak se Vám naše práce líbí.

Kamarádi, moc se na Vás těšíme, ani nevíte, jak nám chybíte!



Monday, 2 January 2017

Růstové myšlení způsobuje dovolenou



Dočetla jsem Nastavení mysli od Carol Dweckové.
Tuto knížku jsem dostala na Vánoce před rokem, ale chvilku mi trvalo, než jsem tématu přišla na chuť. A jak se ukázalo, odložit tuto četbu se vyplatilo, některé myšlenky mi přišly vhod právě teď.

Kniha rozebírá fixní a růstové myšlení.

Fixní myšlení hodnotí naše osobností vlastnosti, inteligenci, talent, jako danou, neměnnou věc.
Růstové myšlení říká, že je vše důsledkem učení, vše jde vypilovat, zlepšit, učit se, zlepšovat se.

Skrz studie a mnoho osobních příběhů a příkladů rozebírá rozdíl mezi fixním a růstovým myšlením.

Pro mě bylo nejzajímavější hodnocení překážek a neúspěchu.

Lidi s fixním myšlením překážky odrazují, bojí se, že by museli vyvíjet velké úsilí s nejistým výsledkem. Hledají lehké situace, které odpovídají jejich současným dovednostem, které zvládnou bezpečně, z této rutiny se ovšem těžce něco nového naučí. Neúspěch je hodnocen jako selhání a potvrzení nedostatečných vlastností. Navíc se lidi s fixním myšlením s neúspěchem nedokážou vyrovnat, je to pro ně urážka ega, zjištění vlastních nedostatků, ztráta víry ve vlastní schopnosti. Nejlépe se to vysvětluje na příkladech: Žák z matematiky dostane pětku, smutně si teda řekne, že je hloupý, na matematiku se zřejmě nehodí, a přestane se jí věnovat úplně.

Lidi s růstovým myšlením překážky a výzvy milují, vyhledávají, přinejmenším přijímají, jsou ochotni vyvíjet úsilí i bez předem jistého úspěchu. Motivuje je proces učení, získávání zkušeností, nových znalostí. Neúspěch hodnotí jako zpětnou vazbu, a dokážou ji přijmout jako konstruktivní kritiku, kterou využívají ke zlepšování se.
Žák s růstovým myšlením dostane z matiky pětku, zjistí teda, že danou látku buďto nepochopil, nebo se učil málo, nebo špatně. Zkusí se tedy učit jinak, více, požádá o pomoc, zkoumá, jak by příště mohl uspět.

Těch příkladů je v knížce milion, ze světa vrcholového sportu, biznisu, věnuje se i vztahům a výchově dětí.

Narazila jsem v ní na anekdotu o studentovi univerzity, který přišel na přednášku pozdě. Rychle si opsal úkoly z tabule, než je stihl vyučující smazat. Několik dní se s úkolem trápil, příklady mu daly pořádně zabrat. Nakonec zjistil, že to nebyl domácí úkol, ale těžké matematické rovnice, na které ještě nikdo nenalezl řešení. On ovšem nevěděl, že jsou tak těžké a že je zatím nikdo nevyřešil. Nikdo mu neřekl, že je tyto příklady prakticky nemožné vyřešit, tak je prostě zvládl.

Člověk s fixním myšlením by se do úkolu, na který nemá dostatek znalostí a zkušeností, nikdy nepouštěl. Hraje bezpečně, protože je každý neúspěch ránou pro jeho hodnocení. Člověk s růstovým myšlením nečeká, než bude pro něho úkol jednoduchým, pustí se do něho, než by věděl, jak ho vyřeší. Neúspěch ho totiž neodrazuje a ví, že se při bádání řešení přinejmenším naučí nově věci.

Je to jako moje letenka do Francie. Abych odjela na tři měsíce, je potřeba vyřešit ještě spoustu věcí, ale vím, že pokud se do toho nepustím, nikdy to nezjistím. Ano kamarádi, léto 2017 trávím v Provence.