Sunday, 9 April 2017

Být dost dobrý



Lidé trpící imposter syndromem si svůj úspěch vysvětlují štěstím nebo enormní snahou. Nedokáží přijmout úspěch jako výsledek svých schopností a kompetencí. (zdroj: psichologie.cz)

Kde se to v nás bere? 

Možná to částečně vysvětluje Dunning-Krugerův efekt, který tvrdí, že lidé přeceňují své schopnosti v závislosti na svých reálných schopnostech. Platí, že čím méně je člověk schopný, tím více se přeceňuje. A naopak schopní lidé mají tendenci se mírně podceňovat. Podstatnou částí tohoto fenoménu je i fakt, že méně schopní lidé nemění svůj názor ani po konfrontaci s realitou. 

Takže ten, kdo toho moc neví, si je jistý svojí pravdou a schopnostmi. A ten, kdo toho už něco zažil, ví, jak mnoho toho nezná. Má pokoru a respekt ke svému oboru. V případě velkých pochybností se tomu říká imposter syndrom. Že jste se s tím ještě nesetkali? Pochybuji...

Představte si, že vás někdo pochválí. Jaká je vaše reakce? Pokud něco ve smyslu "díky, ale to zas nic moc nebylo", "díky, ale stejně si myslím, že se mi to nepovedlo úplně dokonale", tak jsme doma.

Proč to tak? Je to nevysvětlitelný pocit úzkosti, že někdo přijde na to, že nic neumíte. Dokud vás nezačnou chválit, o nic nejde. Není co ztratit. Ale v momentě, kdy se někdo zaměří na vaše pozitiva, nedej bože výsledky, je možné, že v nich někdo najde výtku, chybu. A dle nejvíce apokalyptického scénáře všichni zjistí, že nic, vůbec nic neumíte.  

Trvalo mi docela dlouho, než jsem si uvědomila, že přehnaná skromnost není slušnost a pokora, ale v podstatě určitá forma obrany. Stavět se do pozice, kdy si dokážete věřit, není úplně jednoduché. Říct o své práci, že si za ní stojíte, a je dokonalá, se tváří být nesmírně nebezpečným krokem. Pokud si tuto myšlenku dopustíte, může někdo přijít, a oponovat vám. Říct, že to je blbost. Říct, že si o sobě toho moc myslíte. Je tedy takové příjemně alibistické setrvávat v přehnané skromnosti, kdy očekáváte od okolí, že vás pochválí. Problém ovšem je, že tuto pochvalu taky neumíte přijmout. 

První roky byla moje reakce na pochvalu jídla následující: "Fakt?!"
Než mě upozornili, že to opravdu nezní dobře. 

Je sice pravda, že v mé hlavě je mnohdy jiný plán, a výsledek se ne vždy podobá plánu. 

"Ale my nevíme, co máš v hlavě. My hodnotíme jen to, co dostaneme, a to je úžasné!" řekla mi jednou kamarádka. 

Díky Bohu, že nikdo neví, co mám v hlavě... tak obecně. 

Tento přístup k vlastní práci, kompetenci, vědomostem a schopnostem se bohužel více objevuje u žen. Navíc, v mém případě působit v převážně v mužském oboru není úplně jednoduché. 

Trvalo tedy dlouho, než jsem si připustila, že možná něco umím. Hodně tomu pomohli zákazníci a kamarádi, jejich podpora, komentáře. 

Některé jsou tak dobré, že jsem si je musela zapsat:

"Na ty žebra bys potřebovala zbrojní pas, to je tak nebezpečně dobré!"

"Vy asi pořád na něčem jedete, není možné, abyste vymyslela tak kreativní recepty sama od sebe!" (khm, nejedu)

"Řekla bych, že jsem se dávno tak dobře nenajedla. Ale včera jsme tady taky jedli, a bylo to stejně boží."

"Tak to jste tu laťku posadila hodně vysoko, už si snad do indické restaurace ani nezajdu, ta omáčka je fantastická."

"Já vám musím za dnešní zážitek poděkovat, jsem nadšený."

"Neděláte kurzy vaření? Já se chci naučit vařit jako vy."

"To je gastronomický orgazmus!" (Uznání má občas zajímavou formu a obal :) Otázkou je, co jsem já, pokud za 145 Kč rozdávám uspokojení... jaj)

Díky vašim komentářům jsem si začala věřit. A posouvá mě to dál, nesmírně mě to motivuje zkoušet nové recepty, vařit ještě lepší jídla. 

Je to pro mě obrovský krok dopředu. A díky tomu jsem poprvé veřejně řekla, PŘIZNALA, že si myslím, že vařím fantasticky. Je o tom i video záznam :) Je to video, které vzniklo na MashUpu Impact HUBu, kde jsem představovala svůj projekt Food Incubator. O tom trochu více příště ;)

No comments:

Post a Comment