Monday, 8 May 2017

Nápady, které se mění


Dříve jsem si si myslela, že stačí něco vymyslet, pak to uskutečnit. To je takové jednoduché, lineární. 

Jenomže, jak se říká, bohové mají zvláštní smysl pro humor. Ne vždy je původní představa správná. I kdyby si člověk zjistil všechny fakta světa týkající se jeho záměru, do budoucnosti nevidí, a může ho čekat velké překvapení. Mouchy a bludné představy vychytáte až za pochodu, s tím prostě nic nenaděláte. A zřejmě to ví i trochu více zkušený svět podnikatelů a tvůrců. 

Zarazilo mě třeba, že se na přihlášku Nápad roku předkládá předem definovaná prezentace, která obsahuje otázky ohledně zákazníka, dosaženého zisku, obratu, zpětné vazby, týmu, který spolupracuje. 

Tu prezentaci lze tím pádem vyplnit pouze za předpokladu, že se jedná již o existující, funkční, nějakou dobu běžící projekt. To není jen taková myšlenka, která mě napadla, a dokázala bych básnit o tom půl dne, proč si myslím, že je funkční. Dává to smysl. Představit běžící, vyzkoušený nápad je něco úplně jiného, než se bavit o hypotetické rovině nikdy neuskutečněných kroků. 

V podstatě, když si to tak vezmu, projekt Food Incubator, který chci přihlásit, je taky výsledkem úplně jiných původních plánů. A v momentě spuštění nikdo nevěděl, zda vůbec přežije. Přežil, byť potřeboval úpravy a vyřešit jeho největší dětskou nemoc, že nebyl rentabilní, ziskový, a vysoká počáteční investice tedy vůbec nedávala smysl. Myšlenka coworkingu, ať už v jakémkoliv oboru, není moje. A taky nejsem první, koho napadlo, že by bylo fajn tak krásný projekt založit. A není to ani těžké. Stačí si pronajmout prostor, zařídit kuchyň, vyřešit několik dokladů a může se vesele vyrábět. To zní tak jednoduše, a v podstatě to žádná velká věda není. Ale ten původní plán by nepřežil ani prvních pár měsíců, protože je zřízení velké kuchyně, kde se dá opravdu vyrábět, extra nákladné, provoz takové kuchyně taky něco stojí, a ještě se nebavíme o nějaké údržbě a mzdě člověka, který se té organizaci věnuje, a nedej bože o návratnosti investici. Začít tedy z této strany nebylo úplně jednoduché, a není proto divu, že takový coworking pro gastronomii neexistoval. bylo to potřebné s něčím spojit. To se hned nabízí, nakombinovat výrobu s restaurací. Ano, ale to je jako nastěhovat do jednoho nájemního bytu dvě rodiny a chtít, aby vám obě platily stejný nájem v plné výši, ale navzájem si nechávaly dostatek času a prostoru. Proč to nejde? Protože nejde v kuchyni zároveň vyrábět i provozovat restauraci, rozuměj, vařit, připravovat jídlo na objednávku. Ani z technologického, ani lidského hlediska. A i kdyby to šlo, restaurace potřebuje taky čas na zavedení, a je dostatečně riziková, nepředvídatelná a s nízkou marží pro to, aby byla schopna podporovat a dotovat ještě další provoz. 

Kdybych tvořila prezentaci pro Food Incubator před rokem, přenádherný nápad by ztroskotal ihned na začátku, a nedokázala bych odpovědět na základní otázky:

Otázka: Investiční náklady jsou vysoké, provozní náklady jsou taky vysoké, co se stane když je obsazenost takového inkubátoru malá? 
Naivní odpověď: Ale já věřím, že o inkubátor zájem bude.
Reakce: Víra je hezká věc, v kostele...

Otázka: Kdo jsou členové vašeho týmu?
Naivní odpověď: Nevím, když bude potřeba, někoho naberu. 
Reakce: Kde, jak, koho, jak rychle? 

Otázka: Jaké problémy řešíte?
Naivní odpověď: Ještě žádné, ale když se to spustí, slibuji, že se budu snažit, aby žádný problém nenastal. 
Reakce: Tak určitě...

Otázka: Na co potřebujete peníze a kolik?
Naivní odpověď: Na všechno a nevím, asi fakt hodně.
Reakce: Aha.

Otázka: Jak vypadá obrat, zisk?
Naivní odpověď: Nevím, já myslím, že dobře.
Reakce: Oh bože...

6) Jaká je zpětná vazba zákazníků?
Naivní odpověď: Ještě žádní nejsou.
Reakce: Ani nebudou...

Investor nebo hodnotící rada by jásala radostí, už to vidím... Už se nedivím, že se přihlašují nápady, které jsou vyzkoušené, rozjeté, kde už existuje tým, hromada vyřešený i nevyřešených překážek. Už se nebavíme o hypotéze, ale o něčem, co funguje, má to odhalené slabé stránky. 

Možná vám přijde, že jsou investoři nebo partneři skeptičtí, nezapálený. Popravdě řečeno, ano, možná, trochu. Někteří i více. Ale když dokážete svoji myšlenku, ještě lépe, funkční nápad obhájit před někým, kdo vám od první chvíle nefandí, je to mnohem větší výhra, než nekritické naslouchání. 

Pokud tedy něco plánujete, jděte do toho, odhalte, zda váš nápad funguje, a když ho budete prezentovat, zvolte nejméně ochotnou a nezaujatou stranu. Ohromné vám to pomůže, byť není jednoduché ustát, abyste nevybouchli, že svět vaši genialitu nechápe :)




Sunday, 7 May 2017

Písničky, které zachrání každou situaci

Každý den zdaleka není dokonalý. Občas má člověk chuť prásknout dveřmi a koupit si jednosměrnou letenku. Jelikož útěk není řešením, člověk by mohl vypustit páru jinak. Co dělat, když nepijete, nekouříte, zrovna držíte whole30 a nemůžete svoje problémy vyřešit tunou zmrzky? Stačí zavřít dveře a pustit si hudbu :) Když prší, když je venku zima, když mě něco štve, když něco nedokážu vyřešit, když nestíhám, když se potřebuji uklidnit, když potřebuji přepnout do pozitivního módu, někoho nezabít, zasmát se i v momentě, kdy bych si raději zanadávala, atd... tento výběr skoro vždy pomůže. V případě vážnějších situací je potřeba přidat na hlasitosti. Tanec a zpěv povolen pouze mimo otevírací dobu :)
























Monday, 1 May 2017

Malé kroky


Pamatujete si slogan od Nike: JUST DO IT. 

Ano, skvělý slogan! Pak se pustíte do práce. Ani nevíte, co všechno potřebujete udělat. V lepším případě si sepíšete seznam. Který má tak třicet položek. A teď už nevíte, zda je děsivější žít s tím seznamem nebo bez. Vše se zdá být tak nepředstavitelně těžké, zdlouhavé. A pak vše odložíte. Je toho totiž tolik, že je stejně jedno, zda se do něčeho pustíte. Stejně to vypadá na práci na milion let. Den nebo dva už nic nezmění. Takto se úkoly táhnou týdny, pak měsíce. Občas i roky. 

Jak to změnit? 

Když jsem začínala, tak se zdálo všechno nemožné. Chtěla jsem restauraci, ale neměla jsem zkušenosti, peníze, představu, kontakty, vlastně nic. Chtěla jsem psát, ale moc mi to nešlo. 

Čím jsem začala? Drobným krokem. Velmi malým. Založila jsem si blog. Pak napsala první článek. A další. A další. A napsala jsem jich padesát, než jsme blog zveřejnila. Dnes je těch článků dost na to, aby blog Veselé Borůvky žil bez další údržby. A tenkrát to bylo jen pár písmen, které nikdo nečetl. Někdo si k tomu musel každý týden sednout, a napsat aspoň jeden článek, recept, něco nafotit.

Když jsem pak onemocněla, chtěla jsem toho hodně změnit. Chtěla jsem otevřít restauraci, začít podnikat, postavit se na vlastní nohy. Zdálo se to být trochu velkým soustem, nehledě na to, že jsem měsíce spala dvanáct až šestnáct hodin. Měla jsem velkolepé plány. Chtěla jsem toho hodně. I když jsem si ovšem sepsala úkoly, které jsem si víceméně vymyslela, protože jsem opravdu netušila, co všechno bych pro to měla udělat, jen jsem na ten seznam paralyzovaně koukala, a už jen samotné vytvoření seznamu úkolů mě vyčerpal. Tehdy jsem si začala říkat mantru "udělej aspoň trošku". 

Já vím, všude se říká, udělejte to nejdůležitější. Poperte se s tím největším úkolem, který vás děsí nejvíce, který odkládáte nejdéle. Možná to funguje taky. U mě to nemělo efekt. Mě se povedlo překonat strach a blok ze začátku drobnými nepatrnými kroky. Napsat někomu email. Přihlásit se do skupiny podnikatelek. Najít video na TED-u, které mé inspirovalo. Zeptat se jednoho člověka. Zkusit jednu věc. Nemůžu říct, že bych pro svoje současné štěstí vynaložila ohromné úsilí. Spíš jsem měla štěstí, a kráčela mu velmi opatrně naproti. 

Dodnes si si říkám, udělej aspoň trošku. Protože první zvládnutý drobný úkol u mě uvolní zablokovaný mozek, a začne mi to myslet. Dodá mi to sebevědomí. Možná to zní vtipně, že odeslat první email s jedním řádkem nebo otázkou udělá tolik. Ale většinou to fakt pomůže, a mám pak chuť udělat další a další věc ze svého krutě dlouhého seznamu. Je to pořád lepší, než utéct, práci odložit. Ne vždy v sobě najdeme dost odvahy a energie, abychom dělali ohromné věci a zvládali velké kroky. Občas stačí, když se pohneme dopředu, aspoň trošku.