Thursday, 15 June 2017

Pěkný konec

Jak jste se jistě dočetli, Bistro Friends zavřelo. Je to sice trochu smutná zpráva, a když budu upřímná, určitě jsem to trochu obrečela. Není jednoduché pustit něco, co tvoříte tři roky. 
Pravdou ale je, že rozhodování viselo ve vzduchu delší dobu, měsíce. Místo toho, abych  vysvětlila, co, proč a jak, bych Vám ale sdělila něco důležitějšího. 

Když jsem si uvědomovala, že Bistro má spočítané měsíce, bylo mi samozřejmě do breku. Není jednoduché se od něčeho odpoutat citově, když do toho dáváte trochu více energie, co je běžné, a zapracováváte do toho kousek sebe. Navíc, Bistro bylo takovou osobní demonstrací, že něco dokážu vytvořit. Tahá se se mnou taková smůla, kterou Bistro konečně vyvrátilo. 

V roce 2008 jsem nastoupila jaky projektant-statik do menší firmy. Projektovala, vymýšlela, počítala, vstávala ve čtyři ráno, ať mám vše hotovo, předělávala výkresy stokrát. Přišla ovšem krize, která se dotkla nejvíce stavebnictví, a bohužel ani jeden z projektů, které jsem navrhovala, se nikdy nepostavil. Snila jsem o tom, že si namočím ruce do betonu, můžu se podívat na "svoje" dílo. Můžu ukázat prstem na některou budovu, na té jsem se podílela! A nic.. 

O rok později jsem odešla do větší firmy, na veřejné zakázky na železnicích. Smůla se protáhla i do většího stavebního sektoru, a já se během čtyř let nepodílela na jediném úspěšném projektu. Pět let v kuse jsem tím pádem v podstatě strávila prací, která byla zbytečná. Já vím, zkušenosti, a naučíte se agendu, a vše vám něco dá, bla bla bla... Nedá. Mě nedalo. Práce bylo čím dál méně, spokojenosti ještě o kousek méně. Skončilo to tak, že jsme tiskla smlouvy a předávala na podpisy. 

Jeden z ředitelů závodu se mě zeptal, zda si myslím, že je v pořádku, že mu předávám smlouvy na podpis. Ne, nebylo to v pořádku... 

Odešla jsem rychle, vyhořelá, už nemocná, a chtěla jsem s sebou strašně moc něco dělat, něco ukázat, dokázat, postavit. Těžko se to vysvětluje. Práce se může vytvářet, práce je vždy hodně. Ale chtěla jsem hmotný výsledek, ne jen hromadu vyřízených emailů. A trochu jsem se bála, že mi ujíždí vlak, že se nic neučím, v ničem se neposouvám, a chátrá mi mozek.

Bistro bylo pro mě terapií, lékem na duši, kde jsem začala vytvářet fyzicky hmatatelný výsledek, jídlo. A učila se strašně moc věcí. Neříkám, že to občas nebolelo. Stálo mě to mnoho probdělých nocí, peněz, energie. Mnohdy jsem udělala fatální chybu, za kterou jsem musela zaplatit, poučit se z ní a jít dál. Jistou dobu jsem si začala říkat, že je to takový můj Harvard, kde se učím, a ten kurz něco stojí. Nasbírala jsem mnoho zkušeností, vyzkoušela tucet projektů a myšlenek.

Poslední měsíce jsem věděla, že Bistro brzo skončí, a chtěla jsem ho ukončit tak, abych prostor mohla předat Food Incubatoru, který jsem založila před rokem, a vyrostl z toho celkem životaschopný, navíc pěkný projekt. Poskytovat zázemí pro začátečníky, radit, předávat zkušenosti, ušetřit ostatním čas začalo dávat čím dál větší smysl.

Taky jsem si uvědomovala, že jsem si Bistra ze začátku neužila tolik, kolik bych mohla. Proto jsem se poslední měsíce zaměřila na to, abych si užila každý den. Ať už se stalo cokoliv, nenechala jsem si den zkazit. Dobře, úspěšnost není 100 %, ale těch 98 % bych nahrabala. Vrtalo mi hlavou, že když jednou každodenní obědy skončí, na co si chci vzpomenout? Na to, že mě vytočila nedodaná objednávka, nebo na to, že si hosté pochutnali a mají dobrou náladu?

Poslední měsíce mi změnili pohled na mé podnikání. Když jsem tak chtěla něco dělat, vytvořit, tak jsem si to konečně chtěla užit, pochválit se a zaměřit se na každý den, jako kdyby byl poslední. Víte, co se stalo? Začalo chodit více lidí! Jídlo chutnalo lépe. V práci vládla větší pohoda. Já si dělala více času pro sebe. Paradoxně, nikdy tolik lidí na obědy nechodilo, a nikdy neměli tolik milých připomínek, jak v posledních měsících. Nebo jsem si je konečně začala všímat a zaměřila se na to, co je opravdu podstatné: na lidi, kteří vás obklopují, a radost z každodenních malých úspěchů. Bez ohledu na to, co bude, protože to stejně neovlivníte.

Zda mě mrzí, že jsem Bistro zavřela? Už ne. Potřebuji změnu, posunout se dál. A jsem ráda za všechno, co mi tato zkušenost dala. Samozřejmě jsem taky ráda, že po mě něco málo zůstane :)

Co bude dál? Prostor přebírá Food Incubator. V létě probíhá stejně více výroby, uvolněná kuchyň se bude hodit. Dále bych chtěla tento projekt rozvíjet, pomáhat nadšencům, co v gastronomii začínají, a potřebují sdílenou kuchyň. Jaké další projekty ještě v tomto prostoru vzniknou, nechte se překvapit :)

Abych to nějak ukončila, jsem nesmírně ráda, že jsem měla to štěstí, pustit se do vlastního Bistra. Dalo mi to neskutečně mnoho. Zkušeností, kamarádů. Nový směr v životě, jiné priority. Děkuji Vám, že jste byli součástí, a jsem si jistá, že se ještě potkáme. Mě čekají nové výzvy, vytvořit něco dalšího.

Ještě poslední myšlenka...
Myslela jsem si, že bude uzavření smutné. Ale není. Nečekala bych to, ale žádné drama se neděje. Jen já se tohoto kroku bála, jako kdyby to byl konec světa. Ale ukázalo se, že není. Sluníčko ráno vstalo a večer zapadlo, stejně, jako jakýkoliv jiný den. Dostává se mi podpory, poděkování za moji práci, je to nesmírně milé. A já už zjišťuji, co bych chtěla dělat, čemu bych se chtěla dále věnovat. Asi to bude pravda, když něco končí, něco i začíná...